Před časem jsem si chtěl vypůjčit knihy z knihovny Právnické fakulty naší univerzity. Jako správný a poctivý student jsem si v centrálním katalogu vyhledal požadované knihy, zapsal jejich signaturu a přesvědčil se dvakrát, že se jedná o běžnou výpůjčku, kterou si odnesu domů a budu si v ní po jarních večerech číst. Tak jsem se vypravil na PF UK. Budova krásná, ale není vše krásné, co se leskne na pohled.
Těšíte se, že se konečně dozvíte, co to ono Okultění je? Já jsem se také těšila, a tak jsem vyrazila do Celetné na místo činu. Hned zkraje jsem byla obeznámena s faktem, že za celou akcí již několik let stojí „mazák Lexa ze šesťáku“ se skupinou Empty Smile a, jak se ukázalo, také řada dalších studentů Kulturologie. Nápad uspořádat tuto sešlost vznikl po smrti všeobecně oblíbeného Prof. Boreckého, který se hloubkově zabýval imaginací jako zdrojem kreativity, humoru, hravosti a absurdna.
Fringe je festival, který se každoročně na jaře koná v centru Prahy. Do české metropole přivádí mnoho divadelních souborů, hudebníků, tanečníků, recitátorů a komiků z celého světa. Setkáváme se zde tedy s mnoha národnostmi a s mnoha různými kulturami, které se odráží v jejich práci. Představení jsou velice různorodá, tudíž si tu každý přijde na své. Všechna představení se odehrávají v různých prostorách, které jsou soustředěny okolo Malostranského náměstí, s hlavním centrem festivalu v divadle Na Prádle.
I have too much free time here since I hardly have any classes. I guess drinking and partying is the easiest thing to do, but also hanging out with my Czech-Italian tandems and the other international students takes up much of my free time. I´m trying to get to know Czech people and Czech life as much as possible but it´s not that easy as I don´t speak enough Czech. I´d also like to travel around the Czech Republic a bit more.
Christopher Dowling (20)
Venice, Italy
reakce docenta Martina Kováře, ředitele Ústavu světových dějin FF UK
V posledním čísle časopisu FFakt se objevilo hodnocení historických pracovišť na FF UK v Praze. Poté, co se na mě zástupce šéfredaktora obrátil s několika dotazy, začala mezi námi e-mailová komunikace, jejímž výsledkem je tato moje reakce. Vzhledem k omezenému rozsahu budu to, co Lukáš Borovička s Vítem Strobachem napsali, komentovat velmi stručně, spíše v jakýchsi glosách.
Na jeho knihách vás nejprve upoutá jejich netradiční podoba. Když je otevřete a začnete číst, připadáte si najednou jako v kině. Tak dějově umí psát. Řeč je o spisovateli Miloši Urbanovi, s nímž jsme se sešli v kavárně Švandova divadla. Láska k filmu a literatuře z něj přímo čiší. A to nejednou přemýšlel, zdali se profesně vydal tou správnou cestou. Mimochodem, i on patří k absolventům naší fakulty.
Před osmi lety byla magistrou, které děkan neprodloužil smlouvu a která demonstrativně vyučovala zadarmo. Její případ byl roznětkou k rozsáhlé diskusi o vysokoškolské výuce historie. Dnes je docentkou a vedoucí semináře českých raněnovověkých dějin. Happy end?
Tři ústavy dějin: světových (ve vedení doc. Kovář), českých (prof. Hlavačka) a hospodářských a sociálních (prof. Štaif). V jejich rámci jedenáct seminářů. Soubojem dvou historiků byla poslední volba děkana. Ve fakultním akademickém senátu je historiků deset. Historici tedy slyšet jsou, ale jak je na tom jejich obor?
V pražských Dejvicích konečně našlo své místo studentské divadlo POTRVÁ. A jak to vypadá, když se menší spolek mladých divadelních teoretiků rozhodne pustit do vlastního divadelního projektu? Kavárenský rozhovor se dvěma z tria zakladatelů a režisérů tohoto divadla – Vojtěchem Poláčkem a Petrem Váchou – snad leccos napoví…