Eva Kalivodová: Ženské romány a mužské časopisy jako lék na frustrovanou duši

Rozhovor s Evou Kalivodovou vznikal opět na poslední chvíli. Naštěstí nám jedna z předních českých představitelek „gender studies“ vyšla maximálně vstříc. Sešly jsme se v kavárně Montmartre a z obvyklé půlhodiny se vyklubal devadesátiminutový rozhovor. Když jsem se omlouvala za zdržení, řekla mi Eva Kalivodová: „O zdržení nejde. Ale úplně jste mě vyčerpala!“

Pro mnoho lidí jsou genderová studia feminismus. Dá se to tak brát?
Samozřejmě, že s feminismem to úzce souvisí a bylo by pouze zbytečnou vytáčkou říkat, že to nejsou feministická studia, ale studia genderová. My, co se podílíme na Centru, tedy hlavně já, Libuše Heczková z Ústavu pro českou literaturu a literární vědu a Petra Hanáková z Katedry filmových studií, se k feminismu jednoznačně hlásíme. A jak to spolu souvisí?
Gender je chápán teoreticky, jako určitý sociální konstrukt rodové odlišnosti žen a mužů. Tento konstrukt je v podstatě mocenským sociálním produktem, protože společnost potřebuje, aby nějakým způsobem fungovali muži a nějakým ženy. Obsahuje v sobě rodové normy a diktáty patriarchální společnosti, kterými disciplinuje ženy i muže, ale už z termínu „patriarchální“ vyplývá, že jsou ženy disciplinovány nerovně, v určité podřízenosti, která se sice proměňuje, ale nějakým způsobem se stále recykluje staré uspořádání. Úkolem GS je odhalovat, jakým způsobem recyklace probíhá, jakým způsobem je vytvářeno rozdělení rolí a co je na něm špatně, co je ke zpochybnění, co je ke kritice. Feminismus je v tom, že toto je třeba odkrýt.

Proč je dnes označení „feministka“ chápáno tak negativně?
Je to defenzivní reakce vůči dosti zásadnímu nesouhlasu se společenským uspořádáním, se společenským statem quo, který konkrétně česká společnost nechce měnit. Společnost postkomunistických zemí se dosti zásadně liší od společnosti „Západu“. Tam proběhla masivní vlna feministického hnutí v 60. až 80. letech, které způsobilo určitou společenskou reflexi. Dnes se setkáte i tam s určitým odporem vůči feminismu jako v Čechách, ale je v tom rozdíl. U nás nikdy reflexe toho, že neexistuje univerzální člověk, neproběhla. Společnost má zafixováno, že ideologie je jenom komunismus, a brání se proto feminismu, který si, ačkoliv ho nikdy nepoznala, automaticky zaškatulkovala do levicových ideologií a nechce se s ním seznámit. Souvisí to s velkou sterilitou myšlení. Přitom právě v české společnosti by tento pohled pomohl rozvířit společenské i kulturně teoretické bahno.

Na přelomu 19. a 20. století, kdy se ženy začaly hlásit důrazněji o svá práva, projevoval se u mužů tzv. kastrační symbol. Dá se o něm mluvit i dnes, kdy se ženy podílejí na společnosti mnohem více?
Asi se to tak dá říct, je tu určitá paralela. Alespoň v české společnosti, globálně se to nedá zobecňovat. Na přelomu století šlo o zjištěnou krizi maskulinity. Pokud jde o naši střední generaci, ta je stále svázána se dvěma dobami – s dobou před rokem 1989 a s dobou po ní, a to navodilo různé pochyby. Muži se je snažili řešit příklonem k až mačismu, to je vidět v manažerské oblasti i v české politice, kde ženy reálně nemají velký vliv.
V ekonomické nebo obecně mocenské sféře jde o určitou snahu o revitalizaci mužství, které bylo v socialismu decimované totálním znemožněním individualistického vývoje. S obranou decimovaného mužství souvisí i ono zesměšňování feminismu.
V západním prostředí je to jiné. Mluví se o éře post-feministické, kdy je všechno vyřešeno a už není třeba feminismu. Feministické hnutí pomohlo ženám dostat se do veřejné sféry, jsou tam, ale na druhou stranu i tady ženy fungují stále v mužském systému. Nedošlo (a v brzké době nedojde) k tomu, aby společnost uznala, že je třeba fungovat na základě určité diference. Žena, která se chce realizovat veřejně, se musí přizpůsobit mužské společnosti a někdy si tedy najít půlrok, kdy porodí dítě, a za vydělané peníze ho strčí nějaké chůvě a nějak si zařídí rodinný život, aby neohrozil její veřejné fungování.

