Jana Hybášková, europoslankyně

Nynější poslankyně Evropského parlamentu a členka SNK ED se dušuje, že se na přijímací zkoušky na arabistiku na FF UK připravovala velmi zodpovědně. Byla si totiž vědoma obrovské konkurence. Však jich nakonec také přijali jen pět a Hybášková byla jediná žena v ročníku.

Když během studií na Gymnáziu Na vítězné pláni zvažovala, kam dál, anglistiku rovnou zavrhla, tam chtěli tehdy všichni. Pro arabistiku nakonec rozhodlo, že Hybášková část dětství prožila v Alžírsku, kde její otec pracoval jako veterinář, a také fakt, že od dvanácti let docházela na kurzy arabštiny do jazykové školy. Všichni ji ale od jejího rozhodnutí odrazovali: „Jsi blázen, ženská na arabistiku?!?“ Dnes přední specialistka na Blízký východ s pocitem zadostiučinění říká: „Arabština je dodneška moje největší deviza, zaplať pánbůh za ni.“

Totální surrealismus a doba temna

Když se Hybáškové zeptáte na její studentský život, začne mluvit hlavně o existenciálních problémech, se kterými se její generace v době „totálního surrealismu“, jak osmdesátá léta nazývá, musela potýkat. Studenti tehdy neměli vůbec žádné peníze, mnozí neměli kde bydlet (paradoxně hlavně Pražáci, kteří neměli nárok na kolej, což byla podle Hybáškové diskriminace), a tak se oblíbeným útočištěm stala studovna v Klementinu, kde „bylo teplo“. Nemohli cestovat, o to víc toho ale přečetli a ve vyšších ročnících si přivydělávali tlumočením arabským odborářům. Řečeno jejími slovy: „Byla to doba absolutního temna, totální beznaděje a bylo to hodně o tom, jak přežít a nepropadnout do úplné deprese a alkoholismu.“ To se samozřejmě odrazilo i na stavu tehdejší FF. „Ta fakulta, to bylo prostě strašné. Bohemistika byla děsivá, historie strašlivá.“ Na „svou“ katedru však vzpomíná Hybášková doslova s láskou a velkým respektem: „Ta katedra měla ve své době ne evropskou ale světovou úroveň a mně je hrozně líto, že to je dneska ve stavu, v jakém to je.“ Dodnes považuje za veliké štěstí, že během studií měla možnost poznat posledního pražského strukturalistu pana profesora Zbyňka Petráčka, který ji ukázal svět sociolingvistiky. Ten Hybáškové uhranul natolik, že se pod Petráčkovým vedením rozhodla psát diplomovou práci na téma „Sociálně komunikační systém arabského jazyka“. Práce dosahovala tak vysokých kvalit, že za ni Hybášková ve svých třiadvaceti letech získala rovnou titul PhDr. Diplomku psala během roční stáže v Káhiře, kde studovala na stejné univerzitě jako předtím Saddám Husajn. Stipendium tehdy žádné nedostala, ministerstvo školství jen proplatilo letenky. Protloukání se bílé studentky bez haléře v kapse arabským světem bylo pro Hybáškovou „největší školou života“. Další zkušenosti pro budoucí kariéru na ni čekaly po návratu do ČSSR. Nejdříve nastoupila na katedru jako sekretářka a později začala pracovat jako interní aspirantka, vyučovala fonetiku arabštiny a Úvod do studia arabistiky. Zároveň se připravovala převzít správu numismatické sbírky v Náprstkově muzeu.

„Nevzdávejte se zbytečně svého vlivu - participace - na rozhodování o veřejných věcech naší země a životě - nejen volebním právem, ale i aktivně. Není pravda, že nemáte vliv. Máte, stejně jako jsme ho měli my v roce ’89.“

Listopad ´89

Díky listopadu ´89 ale vzaly všechny plány za své. Na katedře byla vybrána jako učitelský dozor na demonstraci 17. listopadu, o dva dny později se stala členkou studentského stávkového výboru vzniknuvšího na koleji Větrník a v lednu si uvědomila, že je potřeba dělat v životě něco úplně jiného než učit. Proto kývla na nabídku zúčastnit se konkurzu na ministerstvu zahraničí, kde poté rok působila jako referentka a v letech 1991-97 jako ředitelka Odboru států Blízkého východu. Poté byla na čtyři roky vyslána jako velvyslankyně ČR do Slovinska, v roce 2001 zastávala post poradkyně státního tajemníka pro evropské záležitosti Pavla Teličky a v letech 2002-2004 byla velvyslankyní ČR v Kuvajtu a Kataru. Za své zásluhy byla v roce 2003 vyznamenána Křížem ministra obrany II. stupně.

Od roku 2004 je poslankyní Evropského parlamentu za SNK Evropské demokraty. Díky svým funkcím pendluje poslankyně týden co týden mezi Prahou, Bruselem a Blízkým východem. Její obvyklý „bruselský“ den vypadá tak, že ráno v Praze vstane v pět hodin, jede na letiště a v 9.30 už usedá ve své bruselské kanceláři. Následně přichází „výbor za výborem, schůzky, jednání, sezení u počítače“. Ten vypíná kolem 21,30, kdy se odchází vyspat do hotelu či přespí v kanceláři. „Blízkovýchodní“ dny ji baví podstatně více, tehdy se setkává s politikou disidentů, oficiálních představitelů i politikou evropskou. Doma se zase snaží snížit deficit v komunikaci mezi Evropou a ČR, účastní se besed, konferencí, jednání apod.

Tenis, golf a francouzština

Ve své práci i běžném životě dodnes čerpá z toho, co se naučila na FF. Co ji ovšem fakulta nenaučila byla francouzština, která, jak Hybášková upozorňuje, je v diplomacii minimálně stejně tak důležitá jako angličtina. A objevily se další nedostatky: „Jako velvyslankyně jsem se potýkala s tím, že neumím hrát tenis, golf, neseděla jsem na koni, neumím lyžovat, neumím francouzsky… A z pohledu dnešní Evropy jsou všechny tyhle věci daleko důležitější než je univerzitní diplom.“ Za zrovna tak důležité považuje, aby studenti před nástupem na VŠ jeli na zkušenou do zahraničí „než si jdou na svět vytvářet vysokoškolský, intelektuální názor“. K českému školství ještě podotýká, že jeho velkou chybou je jeho uzavřenost a elitářství a i proto je podle Hybáškové potřeba jít studovat do Evropy. A co by poslankyně evropského parlamentu vzkázala studentům FF UK? „Dělejte něco, co nikdo nedělá, a dělejte to soustředěně. Mně se celý život vyplatilo, že dělám něco speciálního.“