Písničkář, spisovatel, překladatel a předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček

ABSOLVENT KNIHOVNICTVÍ A VĚDECKÝCH INFORMACÍ

Jiří Dědeček nás za účelem rozhovoru pozval do své kanceláře předsedy českého PEN klubu v Klementinu. Génius loci toho místa vás ovane hned u dveří: podkrovní místnost s čarovným výhledem na věže Starého města se utápí v denním světle a ve spojení s pár kusy krásného starožitného nábytku (a jedné ikeácké knihovny) máte neodbytný pocit, že vás v tu chvíli políbilo hned několik múz. Však právě tady vzniká Dědečkův pestrý repertoár.

Jiří Dědeček začínal svou vysokoškolskou dráhu původně na dnešním FSV, na oboru publicistika, ze které se za pár let stala žurnalistika Julia Fučíka. Samotný název dává tušit, jaké politické ideály škola vyznávala, Dědeček na ní ke všemu strávil dva semestry v době pookupačních prověrek (1970). Znechucen chováním spolužáků i pedagogů se budoucí písničkář rozhodl k přechodu na nějaký méně exponovaný obor na FF UK. Studenti tehdejší FSVP měli v takovém případě na výběr tři obory: osvětu, vzdělávání dospělých nebo knihovnictví a vědecké informace.

Studium = vojna + sladké milování

Zběhlý žurnalista se rozhodl pro třetí možnost, líbila se mu představa být ponořen v knihách. Záhy se ukázalo, že obor knihovnictví je vlastně o něčem úplně jiném a že učivo pětiletého magisterského programu by se pohodlně vměstnalo do třítýdenního kurzu. Svůj účel ovšem studium přeci jenom splnilo: „Perspektivy byly tenkrát tak mizivé, že člověk ani nevěděl, co od té školy očekávat. Na vysokou jsme šli, abychom si prodloužili mládí a v tom mě FF UK nezklamala,“ směje se Dědeček.

Dalším přínosem studia vysoké školy byla zkrácená vojna ze dvou let na rok. Vysokoškoláci totiž část služby absolvovali za studií. Dědeček jezdil se spolužáky každý pátek do Motola, kde se vzdělávali ve vybavení družstva Bundeswehru a doletu kulky americké pušky M16. Přechod z Fučíkárny na FF UK byl pro Dědečka, gymnazistu s trojkou z mravů, jinak čtyřkami a se sklony k anarchistickému chování „jako splněný sen“. Ke studentově spokojenosti na škole přispíval významnou měrou i fakt, že jich na oboru bylo pět kluků a třicet slečen.

Na studentská léta proto vzpomíná Dědeček s láskou a lehce se přitom zasní: „Já jsem byl pořád zamilovaný, tak to bylo takové krásné. Škola tak nějak běžela kolem a moc mě neobtěžovala.“ Spokojenému studentskému životu nahrávaly i jednotné a nízké ceny piva, a tak se studenti vesele a čile družili po hospodách. Zbyl vůbec čas na studium? „Asi jsme se taky trochu učili, na zkoušky. A některé byly krásné,“ brání absolvent knihovnictví svou studijní morálku. Nejraději vzpomíná na hodiny psychologie Milana Nakonečného či literaturu Květoslavy Neradové. Celkově však ke studiu na FF UK říká: „Že bych se tam něco naučil, tak to né.“

Z PISu na FAMU

FAMU, na které v letech 1983-88 studoval scénáristiku a dramaturgii, mu dala nepochybně víc, hlavně proto, že byl nucen neustále psát. Za nejpřínosnější však považuje navštěvování večerních kurzů Jazykové školy města Prahy, kam v té době byly uklizeny největší lingvistické kapacity. Díky zdejší průpravě získal po absolvování místo tlumočníka v PIS, Pražské informační službě.

S tím ale raději sekl poté, co si mongolský ministr kultury, kterému dělal doprovod, spojil pražskou PIS s americkou CIA. Chudáka Dědečka považoval za velkého fízla a na večeru plném komunistických pohlavárů z Ruska i z Kuby připil milému Jiřímu slavnostně a přede všemi na zdraví. Dědečka polil ledový pot a raději se uklidil na FAMU.

Proč zrovna tam? Dědeček tvrdí, že to má na svědomí sázka s Gábinou Osvaldovou. Ta mu jednou v hospodě po několikátém pivu předhazovala, jak je „blbej, tak blbej, že by se ani na FAMU nedostal, a tam že se dostane každej kretén“. Dědeček to tedy zkusil, dostal se a už tam zůstal.

Hudba, Francie a zase ty ženy

K hudbě se Jiří Dědeček dostal přes kamaráda Jana Buriana, se kterým se seznámil už na žurnalistice. Burian si jednou přečetl Dědečkovy texty, oslovily ho, a tak mu navrhl, aby je přednášel za doprovodu Burianova piana v divadle Maringotka. Tak vznikla slavná dvojice Burian-Dědeček, která v průběhu let 1974-85 uskutečnila přes 1 100 koncertů a vydala přes třicet společných písní.

Dědeček začal postupně fušovat i do hudební složky představení, zalíbilo se mu to, chtěl tedy pro sebe víc a víc času, až nakonec chtěl čas celý, a tak se po jedenácti letech veleúspěšné spolupráce dvojice v dobrém rozešla. V současné době se Dědeček věnuje své vlastní tvorbě, vedle hudby dělá také pořady pro rozhlas a televizi, zastává čestnou funkci předsedy českého PEN klubu a vedle toho překládá, naposledy třeba texty k baletu Národního divadla Sólo pro tři, kde přeložil texty Jacquese Brela.

I k francouzským zpěvákům a překládání se Dědeček dostal poněkud kuriózním způsobem. Ve třiceti se mu režim zajídal natolik, že se rozhodl emigrovat. Kvůli rodině chtěl však odejít legálně, a tak přemluvil svou francouzskou kamarádku k formálnímu sňatku a ona souhlasila. Na večírku, kde se Dědeček loučil se svobodou, ale poznal sympatickou a pěknou Terezu, svoji nynější (a brzy zároveň bývalou) ženu Terezu Brdečkovou, a tak se milá Francouzka musela vrátit do Aix-en-Provence svobodná. Předtím ale stihla Dědečkovi věnovat desky Georgese Brassense a Dědeček si začal jeho texty překládat.

Blbí či blbější?

Vedle všech svých ostatních aktivit stíhá Jiří Dědeček vést seminář tvůrčího psaní na soukromé Literární akademii Josefa Škvoreckého. A tak mi to nedá se nezeptat, jak hodnotí úroveň svých studentů, na které my ze státních škol máme občas tendenci se dívat skrze prsty. Dědeček upřímně odvětí: „Víte, já si myslel, že ti studenti na Akademii jsou mnohem blbější, ale moje kolegyně, které učily i třeba právě na Filozofické nebo Pedagogické fakultě UK, mě ujistily, že to je všude úplně stejný.“

Na závěr našeho setkání se pana Dědečka zeptám, jak se projevuje jeho (jím samotným deklarovaný) feminismus u něj doma. Začne něco o tom, jak by ten náš maskulinní svět byl lepší, kdyby se na jeho utváření podílely více ženy. Když ale trvám na konkrétních a praktických projevech jeho feminismu, pobaveně přizná, že jeho žena by ho feministou asi nenazvala. „Ona říká, že můj feminismus spočívá v tom, že mám rád ženský,“ ukončuje náš rozhovor pobaveně.

Iva Vokurková (AA-SVE)
vokurkova zavinac ukmedia.cz
foto: Tomáš Fridrich