Meda Mládková o studiu, životě, rodině, umění a o Studentském Majálesu

Rozhovor s Medou Mládkovou se uskutečnil 9. 4. 2014 v Museu Kampa (otázky kladl Ján Gajdušek)

Měla jste obtížné mládí, při studiu v zahraničí jste si sama musela vydělávat na studium a živobytí. Co bylo Vaší hnací silou, kde jste brala odvahu, co Vás motivovalo k tomu se dále vzdělávat?

Já jsem se vždycky chtěla vzdělávat. Měla jsem ohromně vzdělaného manžela a vždycky jsem se zajímala o vzdělané lidi, jako byl například Zbigniew Brzezinski nebo Ferdinand Peroutka, takže jsem přirozeně musela být taky vzdělaná, abych s nimi mohla diskutovat. Vždyť jsem studovala na dvou univerzitách, v Paříži a v Ženevě. No a při studiu jsem si na živobytí musela vydělávat sama.

Studovala jste ekonomii a umění, jak jdou tyto dva obory dohromady? Co Vás více bavilo? Doporučila byste takovou kombinaci studentům? Proč?

Už nevím, proč jsem si zvolila zrovna ekonomii a umění, ale samozřejmě mě více bavilo umění. Všechno to začalo u Františka Kupky, u něj v ateliéru. Před tím jsem vnímala obrazy úplně jinak, figurativní obrazy mě nevzrušovaly. Až když jsem vešla do Kupkova ateliéru, tak jsem pak vůbec nemohla spát. Na to nikdy nezapomenu.

Doporučila byste takovou kombinaci studentům (umění, ekonomie)?

To nemůžu doporučit. To musí oni cítit. Můžu říct, že je to zajímavá kombinace a dát jim ten nápad, ale sami musí cítit, kam se ve svém studiu vydají.

Jaká jste byla jako studentka - stejně podnikavá jako dnes?

Měla jsem také své vydavatelství Edition Sokolova a vydávala jsem v exilu časopis a knížky. Například o Toyen, se kterou jsem se velice dobře znala, nebo o Ferdinandu Peroutkovi.

S manželem jste neustále podporovali československé umělce a umožnili jim proniknout na západ, co Vás k tomu motivovalo?

Můj manžel byl ohromný vlastenec. On tak miloval tu republiku a tak toužil, aby pro ni mohl něco udělat. To pro něj bylo samozřejmé.

Bylo to v té době riskantní, kde jste brali odvahu?

V té době existovalo Art centrum a to bylo korupční jako všecko tady v té době. Oni za mnou přijeli a já jsem je potom pozvala na St. Thomas a oni mi pak dovolovali to, co jinak dovolené nebylo.

(Meda Mládková umění získávala z Československa skrz státní podnik Art centrum, který byl určen pro obchodování s uměleckými předměty směrem do zahraničí. Aby mohla Meda Mládková (v té době již občanka USA) získat přístup k umělcům a umění v Československu, musela spolupracovat s Art centrem. Proto komunistickým funkcionářům Art centra poskytovala svou rezidenci na ostrově St. Thomas v Karibiku a na oplátku získávala svolení od státu k nákupům umění a návštěvám Československa. Pozn. redakce)

Jak jste se seznámila s manželem?

Já jsem o něm slýchávala. Že je vzdělaný, sedí v Paříži a má důležitý job. Tak jsem se jednou rozhodla a prostě jsem za ním jela. A to se přesně pamatuju: vešla jsem do té jeho kanceláře a říkám mu: „Já pořád slyším, že jste takový vlastenec a nám posíláte 2 dolary za knížku.“ A on se hrozně zarazil, zblednul a říká: „Pardon, to mně ušlo. Pojďte, dáme si oběd.“ Tak jsme si dali oběd a potom z toho byla večeře a tak dál. A tak to začalo (směje se).

Měli jste s manželem stejný vkus na umění?

Jan taky miloval Kupku a řekla bych, že jsme měli velmi podobný vkus. S Kupkou jsem ho nakonec i seznámila. O umění jsme se nikdy nehádali.

Proč jste se vrátila do Československa?

Můj manžel se revoluce nedožil, a protože velmi toužil pro republiku něco udělat, ale už nemohl, byla jsem to já, kdo to chtěl dotáhnout do konce. Splnila jsem náš společný sen. Tady vedle postele mám jeho fotku a každý den se na něj večer dívám a říkám Jane, prosím tě pomoz mi, ať to vydržím. Víte, on byl krásný člověk, elegantní, úžasný. Mám tady vedle něho ještě Peroutku.

Co byste podnikla s Werichovou vilou, kdyby se o ni mohla starat vaše nadace?

Přála bych si, aby ve Werichově vile probíhaly schůzky s mládeží, diskuze. A chtěla bych Werichově vile darovat celou svoji a manželovu knihovnu. Mělo by tam být také malé muzeum, jako vzpomínka na Voskovce a Wericha. Celý projekt připravil tým expertů z neziskového sektoru společně s Jiřím Pospíšilem (bývalý ministr spravedlnosti a člen správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových, pozn. redakce).

