Utichl hlas protestu černé Ameriky, zemřel Amiri Baraka

zdroj: wikimedia

Když se 9. ledna 2014 svět dozvěděl o úmrtí předního amerického spisovatele a intelektuála, většina lidí si možná ani neuvědomila, o jak výraznou osobnost západní kulturní svět přišel. Amiri Baraka, původním jménem LeRoi Jones, narozený v říjnu roku 1934 v Newarku v New Jersey, který se mu stal na většinu života domovem, totiž nebyl pouze dalším z řady spisovatelů věnujících se problematice amerického černošského obyvatelstva. Jeho radikální názory, které zejména v pozdější fázi jeho tvůrčí činnosti často vyvolávaly celospolečenskou kontroverzi, se nesmazatelně zapsaly do kánonu americké literatury.

Baraka si za celý svůj život coby autor poezie, prózy, dramat, esejí i seriózních akademických publikací, prošel několika fázemi, v nichž byl pokaždé silně reflektován jeho aktuální postoj k osudu a budoucnosti afroamerického obyvatelstva. V úplných počátcích, v polovině padesátých let, byla jeho umělecká osobnost formována zejména tvorbou tehdy vysoce populární beatnické generace. Baraka byl v té době bohémem žijícím v proslulé Greenwich Village a užívajícím si života plnými doušky prostřednictvím alkoholu, poezie a jazzové improvizace. Právě pod vlivem svého milovaného jazzu se začal Baraka na přelomu padesátých a šedesátých let, v té době stále ještě pod svým původním jménem LeRoi Jones, věnovat tématu afroamerické kultury, její úlohy a důležitosti v kontextu celoamerické tradice a jejího dopadu na kulturní tvář Ameriky. V roce 1963 své poznatky a názory shrnul do studie s názvem Blues People: Negro Music in White America, která se prakticky ihned stala jedním ze základních textů moderních afroamerických studií.

Avšak Baraka nezůstal pouze u zabývání se věcmi kulturními. Celá šedesátá léta byla érou bouřlivých změn a nejinak tomu bylo u jeho osobnosti. V řádu několika let se z LeRoi Jonese, beatnického bohéma a intelektuála, stal Amiri Baraka, černošský radikál a společenský aktivista. Po vydání tak přelomových děl, jakými byla hra Dutchman (1964), která radikálněji než kdy dřív nahlížela na diskriminaci Afroameričanů v bílé Americe, či experimentální román The System of Dante’s Hell (1965), který se snažil úplně odpoutat od tradice bělošské literatury, a tudíž vytvořit jakousi syntézu moderních černošských vlivů, se autor vymezil vůči většině existujících směrů a stal se velmi originální, ale zároveň často kritizovanou a nanejvýš kontroverzní postavou americké kulturní scény.

Po jeho konverzi k islámu a přijetí muslimského jména v polovině šedesátých let se Baraka stal obhájcem důležitosti nezávislé černošské kultury a zároveň i hlasatelem potřeby užití násilí za účelem svrhnutí bílé buržoazní nadvlády. Představoval si svět, kde by černý element hrál dominantní úlohu, čímž sám sebe postavil do opozice vůči snahám Martina Luthera Kinga o rasovou desegregaci. Později se tohoto pohledu dobrovolně zřekl a stal se krajně levicově zaměřeným aktivistou bojujícím proti celosvětové nadvládě kapitalismu, s čímž souvisí i jeho příklon k antisemitismu, nebo lépe řečeno antisionismu, který představuje další z velmi kontroverzních stránek Barakovy osobnosti. Když totiž v roce 2002 vydal báseň Somebody Blew Up America, ve které z odpovědnosti za útoky 11. září obvinil prezidenta Bushe a stát Izrael, ocitl se pod palbou kritiky a obvinění z rasismu, načež byl zbaven titulu Poeta laureatus svého domovského státu New Jersey.

Když letos v lednu Baraka po měsíční hospitalizaci zemřel, mnozí lidé si pravděpodobně oddechli. Odešla totiž osobnost, která i přes své často krajně radikální postoje byla ochotna pojmenovat věci pravými jmény, nebála se za své názory sama odpovídat a byla schopna jít za každé situace proti proudu. Odešel Amiri Baraka, jeden z nejvýraznějších a nejoriginálnějších hlasů černé Ameriky, jehož důležitost a myšlenkový odkaz nelze zpochybnit.