Možná to stihneme až ke Slavkovu

Tomáš Glanc přednášel v Knihovně Václava Havla o ruské kultuře

Zdá se, že v současném (a nejen) českém mediálním prostředí je Rusko vnímáno jako poněkud zaostalá a barbarská země. Samozřejmě primárně na rovině politické, ale jako bychom zapomínali, že tato země je také kolébkou bohaté kultury, jež významně ovlivnila i naše umění. A jelikož většina občanů je v ruské otázce odkázána na zprostředkované informace, potřebujeme tím spíše kvalitní překladatele a jiné odborníky věnující se dění u našeho většího slovanského bratra. Málokdo má k tématu Ruska tolik co říct jako přední český rusista Tomáš Glanc, který bohužel v současnosti přednáší v zahraničí a u nás je možné ho slyšet spíše sporadicky. O to vzácnější příležitost se naskytla v Knihovně Václava Havla, pro niž Glanc připravil sérii přednášek o současné ruské kultuře a rusko-českých vztazích na uměleckém poli obecně. První z nich proběhla ve čtvrtek 12. února.

Orbis pictus – nevyslovitelné v obrazech

divadloponec.cz

Pokud jste v záplavě jiných – dovolím si však tvrdit, že nikoliv podobných – podnětů nezaznamenali, že v Divadle Ponec je možné zhlédnout představení, jež se bez nadsázky vymyká v současnosti uváděným performancím, vězte, že tento pátek, 28. listopadu 2014, máte poslední šanci.

Inspiračním zdrojem se stala pro choreografy Lenku Bartůňkovou a Michala Záhoru Červená kniha C. G. Junga, jež jim, jak sami přiznávají, v některých chvílích přípravy odpovídala na otázky, které si kladli. Obrazy, pomocí nichž se tanečníci podstaty jemně dotýkají, na ni narážejí, jí se nechávají proměňovat, hovoří samy.

Minimalistické pojetí, zračící se jak v hudbě, kterou zkomponoval speciálně pro toto představení Carlo Natoli, tak v uchopení scény, jež nedává proživateli – syntaktici snad prominou, ale označení „divák“ je v tomto případě nedostatečné – mnohé rozptýlení, silně umocňuje celkové uchopení. Soustředění tedy není narušováno či brzděno vnějšími krajkami, látka sama před námi vyvstává ve své čisté podobě.

Touha zachytit nezachytitelné, zůstat ve stavu nepřetržité otázky. Přibližování se ke smyslu a opětovné oddalování, pád jako cesta vzhůru. Orbis pictus je bezesporu odvážný projekt, jež se nespokojuje s málem. Fragmentárně se pokouší nazřít celek, jednotlivými kroky podává svědectví o cestě, která nemůže skončit.

Miroslav Pudlák: „…soudobá hudba je zranitelná“

Miroslav Pudlák je hudební skladatel, dirigent, muzikolog a hudební pedagog. Je spoluzakladatelem souborů pro soudobou hudbu Agon a MoEns. Od roku 1996 vede Hudební informační středisko (HIS) v Praze, jež vydává dvouměsíčník HIS Voice, věnovaný novým či nekomerčním hudebním žánrům, a od roku 2008 pořádá festival soudobé hudby Contempuls. Pedagogicky působí na Hudební akademii múzických umění (Katedra teorie a dějin hudby) a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Ústav hudební vědy).

Kam až sahá prvotní idea založení festivalu Contempuls?

Contempuls funguje od roku 2008, ale s tou myšlenkou jsme si pohrávali už někdy od roku 2000. Od počátku nám přitom bylo jasné, že by to měl být festival mezinárodní. U nás je dostatečné množství přehlídek současné tvorby českých skladatelů, ale co tady chybělo, byl mezinárodní festival, kam by přijížděly specializované zahraniční soubory. Chtěli jsme se pokusit něco takového vybudovat, nejprve ve skromném formátu několika koncertů s možností postupného rozšíření. V roce 2008 jsme pak zkusili podat grant, a jelikož se zadařilo, povedlo se nám hned uspořádat první ročník, který byl myslím velice úspěšný a zaujal spoustu lidí. Měli jsme představu, že festival se bude rozrůstat, což se ale nakonec nestalo – ukázalo se, že tento formát je asi pro takové „provinční“ město, jako je Praha, zatím dostačující.

Contempuls

Již za pár dní se uskuteční 7. ročník festivalu soudobé hudby Contempuls (21., 26. a 28. 11. 2014), jediného pražského festivalu tohoto druhu. Pokud na tom neshledáváte nic pozoruhodného, dovolte mi vás přesvědčit, že se skutečně jedná o výjimečný počin.

