Absolvent anglistiky, amerikanistiky a švédštiny Ivo Železný

Někteří z vás si jistě vzpomenou na knížky z nakladatelství a vydavatelství Ivo Železný (IŽ). Bohužel, před dvěma lety ho jeho někdejší majitel a ředitel v jedné osobě Ivo Železný poslal do konkurzu. Díky tomu získala Skandinavistická knihovna velkorysý dar v podobě snad deseti beden plných severské literatury v originále – knihy, o nichž severští nakladatelé doufali, že je IŽ přeloží a vydá.

Ivo Železný vystudoval na FF UK anglistiku v kombinaci se švédštinou, a to navzdory tomu, že původně dělal zkoušky na norštinu. Dodnes mu není úplně jasné, jakým nedopatřením se nakonec ocitl na švédštině. „Jsem švédštinářem asi z rozhodnutí profesorky Kadečkové,“ usmívá se. Zájem o sever v něm nevzbudila čarokrásná příroda ani Bergmanovy filmy, ale pěkná spolužačka – poloviční Norka. Pro angličtinu se rozhodl už na střední škole, jejíž pokrokový ředitel žákům zařídil dvakrát týdně schůzky s Američany. „To mi hrozně pomohlo a jako tenkrát jsem potom už nikdy nemluvil. Na fakultě jsem totiž všechno zapomněl,“ přiznává Železný a v minimálním kontaktu s praktickým mluveným jazykem vidí jeden z nedostatků studia na anglistice.

Pozor na jazyk!
Za největší nedostatek studia obecně považuje „nutnost dávat si pozor na jazyk“. Železný totiž na fakultu přišel v roce 1969, v posledním roce, kdy bylo na anglistiku přijato 150 studentů. Příští rok jich bylo už jen 15. A jak se na fakultě projevovala dusná sedmdesátá léta? Třeba tím, že přední představitel Pražského lingvistického kroužku profesor Vachek byl „uklizen“ do Prešova. „Traduje se, že mu fakulta platila letadlo, aby tady mohl mít jednou týdně přednášku,“ říká Železný. Z některých spolužáků se stali horliví členové SSM, Svazu socialistické mládeže.

Co si naopak nemůže vynachválit byly překladatelské semináře, které byly tehdy nabízeny po celou dobu studia a vedli je přední odborníci v oboru jako např. Radoslav Nenadál či Radko Kejzlar na švédštině. Železného překládání oslovilo a už ve čtvrtém ročníku obcházel nakladatelství, nabízel severské knížky k překladu a psal na ně posudky. To byla tehdy velice dobře placená „brigáda“, vedle toho si pilný student přivydělával jako esperantista a pomvěd a zároveň dostával prospěchové stipendium.

Redaktorem ve Svobodě, ale za totáče
Budoucí ředitel a majitel nakladatelství absolvoval v roce 1974 prací na dějiny švédské sci-fi (kterou mu ovšem o třicet let později vzala voda během povodní). Díky praxi během studia získal kontakty a po státnicích měl nastoupit do Albatrosu, kam ho ale nakonec z kádrových důvodů nevzali. Paradoxně skončil jako redaktor v partajním nakladatelství Svoboda, jak ale později zjistil, ve straně skoro nikdo z jeho kolegů nebyl. Redaktorskou praxi za režimu shrnuje jako úkol „protlačit titul, počkat, až na něj budou peníze a papír, zredigovat a doufat, že nebude průšvih“.

Kromě kvót na to, kolik se toho smí vydat a kolik utratit za autorizace, mělo každé nakladatelství svůj příděl papíru. Tituly se musely vejít do plánu tak, aby na ně stačil papír a nesmělo se toho vydat ani málo ani moc, aby se nezvedl plán.

