O FFabule s FFabulou

Mohl bys nám představit FFabulu? Jako spolek je asi známá většině studentů naší fakulty, ale kdyby náhodou…?

Tak FFabula nemusí nikomu nutně nic říct, ale pod tou zkratkou se skrývá Spolek studentů historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy; FFabulou jsme oficiálně vlastně až od poslední valné hromady, kdy byl název schválen i stanovami, do té doby šlo o název neformální. Ale jinak jsme spolek, který se snaží sdružovat jeden z největších oborů na fakultě, snažíme se, aby studenti studiem jenom nepropluli, ale aby navzájem mezi sebou navázali kontakty a navzájem se i obohacovali. Původní ideje, se kterými byl spolek zakládán a které se snažíme dodržovat, jsou spolupráce s ústavy, snaha zlepšit výuku historie a popřípadě být prostředníkem mezi studenty a ústavy, což se nám podařilo třeba nedávno: dlouho byl problém, že se překrývaly předměty Pravěk a Starověk, přednášky doporučené pro první ročníky a nám se podařilo po upozornění na tento problém docílit toho, že letos je to opět v jiný čas a prváci už se nemusí rozhodovat, na co z toho budou chodit - to je zprostředkovatelská činnost.

Dále se snažíme kriticky reflektovat dění v historické obci nebo ve společnosti a propojovat společenské dění s historií, což se nám daří především v cyklu Kritických klubů… S tím souvisí i snaha dostat na fakultu odborníky, prostě historiky a historičky, které zde studenti normálně nemají možnost slyšet. Chceme studentům rozšiřovat obzory a celkově dát studiu historie něco navíc.

Jabloňová 43

Keď v diaľke na zasneženej ceste zanikol zvuk hučiaceho taxíka, otočil sa smerom, ktorým sa chystal vykročiť a zadíval sa na žlté svetlá v oknách niekoľkých neďalekých domov. „Len opatrne,“ povedal si a urobil prvý krok. Vdychoval ostrý vzduch decembrového večera, obzeral si zasnežené poorané polia lemujúce cestu po oboch stranách a hvízdal si melódiu obľúbenej vianočnej koledy. Omrznuté ruky strčil hlbšie do vreciek a sklonil hlavu tak, aby dýchal cez šál. Nemal tak dlho čakať, hovoril si. Mal sa vrátiť oveľa skôr.

Započúval sa do pravidelného zvuku vŕzgajúceho snehu a dovolil mu, aby ho vytrhol z prúdu neustále sa valiacich myšlienok. Vtom sa ozval brechot prvého dedinského psa, ktorý zavetril večerného votrelca a ako kocka rúcajúceho sa domina postupne odštartoval štekot všetkých ostatných psov v ulici. „Prestaň!“ ohradil sa muž na vlčiaka a pokračoval v ceste.

Orbis pictus – nevyslovitelné v obrazech

divadloponec.cz

Pokud jste v záplavě jiných – dovolím si však tvrdit, že nikoliv podobných – podnětů nezaznamenali, že v Divadle Ponec je možné zhlédnout představení, jež se bez nadsázky vymyká v současnosti uváděným performancím, vězte, že tento pátek, 28. listopadu 2014, máte poslední šanci.

Inspiračním zdrojem se stala pro choreografy Lenku Bartůňkovou a Michala Záhoru Červená kniha C. G. Junga, jež jim, jak sami přiznávají, v některých chvílích přípravy odpovídala na otázky, které si kladli. Obrazy, pomocí nichž se tanečníci podstaty jemně dotýkají, na ni narážejí, jí se nechávají proměňovat, hovoří samy.

Minimalistické pojetí, zračící se jak v hudbě, kterou zkomponoval speciálně pro toto představení Carlo Natoli, tak v uchopení scény, jež nedává proživateli – syntaktici snad prominou, ale označení „divák“ je v tomto případě nedostatečné – mnohé rozptýlení, silně umocňuje celkové uchopení. Soustředění tedy není narušováno či brzděno vnějšími krajkami, látka sama před námi vyvstává ve své čisté podobě.

Touha zachytit nezachytitelné, zůstat ve stavu nepřetržité otázky. Přibližování se ke smyslu a opětovné oddalování, pád jako cesta vzhůru. Orbis pictus je bezesporu odvážný projekt, jež se nespokojuje s málem. Fragmentárně se pokouší nazřít celek, jednotlivými kroky podává svědectví o cestě, která nemůže skončit.

Levice v sametu

Foto: FFabula

Nedávno se ve společnosti připomínala dvě důležitá výročí – 75 a 25 let od listopadových protestů z let 1939 a 1989. Především u druhého výročí se diskutovalo o jeho dědictví, významu a aktuálnosti. Ani Spolek studentů historie FF UK neváhal a rozhodl se do této debaty zapojit. Ale aby nepřispíval pouze k přesycenosti listopadem ’89 v posledních dnech, přišel s tématem, které není ve veřejném prostoru tolik akcentováno. Uspořádal Kritický klub s názvem Levice v sametu – O vztahu levice k listopadu 1989.

