Kubrickova filosofická pouť nekonečným vesmírem znovu v kinech!

Ve čtvrtek 27. března se ve velkém sále pražské Městské knihovny na Mariánském náměstí v rámci Projektu 100, jehož posláním je uvádět do českých kin klasická filmová díla, konala obnovená premiéra remasterované verze filmu, jenž je i více než 45 let po svém vzniku považován za milník v dějinách science fiction, ale i ve světové kinematografii obecně. Řeč není o ničem jiném než o snímku 2001: Vesmírná odysea, dobové vizi budoucnosti tak, jak ji společně navrhli dva vizionáři – Arthur C. Clarke a Stanley Kubrick. Film, který má miliony fanoušků po celém světě jak mezi filmovými kritiky a cinefily, tak mezi laickým publikem, jsme si ani my, kulturně založené duše z FFaktu, nemohli nechat ujít.

Žánr science fiction byl v literatuře i ve filmu po dlouhou dobu vnímán jako cosi podřadného, brakového a nehodného jakékoli intelektuální diskuze. I přesto však čas od času na poli literárním vznikl kousek, který nešlo přehlížet a jenž obsaženou mírou autorovy imaginace a vizionářství jednoduše překonával mnohá jiná „vážná“ prozaická díla té které doby. Z průkopníků sci-fi v literatuře, coby jednoho ze základních a zároveň nejpopulárnějších žánrů, zmiňme alespoň takové klasiky jako Frankenstein Mary Shelley (spíše jakési proto-scifi, těžící ještě z tradice anglického gotického románu), Wellsovu Válku světů či slavné dystopie Huxleyho a Orwella, Konec civilizace a 1984. Zejména díky zmíněným textům se dobývání vesmíru a příběhy z budoucnosti staly vyhledávanými artikly mezi čtenáři celého světa, což posléze donutilo i samotné akademiky a literární kritiky, aby se těmto dosud opovrhovaným výtvorům věnovali.

Ve filmu, zejména v tom americkém, byla však situace složitější. Snímky odehrávající se ve vesmíru nebo zabývající se invazemi mimozemšťanů a kosmických monster na Zemi byly v devadesáti procentech případů braky vytvořené během několika týdnů primárně za účelem rychlého výdělku. Kvalita herecká, estetická nebo filosofický přesah obvykle nebyly přítomny ani v náznacích. Není proto divu, že mnozí filmoví kritici podobnými výtvory zhluboka pohrdali. Vše změnila šedesátá léta, která byla v celé západní společnosti érou změn politických, sociálních, a logicky i kulturních. Mladší generace tvůrců, ke které na začátku šedesátých let Stanley Kubrick stále ještě patřil, hledala způsoby, jak se oprostit od převládající společenské konformity a ve filmovém médiu začala vidět prostředek k realizaci svých vizí.

Ač stále ještě třicátník, měl za sebou Kubrick v době vzniku Vesmírné odysey již několik oceňovaných filmů (Spartakus, Dr. Divnoláska) a byl odhodlán přenést svoje zkušenosti i do nově připravovaného snímku, na němž pracoval s Arthurem C. Clarkem, britským fyzikem a zároveň jedním z nejvýznamnějších autorů sci-fi vůbec. Předlohou se jim stala Clarkova povídka, ve které Kubrick viděl ohromný potenciál a jejíž převedení na stříbrné plátno představovalo obrovskou výzvu, zejména vzhledem k trikové náročnosti. Tvorbou strávili společně dva roky, Kubrick Odyseu natáčel a Clarke ji přetvářel na román. Výsledek byl dechberoucí a diváci byli tím, co viděli na plátně, v naprosté většině případů fascinováni. Málokdo by si představoval, že kombinace dlouhých záběrů na kosmické koráby plující černočerným vesmírem a zvuků Straussova valčíku bude fungovat, ba co víc, že to bude taková slast pro uši i oči.

Ve filmu, který si vystačí s minimem postav a kde se zdánlivě téměř nic neděje, sledujeme vlastně několik hlavních motivů. Tím zřejmě nejvýraznějším je archetyp souboje mezi člověkem a strojem, v tomto případě počítačem označovaným familiárně jako Hal. Kromě něj se však Kubrick s Clarkem zamýšlejí nad původem člověka coby inteligentní bytosti žijící po miliony let na planetě, která je součástí obrovského prostoru zvaného vesmír. Přítomnost tajemného černého monolitu je záhadou jak pro diváky, tak pro postavy samotné. Ve své touze poznat a objevit původ lidstva i sebe sama se musí posádka vesmírné lodi potýkat s téměř neomezenou inteligencí počítače, jenž byl původně zamýšlen jako jakýsi servilní pomocník, ale ve skutečnosti se velmi rychle dokázal proměnit v odhodlaného pána. To vše je pak doplněno líbivým „futuretro“ designem interiérů, nádhernou kamerou a již zmíněnou pečlivě vybranou a působivou hudbou.

2001: Vesmírná odysea je právem považována za mistrovské dílo světové kinematografie. Je to dílo nutící diváka k zamyšlení svým hlubokým filosofickým poselstvím, čímž bortí dobové mýty o „brakovosti“ žánru science fiction. Kubrick s Clarkem dokázali, že to jde i jinak, hlubokomyslně, s citem, ale zároveň syrově, nezapomenutelně. Odyseu nelze pochopit, Odyseu si lze jen beze slůvka a bez dechu vychutnat. Nejlépe před obrovským plátnem, s nejkvalitnějším možným zvukem a z pohodlné sedačky artového kina, tak jako my poslední březnový čtvrtek.