ČSKH zahajuje a slaví

Jen několik hodin po slavnostním zahájení akademického roku 2014/2015 se jen pár kroků od naší alma mater odehrál okouzlující start jubilejní 120. sezony Českého spolku pro komorní hudbu (ČSKH). Pokud nevíte, kam tuto instituci zařadit, vězte, že jej má pod křídly Česká filharmonie (ČF), sídlící v Rudolfinu. Tak tomu ale nebylo vždy – rovných 100 let byl Spolek uměleckým subjektem samostatným ve všech ohledech. Vznikl v roce 1894 jako platforma, jež měla poskytnout prostor pro rozvoj mladému komornímu souboru – Českému kvartetu. Nyní tvoří integrální součást ČF, což mu umožňuje pravidelně pořádat koncerty v sálech Rudolfina. Zároveň s sebou ale toto „područí“ nenese žádná omezení, díky čemuž může Spolek plynule navazovat na tradici položenou již před sto dvaceti lety.

Mirage - Vystoupení 420PEOPLE

Předem bych chtěla říct, že jsem špatný recenzent, protože představení tanečního souboru 420PEOPLE se mi vždycky líbí. Chtěla bych to pojmout spíše jako pozvánku.

Toto uskupení mě dokáže svým vystoupením nadchnout, uvést v zamyšlení, pobavit a hlavně obohatit o estetický zážitek. Mohla bych teď začít mluvit o souboru, ale kdo má zájem, ten si informace dohledá. Jsou jiní, kteří to zvládli lépe než já. Já jsem se rozhodla vnutit Vám svůj pohled a dojem z Mirage – taneční stand-up comedy souboru 420PEOPLE.

Oslava obyčejného života pod vrstvou pompézna

Před měsícem byla ve Valdštejnské jízdárně otevřena výstava mapující grafické dílo Bohuslava Reynka. Petrkovský básník má své webové stránky, jeho práci obdivovalo již více než deset tisíc návštěvníků a billboardy s motivem z jeho Ukřižování lemují silnice po celé zemi.

Zdálo by se, že český národ oplývající darem rozlišovat „zrno od plev“ čekal mnoho let na drobné pošťouchnutí a nyní, když konečně nastal čas příhodný, nikdo nelení a davy se do výstavního sálu jen hrnou. Samozřejmě zůstává otázkou, nakolik (a zda vůbec) je tato propagace blízká básníkovi, kterého pozitivní recepce sice těšila, ale rozhodně na ní své dílo nestavěl. Právě kvůli atakující reklamě mnozí již předem výstavu zavrhli. Myslím si však, že se v jejich případě jedná především o pózu skrývající nechuť odkrývat spodní vrstvy díla, které není postaveno na prvoplánovém přijetí.

Jeden pohled na Jeden svět

Začátkem března proběhl v sedmi pražských kinech již 16. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Akce pořádaná Člověkem v tísni za tradiční podpory Bageterie Boulevard představila přes sto dokumentárních filmů. Tradičně nechyběl ani bohatý doprovodný program v podobě diskusí, přednášek a koncertů.

Meda Mládková o studiu, životě, rodině, umění a o Studentském Majálesu

Rozhovor s Medou Mládkovou se uskutečnil 9. 4. 2014 v Museu Kampa (otázky kladl Ján Gajdušek)

Měla jste obtížné mládí, při studiu v zahraničí jste si sama musela vydělávat na studium a živobytí. Co bylo Vaší hnací silou, kde jste brala odvahu, co Vás motivovalo k tomu se dále vzdělávat?

Já jsem se vždycky chtěla vzdělávat. Měla jsem ohromně vzdělaného manžela a vždycky jsem se zajímala o vzdělané lidi, jako byl například Zbigniew Brzezinski nebo Ferdinand Peroutka, takže jsem přirozeně musela být taky vzdělaná, abych s nimi mohla diskutovat. Vždyť jsem studovala na dvou univerzitách, v Paříži a v Ženevě. No a při studiu jsem si na živobytí musela vydělávat sama.

Kubrickova filosofická pouť nekonečným vesmírem znovu v kinech!

Ve čtvrtek 27. března se ve velkém sále pražské Městské knihovny na Mariánském náměstí v rámci Projektu 100, jehož posláním je uvádět do českých kin klasická filmová díla, konala obnovená premiéra remasterované verze filmu, jenž je i více než 45 let po svém vzniku považován za milník v dějinách science fiction, ale i ve světové kinematografii obecně. Řeč není o ničem jiném než o snímku 2001: Vesmírná odysea, dobové vizi budoucnosti tak, jak ji společně navrhli dva vizionáři – Arthur C. Clarke a Stanley Kubrick. Film, který má miliony fanoušků po celém světě jak mezi filmovými kritiky a cinefily, tak mezi laickým publikem, jsme si ani my, kulturně založené duše z FFaktu, nemohli nechat ujít.