Co ovšem bývalý redaktor Železný viděl jako plus, byl čas věnovaný přípravě jednoho titulu. Tehdy prý redaktor za rok připravil šest sedm knížek, tedy nějakých patnáct stránek za den. Byl tedy čas pro pečlivou kontrolu. „Překlady se pitvaly po slovíčku.“ Dnes, kdy vychází beletristických titulů až šestkrát více, zhruba 17 tisíc ročně, už na něco takového zkrátka není čas. A to se samozřejmě odráží i na kvalitě publikací: „Tehdy co se podařilo protlačit, to byly takové bonbónky, na které se vyplatilo stát frontu. To dnes vlastně nevíte. Teď se vydává všechno (včetně toho, co je blbé), dokud to lidé kupují.“ Proto ho knihy, které si chodí půjčovat do městské knihovny, moc nebaví a i proto se rozhodl si sám pro vlastní potěšení nějaké přeložit. „Později si to třeba vydám,“ plánuje.

Nakladatelství a vydavatelství IŽ
S vydáváním začal už v roce 1968, tedy ještě na střední škole. Tehdy se jednalo o překlady do esperanta. Poprvé, když se naskytla příležitost, což bylo až v roce 1990, se udělal sám pro sebe, a tak vzniklo nakladatelství a vydavatelství Ivo Železný. Být ředitelem takového, chtělo by se říci bohulibého podniku je ovšem podle Železného ekonomická záležitost, která nemá s literaturou nic společného. „Je to nesmyslná honička z jedné schůzky na druhou, kde se člověk baví s redaktory, překladateli, autory, ale hlavně jde o to přežít. Z devadesáti devíti procent to jsou jednání s obchodem, tiskárnami, distribucí, řeší se daně, úřady, doprava. Na literaturu není v podstatě čas.“ A od toho se odvíjí i Železného manažerská filozofie: „Nakladatel má tři povinnosti: přežít, uživit svoje lidi a teprve potom vydávat knížky.“

Další zajímavý postřeh z jeho bohaté nakladatelské činnosti se týká autorů-pisálků, kteří si v nakladatelstvích podávají dveře a doufají ve vlastní knížku: „Nejhorší jsou zkušení grafomani. Čtete, čtete, pořád máte pocit, že v tom něco může být, přečtete dvě stě stránek, a zjistíte, že není. Naopak nejlepší jsou ti úplně blbí: prolistujete prvních dvacet stránek, zjistíte, že to je skutečně blbé, tak pryč od toho, a strávíte nad tím slabou půl hodinku.“

Od knih na magistrát
Železný také upozorňuje na fakt, že v České republice vychází extrémně hodně „hardbacků“, vázaných knih, což ve zbytku Evropy a ve Státech není zvykem, protože to je drahé. Při té příležitosti vzpomíná vtipnou historku ze sedmdesátých let, kdy do totalitního Československa zavítal známý americký spisovatel John Updike. Nakladatel se mu omlouval, že ho mohlo vyjít jen sto tisíc výtisků, byť by se prodalo i přes 150 tisíc, ale to víte, máme málo papíru. Updike ho uklidnil slovy: „Víte vůbec, kolik jsem prodal hardbacků u nás ve Státech? 25 tisíc.“

V roce 2002 přišla povodeň a zničila sklad knih, ke všemu se dva měsíce neprodávalo, IŽ přišlo o obrat a to byl začátek konce. V roce 2006, když už bylo jasné, že není cesta zpátky, se Ivo Železný rozhodl dát firmu do likvidace. V současné době pracuje na pražském magistrátu jako asistent náměstka primátora, jehož úkolem je „býti nápomocen, když je potřeba“.

Co přesně to obnáší? Třeba reagovat na rozhořčené dopisy po zavedení zón placeného parkování v Praze. Železný tento krok posuzuje slovy: „Není jiná cesta. A skončí to tím, že bude mýtné. A ono bude možná velmi brzy. Asi do dvou let.“ Tak to se máme na co těšit. Snad potom pomůže nějaká dobrá kniha-utěšitelka.

Iva Vokurková (AA-SVE)
Foto: Tomáš Fridrich