Nora Barnacleová: milenka, múza, manželka

Meno James Joyce je dnes povedomé asi každému, kto dával na hodinách literatúry trochu pozor. Román Ulysses, v českom preklade známy ako Odysseus, ako aj zbierka poviedok Dublinčania sú v literárnych kruhoch notoricky známe a Finneganovo prebúdzanie predstavuje jednu z najväčších čitateľských výziev pre fanúšikov modernistickej tvorby. Za úspechom tohto celosvetovo presláveného írskeho spisovateľa však stojí viac ako len jeho talent a vytrvalá práca. V Joyceovom tieni sa totiž počas veľkej časti jeho života pohybovala žena, bez ktorej by sa pravdepodobne ani jedno z vyššie uvedených diel nezrodilo. Nora Barnacleová, chudobná chyžná zo západného Írska, ho totiž sprevádzala od istého júlového popoludnia v roku 1904, kedy na seba náhodne narazili na Nassau Street v Dubline, až do jeho smrti. Okrem milenky, manželky a matky jeho dvoch detí bola Nora Joyceovou literárnou múzou a slúžila ako predloha pre jeho najslávnejšie ženské postavy.

Když je vše (včetně tygrů) z melounového cukru

zdroj: wikimedia commons

V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru. Povím vám o tom, neboť jsem zde a vy vzdáleni.

Právě těmito slovy začíná nejznámější a zároveň i nejuznávanější literární dílo amerického autora Richarda Brautigana, jenž je v srdcích svých čtenářů nesmazatelně zapsán již téměř půlstoletí. Svoji nezměrnou fantazií a do jisté míry i sociokulturním vizionářstvím se zařadil po bok u nás mnohem známějších amerických literátů druhé poloviny 20. století, jakými jsou například Kurt Vonnegut, John Updike nebo William Styron. Od děl z produkce právě zmíněných jmen se však Brautiganovy texty značně liší – těží totiž často z atmosféry obklopující americkou společnost na konci 60. let, z volnomyšlenkářství tehdejší Kalifornie a celého západního pobřeží i z jakési touhy po radikální společenské změně existující v autorově milovaném městě, San Franciscu, již po několik desetiletí. Výsledkem jsou pak unikátní literární díla, která se vyznačují vysokou mírou obsažené poetiky, autorovou hrou s barvami, smysly a pocity. Následkem toho jejich četba často vzbuzuje u čtenáře pocit osobní transformace do jedné z postav žijících ve fantaskním světě vylíčeném v knize. Brautigan tak ze svých čtenářů dělá jakési žijící a reálně existující Alenky, které vstupují do autorovy osobní říše divů, ve které nic není nemožné. I proto je pak četba děl tohoto amerického spisovatele pro mnoho lidí téměř návykovou záležitostí a nezřídka se stává, že se takováto „oběť“ není schopna od knihy odtrhnout dříve, než se její oči dostanou na tiráž.

Inside Llewyn Davis/V nitru Llewyna Davise – Melancholická cesta do písničkářovy duše

zdroj: wikimedia

Joel a Ethan Coenovi nejsou jen tak ledajací režiséři, a dokonce i slovo nadprůměrní by mohlo být bráno jako urážka. Jméno bratří Coenů dnes funguje ve světě kinematografie jako osvědčený trademark, od kterého každý, kdo se s ním alespoň párkrát za život setkal, ví přesně, co očekávat. Této bratrské a autorské dvojici je vlastní zejména důraz na promyšlené, syrové dialogy a groteskní postavičky přežívající ve světě, který se často zdá být až příliš bizarním na to, aby fungoval. Zároveň je však jejich tvorba nesmírně žánrově různorodá, neustále těžící z něčeho nového a nacházející nové inspirace a témata. Ve výsledku pak není problém nalézt v jejich filmografii vedle sebe brutální a temný krimithriller, romantickou komedii nebo western. Z tohoto úhlu pohledu představuje pak jejich poslední film, Inside Llewyn Davis, v češtině V nitru Llewyna Davise, pouze další dílek přepestré mozaiky výplodů jejich nekonečné tvůrčí fantazie.

Agnieszka Holland tentokrát před kamerou

Při vyslovení jména polské režisérky Agnieszky Holland si jistě mnozí z posluchačů FF UK vzpomenou na její přímost, jiskru v oku a jasně formulované názory. Loni v lednu ve Velké aule představila Hořící keř, trilogii odrážející situaci v Československu po činu Jana Palacha.

O rok později, také 16. ledna, byl v kině Lucerna uveden dokument Návrat Agnieszky H. Krystyna Krauze, polská dokumentaristka, v 80. letech spojka mezi Chartou 77 a Solidaritou i velká propagátorka českého dramatického umění v Polsku, v něm přiblížila režisérku, která před kamerou stojí málokdy.

