Každá generace si přepisuje dějiny znova

Rozhovor s historikem Janem Rychlíkem

Tematickou doménou Jana Rychlíka, vedoucího Semináře soudobých dějin na Ústavu českých dějin, jsou zejména spletité dějiny etnik a národů Balkánského poloostrova, o nic méně citlivá historie česko-slovenských vztahů a také problematika cestování a pozemkových reforem.

Prof. Rychlík nedávno oslavil významné životní jubileum, 60. narozeniny. Při té příležitosti mu byl slavnostně udělen čestný doktorát a pamětní zlatá medaile univerzity s modrou stuhou Univerzity sv. Klimenta Ochridského v Sofii, kde absolvoval v 80. letech aspiranturu. Filozofická fakulta UK společně s jeho dalším pracovním působištěm, Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR, vydaly k poctění jubilanta narozeninový sborník.

Rozhovor s Tomášem Beránkem: Ples Pakult ve víru příprav

FFakt se rozhodl vyzpovídat Tomáše Beránka, jednoho z organizátorů letošního reprezentačního plesu.

Vcelku hodně lidí negativně reaguje v e-mailech a na facebookových stránkách na téma plesu. Očekávali jste v organizačním týmu protesty?

Těch negativních ohlasů není zas tak mnoho. Pokud jsem sám dobře počítal, tak se nám jich sešlo k tomuto dni všeho všudy pět. Z čehož bych ještě dvě vyjmul spíš jako etalon udivení či překvapení nad zvoleným tématem. Samozřejmě jestliže takový ohlas přijde, snažíme se vysvětlit záměr celého večera, který rozhodně nemá být a nebude oslava normalizační reality. Ostatně na konto výše zmíněných pěti reakcí jsme na stránkách plesu (www.plespakult.cz) zveřejnili článek Co je pakult, v němž naše záměry vysvětlujeme.

Proč jste se rozhodli pro normalizaci? Jaká byla prvotní představa?

Mohu říct, že jsme vlastně moc neváhali, do užšího výběru se nám dostala dvě možná ukotvení plesu. Vezměme to od počátku. Loňský ples se nesl v duchu první republiky, uspořádali jsme ho v nádherných prostorách Rudolfina. Všichni se moc těšili – kdy si taky můžete zaplesat v tak exkluzivním prostředí! Ale ouha, výlučnost tohoto prostoru přinesla i stinnou stránku větších nákladů: museli jsme objednat stoly a židle, jak dopadla snaha ušetřit na cateringu si leckdo pamatuje, dýkou do zad pak bylo oznámení ze strany Rudolfina v hodině dvanácté, že se na jejich parketu vlastně nemůže tančit (mimochodem v období, kdy Rudolfinum sloužilo po válce jako budova Akademie múzických umění, byly ve stěnách dvorany zabudovány žebřiny a na parketách, po kterých chodil nešťastný princ Rudolf, se hrál fotbal a házelo se gumovým granátem). Jednoduše řečeno: první republika zklamala (ne zcela vinou organizátorů). Krátce po loňském plese jsem se spojil se Studentskou radou a nabídl svoji pomoc. Hned jsme si také dali schůzku s panem proděkanem Bičovským. Probrali jsme realitu proběhnuvšího plesu a shrnuli, co všechno je třeba změnit. Shodli jsme se především na tom, že nebudeme pro další ročník hledat nějaké netypické nebo alternativní prostory (přišlo nám od studentů pár návrhů udělat ples v uzavřeném nádraží, v tovární hale atp.).

O FFabule s FFabulou

Mohl bys nám představit FFabulu? Jako spolek je asi známá většině studentů naší fakulty, ale kdyby náhodou…?

Tak FFabula nemusí nikomu nutně nic říct, ale pod tou zkratkou se skrývá Spolek studentů historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy; FFabulou jsme oficiálně vlastně až od poslední valné hromady, kdy byl název schválen i stanovami, do té doby šlo o název neformální. Ale jinak jsme spolek, který se snaží sdružovat jeden z největších oborů na fakultě, snažíme se, aby studenti studiem jenom nepropluli, ale aby navzájem mezi sebou navázali kontakty a navzájem se i obohacovali. Původní ideje, se kterými byl spolek zakládán a které se snažíme dodržovat, jsou spolupráce s ústavy, snaha zlepšit výuku historie a popřípadě být prostředníkem mezi studenty a ústavy, což se nám podařilo třeba nedávno: dlouho byl problém, že se překrývaly předměty Pravěk a Starověk, přednášky doporučené pro první ročníky a nám se podařilo po upozornění na tento problém docílit toho, že letos je to opět v jiný čas a prváci už se nemusí rozhodovat, na co z toho budou chodit - to je zprostředkovatelská činnost.

