Od Dostojevského k Topolovi. Americký slavista hovoří o výuce češtiny

Při svém dobrodružství v Illinois jsem pátrala po lidech spjatých s Českou republikou. Velice mě potěšilo setkání s osobností Davida Coopera, jenž učí na University of Illinois v Champaign, IL českou a ruskou literaturu. Zajímalo mě, v jakém prostředí se pohybuje, jaký zájem je o českou filologii mezi studenty a čemu se v těchto dnech věnuje.

Kde můžeme sledovat počátky Vašeho zájmu o českou a ruskou literaturu?

V letech 1992–1994 jsem učil s Peace Corps angličtinu v Trnavě na Slovensku. Slovenština byla mým prvním slovanským jazykem, ale vyrůstal jsem u Pittsburghu v Pensylvánii, kde jsem měl mnoho přátel se slovenskými a polskými předky. Na Slovensku jsem se cítil moc dobře; stalo se mi druhým domovem. Jakmile jsem se vrátil ze Slovenska do Spojených států, začal jsem postgraduálně studovat komparatistiku a díky slovenštině, kterou jsem se učil, jsem začínal číst i česky. Česká literatura je podle mého názoru velmi půvabná a byl jsem odhodlaný začlenit ji do oblastí svého profesního zájmu. V té době jsem se taky začal učit rusky, protože když jsem chtěl působit ve slavistickém oddělení, bylo nutné znát ruštinu. Ale do ruské literatury jsem se rovněž zamiloval (ne tolik do Dostojevského a Tolstého, které zbožňuje většina Američanů, ale spíše do Gogola, Puškina, Bulgakova, Charmse atd.).

Kdo patří mezi Vaše studenty?

Počet studentů českého jazyka je malý, ročně začíná s jazykem 4-8 studentů. Možná čtvrtina z nich má nějaké české předky. Další navštívili Českou republiku, čímž vzrostl jejich zájem o jazyk, případně mají české přátele. Většina těchto studentů se však nespecializuje na slavistiku, ale v rámci bakalářského programu si vzali češtinu jako cizí jazyk, ač dělají jiný obor. Další skupinou, tvořící 25%, jsou doktorandi, kteří potřebují češtinu k výzkumu. Zde se jedná o muzikologii, historii a slavistiku. Ti, kdo se spolu se mnou věnují české literatuře, jsou většinou doktorandi, již si přibrali češtinu k ruštině jako druhou specializaci (jedná se zhruba o jednoho studenta za dva až tři roky).

Co je motivuje ke studiu slavistiky?

Zde hovoříme převážně o rusistech a doktorandech, kteří se ke slavistice dostali skrze ruskou filologii. Milují studium jazyků a literatury a na ruské kultuře spatřují cosi přitažlivého. Snažím se jim ukázat, že česká literatura má svůj vlastní, osobitý půvab. Nedávno jsem měl jednu studentku na rusistice, která mi říkala, že její nejoblíbenější knihou za celou dobu studia je Sestra Jáchyma Topola (v anglickém překladu City, Sister, Silver), kterou přečetla třikrát. Takže začala studovat s láskou k Dostojevskému, ale teď odchází s obdivem k Topolovi.

V jakém tématu nebo období vidíte možné obohacení mezi slovanskými literaturami a americkou literaturou?

Toto je problematická otázka, uvážíme-li všechny jazyky spadající pod slavistiku. Je tu například silná spojitost mezi polskou a americkou poezií na počátku 20. století a ruská literatura zase velmi ovlivnila americkou fikci. Také česko-americké literární vztahy by měly být prozkoumány, ale obávám se, že Američany česká literatura příliš nezajímá. Vlivu americké beletrie i kultury si však rozhodně povšimneme s nástupem autorů jako Škvorecký. Mě osobně by například zajímalo, jak se americká Beat Generation odrážela na českém literárním poli.

Myslíte si, že na slavistiku na University of Illinois v Champaign nějakým způsobem působila silná vlna imigrantů, případně Antonín Čermák, jenž byl ve 30. letech 20. století starostou Chicaga? Nebo je irelevantní takto uvažovat?

Imigranti z Evropy hráli svou roli, ale ne prostřednictvím místních politiků. Spíše se jednalo o studenty slavistiky, kteří na univerzitě v 60. letech díky obrovskému nárůstu pracovních míst našli své profesionální uplatnění a začali učit. Zde v Champaign jsme měli například profesory původem z Estonska, Jugoslávie a Polska. Hlavním důvodem vedoucím ke vzniku ruského, později slavistického oddělení na univerzitě byla však politika studené války a vládní finance umožňující otevření studia minoritní filologie.

Ale imigrace zůstává stále silným faktorem. Naše území je osídleno mnoha ruskými a polskými imigranty, kteří se usadili poblíž Chicaga. Přál bych si, aby mladí lidé – z druhé a třetí generace imigrantů – přišli a studovali na naší univerzitě český jazyk a literaturu.

Jak udržujete kontakt se světovými a evropskými slavisty?

Upřímně, příliš ne. Mám několik kolegů v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, i jinde, s nimiž zůstávám v kontaktu a spolupracuji. Také znám z konferencí některé ruské a německé kolegy, jejichž práci dále sleduji.

Na co se nyní zaměřujete ve svém výzkumu?

V současné době se zabývám Rukopisy královédvorským a zelenohorským (RKZ). Jsem zvláště zaujat semináboženským postojem a přístupem českých vlastenců k nim. Jak se přesvědčení o jejich pravosti stalo článkem víry české společnosti a jak silně byly RKZ začleněny do rituálního života společnosti (přijímání vlasteneckých jmen, jistý obrat k vlastenectví a obrana pravosti RKZ chápaná jako slavnostní potvrzení víry). Také pracuji na anglickém překladu poezie Rukopisů. Jediný překlad pořídil kolem roku 1850 A. Wratislaw a myslím, že je zapotřebí určité aktualizace.