Chystáte se na stáž do Moskvy?

Rozhodnete-li se vydat do Ruska, konkrétně do Moskvy, zapomeňte na šedé zničené a oprýskané budovy sovětského vzhledu (ačkoliv i ty tu samozřejmě najdete). Moskva je dnes světovou pulzující metropolí, která vás doslova ohromí svou monumentálností, ale také svérázným espritem. Je totiž domovem více jak 18 miliónů lidí z celého světa. Na ulicích tak míjíte kromě zdejších Rusů též Arménce, Kazachy, Tádžiky, Uzbeky, Číňany, Ukrajince, Turkmeny, Mongoly a zástupce dalších národů. Ti všichni zde vytvářejí pestrobarevnou mozaiku a dodávají tím městu orientální nádech. Vedle obchodu s tradičními ruskými pirožky se rozkládá tržiště s arménskými produkty a o kousek dál narazíte třeba na ázerbájdžánskou restauraci. Už vůbec nemluvím o sushi restauracích, kterými je Moskva doslova přehlcena.

Možná to stihneme až ke Slavkovu

Tomáš Glanc přednášel v Knihovně Václava Havla o ruské kultuře

Zdá se, že v současném (a nejen) českém mediálním prostředí je Rusko vnímáno jako poněkud zaostalá a barbarská země. Samozřejmě primárně na rovině politické, ale jako bychom zapomínali, že tato země je také kolébkou bohaté kultury, jež významně ovlivnila i naše umění. A jelikož většina občanů je v ruské otázce odkázána na zprostředkované informace, potřebujeme tím spíše kvalitní překladatele a jiné odborníky věnující se dění u našeho většího slovanského bratra. Málokdo má k tématu Ruska tolik co říct jako přední český rusista Tomáš Glanc, který bohužel v současnosti přednáší v zahraničí a u nás je možné ho slyšet spíše sporadicky. O to vzácnější příležitost se naskytla v Knihovně Václava Havla, pro niž Glanc připravil sérii přednášek o současné ruské kultuře a rusko-českých vztazích na uměleckém poli obecně. První z nich proběhla ve čtvrtek 12. února.

Salam a další

Ne, v nadpise není chyba, a ne, nebude to článek o jídle. Začala jsem se totiž na Ústavu východoevropských studií Univerzity Karlovy učit ázerbájdžánštinu a uzeninu evokující slovo v nadpise znamená ahoj. I když jsem hodiny ze začátku brala spíše jako nutnost (v rámci mého oboru jsou povinně volitelné předměty rozdělené na sekce kultura, historie, jazyk), teď se mi řeč ve své složitosti doopravdy líbí. Tedy přesněji na papíře a v pomalém primitivním žvatlání nás začátečníků. Jakmile naše lektorka spustí rychleji, připadám si ztracená. Hrdě ale prohlašuji, že mě to neodradí, stejně jako mě neodradily reakce mého okolí, když jim bylo v září oznámeno, že se hodlám věnovat této interesantní činnosti. Následuje neautentický přepis rozhovorů (K – kamarád/ka, J – má maličkost).

J: Budu se učit ázerbájdžánštinu.

K1: Ajzekrabranština? Co to je? To je někde v Africe ne?

K2: Proč?

K3: Cha cha cha… Ta tvoje škola mě nepřestává fascinovat.

Rozhovor s Tomášem Beránkem: Ples Pakult ve víru příprav

FFakt se rozhodl vyzpovídat Tomáše Beránka, jednoho z organizátorů letošního reprezentačního plesu.

Vcelku hodně lidí negativně reaguje v e-mailech a na facebookových stránkách na téma plesu. Očekávali jste v organizačním týmu protesty?

Těch negativních ohlasů není zas tak mnoho. Pokud jsem sám dobře počítal, tak se nám jich sešlo k tomuto dni všeho všudy pět. Z čehož bych ještě dvě vyjmul spíš jako etalon udivení či překvapení nad zvoleným tématem. Samozřejmě jestliže takový ohlas přijde, snažíme se vysvětlit záměr celého večera, který rozhodně nemá být a nebude oslava normalizační reality. Ostatně na konto výše zmíněných pěti reakcí jsme na stránkách plesu (www.plespakult.cz) zveřejnili článek Co je pakult, v němž naše záměry vysvětlujeme.

Proč jste se rozhodli pro normalizaci? Jaká byla prvotní představa?

Mohu říct, že jsme vlastně moc neváhali, do užšího výběru se nám dostala dvě možná ukotvení plesu. Vezměme to od počátku. Loňský ples se nesl v duchu první republiky, uspořádali jsme ho v nádherných prostorách Rudolfina. Všichni se moc těšili – kdy si taky můžete zaplesat v tak exkluzivním prostředí! Ale ouha, výlučnost tohoto prostoru přinesla i stinnou stránku větších nákladů: museli jsme objednat stoly a židle, jak dopadla snaha ušetřit na cateringu si leckdo pamatuje, dýkou do zad pak bylo oznámení ze strany Rudolfina v hodině dvanácté, že se na jejich parketu vlastně nemůže tančit (mimochodem v období, kdy Rudolfinum sloužilo po válce jako budova Akademie múzických umění, byly ve stěnách dvorany zabudovány žebřiny a na parketách, po kterých chodil nešťastný princ Rudolf, se hrál fotbal a házelo se gumovým granátem). Jednoduše řečeno: první republika zklamala (ne zcela vinou organizátorů). Krátce po loňském plese jsem se spojil se Studentskou radou a nabídl svoji pomoc. Hned jsme si také dali schůzku s panem proděkanem Bičovským. Probrali jsme realitu proběhnuvšího plesu a shrnuli, co všechno je třeba změnit. Shodli jsme se především na tom, že nebudeme pro další ročník hledat nějaké netypické nebo alternativní prostory (přišlo nám od studentů pár návrhů udělat ples v uzavřeném nádraží, v tovární hale atp.).

Hodni Palachova odkazu (?)

Zpráva z letošních palachovských oslav

Pietní akt u pamětní desky Jana Palacha, neoddělitelná součást vzpomínkových akcí zaštítěných Filosofickou fakultou, rozhodně nebyl jen prázdným rituálem, při němž se každý rok opakují tatáž velká slova, která již dávno ztratila plasticitu. Právě naopak. Studentská rada se snažila dát letošním oslavám celouniverzitní charakter, proto se svým projevem vystoupil i rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima, který zdůraznil, že „svoboda a demokracie nejsou žádnou samozřejmostí a že je můžeme ztratit snáz, než se na první pohled zdá.“ Děkanka Filosofické fakulty, doc. Mirjam Friedová, vyzdvihla skutečnost, že Palach ukázal, „že lze a je potřeba stavět vnitřní svobodu proti vnějšímu žaláři“. Předseda Akademického senátu FF, prof. Jan Čermák, hovořil o Palachově činu jako o aktu nejhlubší, téměř dokonalé lásky, jež svůj život dává v oběť.