Dále se snažíme kriticky reflektovat dění v historické obci nebo ve společnosti a propojovat společenské dění s historií, což se nám daří především v cyklu Kritických klubů… S tím souvisí i snaha dostat na fakultu odborníky, prostě historiky a historičky, které zde studenti normálně nemají možnost slyšet. Chceme studentům rozšiřovat obzory a celkově dát studiu historie něco navíc.

Od Dostojevského k Topolovi. Americký slavista hovoří o výuce češtiny

zdroj: slavic.illinois.edu

Při svém dobrodružství v Illinois jsem pátrala po lidech spjatých s Českou republikou. Velice mě potěšilo setkání s osobností Davida Coopera, jenž učí na University of Illinois v Champaign, IL českou a ruskou literaturu. Zajímalo mě, v jakém prostředí se pohybuje, jaký zájem je o českou filologii mezi studenty a čemu se v těchto dnech věnuje.

Galina Babak: „Cítím se být Ukrajinkou“

Očima zahraničních studentů Milí čtenáři, čas od času Vám přinášíme zajímavé rozhovory se zahraničními studenty naší fakulty. Tentokrát jsme zpovídali studentku ukrajinistiky a původem Ukrajinku Galinu Babak. O Česku, Ukrajině, současné tamější krizi, rozdílech mezi Čechy a Ukrajinci a mnoha dalších věcech se dočtete v následujícím interview. Jaké byly tvé první pocity po příjezdu do Prahy? Co tě tu nejvíce překvapilo? Byla jsem úplně šťastná, když jsem přijela do Prahy. Pamatuji si, jak jsem nějakou dobu chodila a kývala hlavou po stranách. Všechno se mi zdálo nějak jiné – lidé, budovy, styl života. Ale možná nejvíce překvapující věcí, kterou jsem zažila, byl pohovor s profesorem Svatoněm u kávy, když jsem u něho dělala doktorandskou zkoušku. To bylo pro studentku z postsovětského prostředí něco úplně nového.

Eva Lehečková: „Oboustranná důvěra je základ.“

Bohemistka je jednou z největších kateder FF UK a k nedorozumění ze strany vyučujících i jejich posluchačů může dojít snadno. I proto byla počátkem března v ústavu zřízena poradní skupina z řad studentů bohemistiky, jež by měla komunikaci mezi studenty a pedagogy usnadnit. Na to, jak má skupina fungovat, proč je pro bohemisty důležité, aby se o dění ve svém oboru zajímali, a mnoho dalšího jsme se zeptali přímo ředitelky Ústavu českého jazyka a teorie komunikace, proděkanky pro studium a iniciátorky celého nápadu, doktorky Evy Lehečkové.

Co byste označila za stimul Vašeho rozhodnutí stanovit při ÚČJTK poradní skupinu složenou ze studentů?

Inspirovala jsem se na jiných oborech FF UK, jež mají s podobným uskupením zkušenosti, například na katedře sociologie, částečně též na oboru čeština v komunikaci neslyšících či na filozofii, kde je dlouhodobě velmi dobře rozvíjená komunikace se studenty. Cílem bylo – kromě již využívaných komunikačních kanálů, jako jsou studentské evaluace výuky, mé konzultační hodiny či facebooková stránka ústavu – vytvořit další platformu, jíž mohou studenti bohemistiky využívat pro sdělování zpětné vazby týkající se organizace a průběhu výuky na našich oborech, komunikace se studenty apod. Vzhledem k tomu, že podle vyjádření kolegů z jiných ústavů podobné platformy na jiných oborech fungují velmi dobře, usoudila jsem, že by se tento způsob mohl osvědčit i na bohemistice.