„Moje kočka je alkoholik!“ – Festival krátkých filmů odstartoval polským výběrem

Již 9. ročník festivalu hraných krátkých filmů byl zahájen 16. ledna blokem filmů z katalogu Polish Shorts. Diváci přišli zhlédnout letošní výběr Krakovské filmové nadace a podle smíchu, který se odrážel od stěn malého sálu kina Světozor, lze usuzovat, že nebyli zklamáni. Promítání

se skládalo z pěti snímků různých žánrů – u některých tuhla krev v žilách, u jiných zase prskal sál smíchy (jak jinak můžete reagovat, když na plátně vidíte pokus o detox kočky, která je závislá na pivu). A právě střídání emocí je kouzlem krátkých filmů! Přijďte si odpočinout od zkoušek před filmové plátno. Festival probíhá ve dnech 16. 1. – 19. 1. v kině Světozor, více informací. Znělku festivalu si můžete pustit zde.

„Nestačí jít spolu, potřebujeme sladit krok.“ Češi a Poláci 25 let poté

Ve dnech 21. a 22. listopadu 2013 se v Černínském paláci konala u příležitosti oslav 120. výročí založení Lidových novin konference „Co jsme udělali se svobodou?“, která se soustředila na vítězství a prohry disentu v české a polské společnosti po roce 1989.

Pozvání přijalo 28 řečníků, kteří působí či aktivně působili jako diplomaté, politici, ekonomové, novináři nebo spisovatelé. První den byl věnován ekonomické transformaci a politické situaci obou zemí, druhý se nesl ve znamení debat o českých a polských médiích a kultuře.

Utichl hlas protestu černé Ameriky, zemřel Amiri Baraka

zdroj: wikimedia

Když se 9. ledna 2014 svět dozvěděl o úmrtí předního amerického spisovatele a intelektuála, většina lidí si možná ani neuvědomila, o jak výraznou osobnost západní kulturní svět přišel. Amiri Baraka, původním jménem LeRoi Jones, narozený v říjnu roku 1934 v Newarku v New Jersey, který se mu stal na většinu života domovem, totiž nebyl pouze dalším z řady spisovatelů věnujících se problematice amerického černošského obyvatelstva. Jeho radikální názory, které zejména v pozdější fázi jeho tvůrčí činnosti často vyvolávaly celospolečenskou kontroverzi, se nesmazatelně zapsaly do kánonu americké literatury.

Zmikund ve vleklý aule: jag vnikli Opráski a autogram jáda

—Pokud jste na fakultě zahlédli něco ryšavého, byl to s velkou pravděpodobností Zmikund Lucemburski. Se stim smiřte!—

Spolek studentů historie FF UK uspořádal minulý týden ve velké aule filozofické fakulty besedu s autorem internetového komiksu Opráski sčeskí historje. Netradiční komiks vznikl původně na internetu, ale v listopadu se dočkal i knižního vydání. Tištěné Opráski se staly bestsellerem a již po několika dnech musel být proveden dotisk.

Kabarety nejsou jen nahý ženský, potvrdí vám to i Divadlo v Dlouhé

Vydejte se s námi na cestu za historií pravých Kabaretů, která nekončí nikde jinde než v Divadle v Dlouhé při neuvěřitelně kreativním a inspirativním představení Kabaret Kainar-Kainar.

Paříž – kolébka kabaretů

Jestli si při slově KABARET vybavíte pouze známou bílou limuzínu nejmenovaného pražského podniku, jste na špatné cestě. Ano, to je sice taky kabaret, ale ne v pravém slova smyslu a už vůbec ne v tom původním. Jde o přenesený název na základě těch nejhorších možných podobností – polonahých žen a zábavy. Tuto podobu však kabaret vlastně nikdy neměl.

Jak si tedy pravý kabaret představit? Historie tohoto typu divadelního představení, které se od klasické činohry odlišuje zejména důrazem na muzikálnost, vtip a kreativitu, sahá až do 1. poloviny 19. století. Není náhodou, že první známé kabaretní představení vzniklo v Paříži na Monmartru. Jmenovalo se Chat Noir a nepodobalo se ničemu, co bylo do té doby performálně představeno.

Mikuláš Mařík: „Důležitější je zápal než velký talent.“

Rozhovor s Mikulášem Maříkem, studentem bohemistiky a členem souboru Charles University Workshop Production. Mikuláš na sebe prozradil: „Krom studia a divadla jsem hloubavý a citlivý mladý muž, který se ovšem nestraní kolektivu a plnými doušky si užívá života. Jsem pohledný, vtipný a inteligentní, ale ze všeho nejvíc skromný. Víc o sobě neřeknu.“