Absolvent žurnalistiky a českého jazyka a literatury: Jiří Dienstbier

Senátor Jiří Dienstbier mě za účelem rozhovoru pozval do své pracovny v Kolowratském paláci. Reprezentativní prostředí, zevrubná prohlídka zavazadla při vstupu a množství příjemných sekretářek nejrůznějšího věku mě zpočátku zarazilo, nicméně úvodní rozpaky byly naštěstí rychle zažehnány. Rozhovor probíhal během zasedání Senátu, takže před samotným začátkem ještě s panem senátorem sleduji na televizní obrazovce dění ve sněmovně, „kdyby se náhodou projednávalo něco důležitého“. Když senátor Pithart předává slovo dalšímu mluvčímu, pan Dienstbier tlumí zvuk a přichází čas na moje otázky…

Zpočátku nemluvíme o samotném studiu na Filozofické fakultě, ale o době, která mu předcházela. „Moji rodiče byli oba lékaři, předváleční k levicoví intelektuálové, komunisti. Navíc Kladno bylo od vzniku republiky autentickým komunistickým prostředím. V mnoha jiných oblastech byl komunismus lidem cizí. Ale na Kladně lidé věřili v myšlenky rovnosti a spravedlnosti, které komunismus nabízel.“ Jiří Dienstbier, narozený roku 1937, vzpomínal na temná padesátá léta, která prožíval jako dítě v kladenské vile svých rodičů. „Obrovská škola pro mě byla, když se u nás o sobotách scházívali muzikanti, advokáti, umělci, doktoři; komunisti, antikomunisti i neutrálové, a do noci svobodně debatovali a hádali se – v letech 49 - 51, v období největšího teroru. Teprve po letech mi došlo, že je nikdo z účastníků neudal. Byla by to perfektní organizovaná protistátní skupina.“

Sladká nevědomost let padesátých

Zrůdnost prvních let komunistického režimu si intelektuální vrstva uvědomovala se zpožděním. Mládí Dienstbier strávil tedy v překvapivě svobodném prostředí. Navíc byl jeho otec vášnivým knihomolem s několikatisícisvazkovou knihovnou. Bylo tu vše, co vyšlo před válkou a před rokem 1948. Celý Masaryk, svázané ročníky Peroutkovy přítomnosti a bezpočet dalších českých i zahraničních knih a časopisů, veřejně nedostupných. Kromě toho dělníci, kteří měli za úkol ničit zakazované knihy, občas některou zachránili a otci, oblíbenému primáři interny, ji přinesli. „Dodnes si cením takto zachráněnou Huxleyho Šedou eminenci.“

Na filozofickou fakultu nastoupil Jiří Dienstbier roku 1955. Původně se hlásil na kombinaci perština-hindština. Protože tyto obory nebyly tehdy otevřeny, zvolil si z náhradních nabídek bohemistiku, tedy český jazyk a literaturu, a žurnalistiku.

Druhá polovina padesátých let byla na fakultě obrovským otevřením perspektiv pro vývoj svobodného myšlení. Stalin a Gottwald byli již 2 roky po smrti, a začátkem roku 1956 Chruščov odsoudil Stalinovy zločiny. Fakulta se změnila ve fórum živých a vášnivých politických debat. K přednášení se mohli vrátit profesoři předtím odsunutí do kabinetů jako J..Čapek či K. Krejčí, z vězení přišel na katedru germanistiky Eduard Goldstücker. Vynikající byly přednášky profesora Bystrického. A také se vyrojili mladí asistenti jako Rita Budínová (po roce 1989 jako Klímová velvyslankyně v USA), Antonín Jelínek a mnoho dalších. Pozdější docenti a profesoři, vyhození za normalizace.

Oživl studentský život. Již v druhém ročníku začal Dienstbier, mimo jiné s Jiřím Černým, vydávat Nástěnné noviny, které vzbuzovaly občasnou nevoli „strážců ideových sejfů režimu“, jak tomu říkal filozof Ivan Sviták. Skvělé byly semináře vedené Františkem Gelem, známým předválečným a válečným novinářem. Gel doporučil Dienstbiera pro práci v rozhlasu, kam nastoupil roku 1958. Tehdy také vstoupil do komunistické strany. „Po maďarských událostech (Maďarské povstání 1956; pozn. aut.) jsem vstup do KSČ odmítl. Ale pak jsem si uvědomil, že bojovat se musí na bojišti, které je k dispozici. A pro nás, kteří jsme se takto rozhodli bylo podstatné, že na fakultách, ve vědeckých ústavech, v redakcích novin a ve vydavatelstvích knih se ve stranických organizacích šířila svobodomyslná atmosféra. V šedesátých letech jsme rozšiřovali také v rozhlase prostor svobody každý den.“

Okupace

Zlomovým bodem se stal rok 1968. V srpnovém okupačním týdnu se Dienstbier podílel na protiokupačním vysíláním rozhlasu. V roce 1969 byl odvolán z funkce zahraničního zpravodaje v USA. O tom, že normalizační atmosféra ještě nepostihla celou společnost svědčí i to, že když přistál v listopadu 69 na Ruzyni, policisté, kteří mu na letišti zabavovali pas se divili, proč se vrátil. Díky jeho činnosti během šedesátých let, Pražského jara a okupačního týdne dopadl Dienstbier podobně jako tisíce jiných – byl vyhozen z rozhlasu, vyloučen ze strany i ze Svazu novinářů a nebylo mu povoleno publikovat ani překlad nebo pohádku. Nastává nová etapa v jeho životě – etapa disidenta publikujícího v samizdatu, chartisty, vězně…

Držet si pozice

Když načínáme hovor o situaci v Česku během normalizace, o necenzurovaných vězeňských knihovnách, o změnách v personálním složení na FF UK i v jiných institucích, vchází do pracovny jedna z pohledných sekretářek a tváří se trochu překvapeně, že mě tu ještě nachází. Chápu, že můj čas končí, a že o normalizaci se od pana Dienstbiera už moc nedozvím – ačkoliv jsem si jist, že má co říct.
Přesto stíhám ještě poslední otázku: Jak jste vnímal své vyloučení a fakt, že jste následující dvě desetiletí nemohl vykonávat práci, kvůli které jste studoval a která vás očividně bavila? „Držet pozice pro mne znamenalo držet se vlastního přesvědčení, neustoupit lži. Když jsem se celá ta předchozí léta něčeho aktivně zúčastnil, měl jsem za to zodpovědnost. V roce 68 jsme sice prohráli bitvu, ale musíme vyhrát válku. Je vedlejší, jak dlouho to bude trvat. Trvalo to dvacet let, ale když jsme se drželi přesvědčení, že je lepší zapálit svíčku než proklínat temnotu, nakonec jsme se dočkali…“

text a foto: Tomáš Fridrich