Meda Mládková o studiu, životě, rodině, umění a o Studentském Majálesu

Rozhovor s Medou Mládkovou se uskutečnil 9. 4. 2014 v Museu Kampa (otázky kladl Ján Gajdušek)

Měla jste obtížné mládí, při studiu v zahraničí jste si sama musela vydělávat na studium a živobytí. Co bylo Vaší hnací silou, kde jste brala odvahu, co Vás motivovalo k tomu se dále vzdělávat?

Já jsem se vždycky chtěla vzdělávat. Měla jsem ohromně vzdělaného manžela a vždycky jsem se zajímala o vzdělané lidi, jako byl například Zbigniew Brzezinski nebo Ferdinand Peroutka, takže jsem přirozeně musela být taky vzdělaná, abych s nimi mohla diskutovat. Vždyť jsem studovala na dvou univerzitách, v Paříži a v Ženevě. No a při studiu jsem si na živobytí musela vydělávat sama.

Mikuláš Mařík: „Důležitější je zápal než velký talent.“

Rozhovor s Mikulášem Maříkem, studentem bohemistiky a členem souboru Charles University Workshop Production. Mikuláš na sebe prozradil: „Krom studia a divadla jsem hloubavý a citlivý mladý muž, který se ovšem nestraní kolektivu a plnými doušky si užívá života. Jsem pohledný, vtipný a inteligentní, ale ze všeho nejvíc skromný. Víc o sobě neřeknu.“

Karel Strachota: „Neměli bychom zapomínat, že režim, kterého jsme se r. 1989 zbavili, byl režim zločinný“

27. červen – den, kdy byla popravena JUDr. Milada Horáková – byl vyhlášen „Dnem památky obětí komunistického režimu“. V rámci tohoto dne vyvrcholí i kampaň „Proti ztrátě paměti“ zaměřená na připomínání zločinů komunismu. S Karlem Strachotou, ředitelem projektu Příběhy bezpráví, který již několik let přináší na základní a střední školy filmy týkající se moderní československé historie, jsme si povídali nejen o kampani, ale i o výuce nedávných dějin na českých školách a současných tendencích komunistický režim relativizovat či idealizovat.

Připomínáním nedávné československé minulosti se zabýváte již dlouho. Vidíte v této oblasti za poslední léta nějaký posun, změnu či obecnější tendenci?

Naše aktivity cílí především na mladé lidi, žáky základních a středních škol. Dlouhodobě vnímáme, a potvrdila to i naše dotazníková šetření, že přibývá mladých lidí, kteří si myslí, že v Československu před rokem ʻ89 se žilo stejně nebo ještě lépe než v dnešní České republice. Vloni při šetření na reprezentativním vzorku takhle odpověděla více než polovina středoškoláků. Pak se ptejme, čím to je způsobeno. Důvodů je jistě celá řada. Mluvíme o generaci, která nemá s životem v předlistopadovém Československu žádnou osobní zkušenost. Fízlování, nemožnost svobodně cestovat, cenzura, kádrování, strach ze svobodného vyjadřování, to všechno je pro studenty těžko představitelné. Škola jim v tomhle směru často příliš nepomůže. Na mnoha českých základních a středních školách – samozřejmě ne na všech – končí výuka dějepisu druhou světovou válkou. Možná jste to také zažila, obě moje dcery například ano. Studentům tedy chybí informace. Další věc je, že jak v rodinách, tak v širším společenském prostoru tohle není téma, které by se často stávalo předmětem větších diskusí.

„This is one of the best things the IP offers you: the feeling of being European“

In the last interview concerning the Erasmus Intensive Programme which was held by the Department of Anglophone Literatures and Cultures at the end of May, three participants - Anna Filipek (Poland), Marta Correia (Portugal) and Camille Courbin (France) talk about their experiences from the two weeks of studying Early Modern literature in Prague.

How would you describe, from your point of view, the Erasmus IP?

Anna Filipek: To put it simply, the IP has been a magnificent experience – both in academic and cultural terms. It has broadened my horizons both on Shakespeare and his cultural environment. I have also enjoyed the experience of studying under diverse methods of teaching and working closely with excellent students from a number of European universities, which was very stimulating. The host university made me feel most welcome and IP coordinators went to all lengths to ensure that everything would work fine during these two wonderful weeks. And the experience of Prague as a culturally rich city has also been unforgettable…