Máte teď nějaké nové nápady a plány?

(směje se) Choďte za uměním! Umění člověka šlechtí. Myslím, že je hrozně důležité mít styk s uměním.

S manželem jste vybudovali rozsáhlou hodnotnou sbírku umění, proč jste začali umění sbírat?

My jsme nebyli sběratelé v tom smyslu jako dnešní sběratelé. My jsme sbíráním umění chtěli pomoct výtvarníkům v Československu. Šimotová, Kolíbal, Abakanowicz, Nepraš… ty všechny jsme podporovali.

Co Vás vedlo k tomu sbírku darovat Praze?

(směje se) To bylo jednoduché, komu jinému bychom ji darovali?

Můj manžel se velmi toužil vrátit do Prahy, ale už to bohužel nestihl.

Nenechala jste si nějaké oblíbené dílo pro sebe?

Ne ne, všechno jsem darovala muzeu.

Na počátku Vaší sbírky byl obraz Františka Kupky, se kterým jste byli dobří přátelé, zemřel Vám v náruči. Co se Vám na jeho dílech líbilo?

Víte, já jsem před tím abstraktní umění vůbec nevnímala a neuvědomovala jsem si jeho podstatu. Zajímalo mě figurativní, klasické umění. A když jsem poprvé viděla Kupkovy obrazy, tak mě ohromně nadchly. Potom jsem ho začala navštěvovat. Chodila jsem k němu často. Víte, když jsem k němu přišla poprvé do ateliéru, tak to pro mě bylo něco úžasného, zjevení. Já jsem studovala dějiny umění na Sorboně v Paříži, no a mému profesorovi Dorivalovi jsem říkala, musíte vidět Kupku. A on vždycky říkal, jó příští týden, příští týden. A když konečně přišel, tak říkal: „Quel merveil, quel merveil!“ Na to nezapomenu, on byl z těch obrazů úplně vedle. A Kupka byl samozřejmě nadšený za takovou pochvalu.

S Kupkou jsme v jeho ateliéru diskutovali o umění, ale také o politice a Československu, samozřejmě v češtině, což se nelíbilo paní Kupkové. Vždycky na mě volala: „Vous l’avez fatigué, vous l‘avez fatigué.“ – Vy ho unavujete! (směje se).

Podle čeho jste si vybírala umělce, které jste podporovala? Bylo to na základě jejich tvorby, osobních vztahů, případně jiných důvodů?

Čistě podle citu, co se mi líbilo. Osobně jsem je nejdříve neznala, takže jsem se rozhodovala podle toho, jak se mi jejich věci líbily. Tehdy jsem vůbec netušila, že z toho jednou bude taková sbírka.

Jaký je Váš názor na jarní oslavy studentstva - Studentský Majáles, je to důležité?

Já myslím, že studenti by se měli scházet a diskutovat spolu. Proto jsem taky usilovala o Werichovu vilu, aby se tam mohli scházet mladí lidé a diskutovat, přemýšlet.

Měli by studenti komentovat společenské dění?

Studenti by měli být součástí veřejného dění.

Jaká je podle Vás role studenta? Mají studenti moc něco změnit?

Jistě! Musí, aby se jich politici báli (směje se). Chtěla bych, aby studenti víc diskutovali, vystupovali na veřejnosti, psali články do novin a byli aktivní. Mám pocit, že by dnešní studenti mohli být aktivnější. Chtěla bych je v tom povzbudit.

Na čem by měli studenti zapracovat, kterou vlastnost by měli změnit/zlepšit?

Aby byli pravdiví a poctiví. Aby se scházeli a víc přemýšleli. Měli by být víc ve styku s cizinou. Já když jsem byla mladá, tak jsem projezdila celou Evropu, naučila se několik jazyků a myslím, že to je to nejlepší.

V čem jsou naopak studenti výjimeční?

Já si nemyslím, že jsou výjimeční. Ano, mohou něco změnit, ale jedině pokud budou mít chuť se dostatečně vzdělávat.

Jak byste studenty motivovala k tomu, aby byly aktivnější a aby se více angažovali? (heslo, věta).

(přemýšlí) Aby byli v životě poctiví a zajímali se o kulturu a umění. Vezměte si příklad třeba ze mě a mého manžela, celý život jsme pro Československo chtěli něco dokázat a vrátit se sem. Můj muž už se toho nedožil, ale mně se podařilo vybudovat tohle muzeum. Věřím, že tady zůstane zachováno i pro další generace. Manžel vždycky říkal: „Přežije-li kultura, přežije národ.“ No a tak to opravdu je (směje se).

Co byste poradila organizátorům Studentského Majálesu?

Studentům bych poradila, aby se chodili dívat na umění. Umění člověka povzbuzuje. Myslím, že umění je hrozně důležité pro život.

 

Rozhovor byl publikován se svolením organizátorů Studentského Majálesu.

Děkujeme za rozhovor jak Medě Mládkové, tak Studentskému Majálesu.