Amsterdam, život na dvoch kolesách

Napriek tomu, že hlavné mesto Holandska je dnes (ne)slávne známe predovšetkým legálnou prostitúciou a marihuanovými koláčikmi, svojim návštevníkom ponúka oveľa viac než len psychotropné posedenie v početných coffee shopoch alebo prechádzku po Red Light District, štvrti preslávenej sklenými výkladmi s netradičným „tovarom“. Amsterdam totiž na turistov útočí dokonalým arzenálom podnetov, ktoré apelujú na väčšinu ľudských zmyslov. Vôňa nesúca sa z tradičných škoricových stroopwavels, malých okrúhlych waflí s karamelom uprostred, evokuje pomaly sa blížiace Vianoce a atakuje čuchové bunky ľudí prechádzajúcich sa po jednom z originálnych trhov, ktorých je v meste pomerne veľa. Milovníkov slaných pokrmov určite zaujme aj lákavá ochutnávka a široká ponuka niekoľkých druhov pravej holandskej goudy či iných tradičných syrov.

Miroslav Pudlák: „…soudobá hudba je zranitelná“

Miroslav Pudlák je hudební skladatel, dirigent, muzikolog a hudební pedagog. Je spoluzakladatelem souborů pro soudobou hudbu Agon a MoEns. Od roku 1996 vede Hudební informační středisko (HIS) v Praze, jež vydává dvouměsíčník HIS Voice, věnovaný novým či nekomerčním hudebním žánrům, a od roku 2008 pořádá festival soudobé hudby Contempuls. Pedagogicky působí na Hudební akademii múzických umění (Katedra teorie a dějin hudby) a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Ústav hudební vědy).

Kam až sahá prvotní idea založení festivalu Contempuls?

Contempuls funguje od roku 2008, ale s tou myšlenkou jsme si pohrávali už někdy od roku 2000. Od počátku nám přitom bylo jasné, že by to měl být festival mezinárodní. U nás je dostatečné množství přehlídek současné tvorby českých skladatelů, ale co tady chybělo, byl mezinárodní festival, kam by přijížděly specializované zahraniční soubory. Chtěli jsme se pokusit něco takového vybudovat, nejprve ve skromném formátu několika koncertů s možností postupného rozšíření. V roce 2008 jsme pak zkusili podat grant, a jelikož se zadařilo, povedlo se nám hned uspořádat první ročník, který byl myslím velice úspěšný a zaujal spoustu lidí. Měli jsme představu, že festival se bude rozrůstat, což se ale nakonec nestalo – ukázalo se, že tento formát je asi pro takové „provinční“ město, jako je Praha, zatím dostačující.

Živý sen

„All the other kids
With the pumped up kicks
You better run, better run
Faster than my bullet…“

Tuhle píseň miluju. Už dlouho. Úžasná melodie. Znamená pro mě vzpomínky, spoustu krásných vzpomínek.
Tuhle píseň nenávidím.
Znamená pro mě další brzké ráno, které mě jako obvykle zastihne nepřipraveného, napůl schovaného pod peřinou a doufajícího, že si mě čas nevšimne, nějak záhadně mne mine, a já budu moct vyspávat další tři hodiny (nebo čtyři), aniž bych (pět?) zaspal.

Contempuls

Již za pár dní se uskuteční 7. ročník festivalu soudobé hudby Contempuls (21., 26. a 28. 11. 2014), jediného pražského festivalu tohoto druhu. Pokud na tom neshledáváte nic pozoruhodného, dovolte mi vás přesvědčit, že se skutečně jedná o výjimečný počin.

Půjdeme domů, nebo zůstaneme? Hongkong tápající i urputný

reuters.com

V předvečer 28. října, v den, kdy prezident České republiky přitakal široké spolupráci s Čínou, zahrnující pobočku Bank of China na našem území i postavičku pandy ve večerníčku o Krtečkovi, hovořil na filozofické fakultě hongkongský profesor a jeden ze zakladatelů Occupy Central Joseph Yu-shek Cheng.

Většinou nemáme možnost si ověřit, zda a nakolik informace přicházející z opačného konce světa odpovídají realitě. Nutně však procházejí sítem, a přijímáme je tedy značně kondenzované. I proto bylo setkání s profesorem Chengem výjimečné. Ústav Dálného východu a ústav politologie totiž ve spolupráci s Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů Jihlava pozvaly politologa, který bojuje za zachování autonomního Hongkongu.

Ukrajina v době války

„Krym – vojna, Doněck – vojna, Oděsa – mir,“ těmito slovy okomentovala situaci na Ukrajině bábuška Ludmila, se kterou jsme se s kamarádem Mikem seznámili před výstavní budovou hlavního nádraží v Oděse. K důchodu si nelegálně přivydělává pronajímáním pokojů pro turisty, což je v tomto městě poměrně běžná praxe.

Na Ukrajině jsem s kamarádem Mikem strávil necelé dva týdny na přelomu července a srpna, tedy zhruba půl roku po masakru na Majdanu, pár měsíců po zvolení nového prezidenta a v době války na východě země. Leckdo nás od plánované trasy Lvov – Oděsa – Kyjev – Lvov odrazoval, ale racionální úvaha, že i v nejzazším bodě naší cesty budeme stále několik set kilometrů od válečné zóny, zvítězila a svých plánů jsme se nevzdali. Většinu cesty jsme se opravdu cítili jako v zemi, kde je mír a zjevné jsou jen problémy dlouhodobého charakteru, především chudoba patrná na první pohled v podstatě ve všech navštívených městech a vesnicích kromě Kyjeva.