Myslíte, že by problém s mateřstvím řešila dělená rodičovská dovolená povinná pro oba rodiče?
Já sama si nemyslím, že by dovolená měla být povinná. Měla by být možností volby ale mělo by to být ovšem provázeno nějakou restrukturalizací ekonomik, které by nenastavovaly jenom jeden druh měřítek a nefungovaly proti rodině. Pořád je to tak, že ten, který vydělává míň, zůstane doma a ten, kdo vydělává víc, jde a vydělá na toho druhého. To není prorodinné ekonomické uvažování. Pořád je zakládání rodin v souboji s ekonomickým profitem. Musíme si dostatečně vydělat, abychom mohli mít rodinu. To je naprosto vadný způsob uvažování.

Neodolám otázce, jak se díváte na ženskou literaturu, ženské časopisy, romány pro ženy, což byla literatura vždy považovaná za periferní.
To je těžká otázka. Historicky to bylo trochu jiné. Když Eliška Krásnohorská vydávala Ženské listy, které měly ženy pozvednout na určitou vzdělanostní a intelektuální úroveň, tak to byl také ženský časopis, který nastavil velmi vysokou laťku. Vedle toho se samozřejmě objevovaly i časopisy komerčnější a dá se říct, že daleko genderově konvenčnější v tom smyslu, že určitým způsobem posilovaly normu. Dnes takový časopis jako Ženské listy nebo Ženský svět Terézy Novákové z počátku 20. století prostě není. Dnes existují ženské, ale i mužské časopisy, které konvenci podporují. Mužské časopisy jsou velmi mačistické a slouží revitalizaci mužství v dnešním technologickém světě, kde fyzické mužství je potlačené, a proto je nutné ho nějakým způsobem „futrovat“.
Ženských časopisů je celá škála, u některých máte pocit, že tam pronikají feministické názory a postoje, ale je to vždycky jen v určitých mezích. Časopisy typu Cosmopolitan a Bazaar jsou vydávané mezinárodním vydavatelem, který má zájem o nejrůznější jazykové mutace a přesně diktuje podíl obsahu, který je směrovaný k vytváření atraktivní, samostatné ženy, která funguje ve společnosti, kterou jsem se už před chvílí popisovala. Musí se líbit a zároveň se umět uplatnit, musí hodně cvičit, chodit do fitka, hodně utrácet za kosmetiku, protože ta toho dokáže hodně. Kosmetika, fitcentra, léky na hubnutí, stravování, to jsou nejlukrativnější byznysy, které časopisy zároveň živí.

Dalo by se říct, že tyto časopisy nahradily dřívější romány pro ženy?
Asi ano, ale jen do určité míry, protože takzvané romance jsou pořád velmi populární. Stále plní funkci úniku. Literatura pro ženy vznikala od 18. století, byly to určité manuály ženského chování do nichž prostupovaly určité feministické myšlenky, které posilovaly ženskou důležitost. I zábavná četba pro dívky a pro ženy měla různé polohy, také nějakým způsobem modelovala ženskou psychiku. Vznikala zároveň díla konvenční i velmi nekonvenční. A tato skladba v beletrii přetrvává do dneška. Jedna část nabízí únik do nereálného, sentimentálního příběhu s happyendem na dvě hodiny, než to přečtete. Spousta žen je pořád čte jako určitý lék na frustraci.

A co vy si myslíte o Bridget Jonesové?
Líbila se mi, protože to nebyla dokonalá hrdinka, která je krásná, chytrá, úspěšná, kterou všichni chtějí a ona si jen nemůže vybrat. Najednou tu byl někdo, kdo řeší podobné problémy jako já…
A právě tomu se říká pop-feminismus. To je střední proud ženského čtiva, kam už infiltrují určité prvky nekonvenčnosti, ale stejně Bridget fandíme, aby se ve firmě udržela, aby nebyla tak trapná, fandíme jí, aby jí to vyšlo tím konvenčním způsobem. I když s ní sympatizujeme, protože není dokonalá.
Také ale existují ženské romány, které jsou absolutně nekonvenční, ale zase je v knihkupectvích najdeme v regálu románů pro ženy. Do antikonvenční literatury bych zařadila třeba Ericu Jongovou a jiné současné i nesoučasné autorky. Do myšlení některých anglických nebo amerických autorek se nějak promítla feministická vlna a ony začaly literárně tematizovat ženskou skutečnost úplně jinak. I tak, že začaly odhalovat úplně jiné ženské světy.

A pokud jde o českou literaturu?
Teď si nevzpomenu na všechny… Snad jen dílo, které vyšlo loni, Je hlína k snědku, kterou napsala mladá autorka pod pseudonymem Jakuba Katalpa, která na FF UK chvíli studovala bohemistiku. Jsou i jiné české autorky, které se pokoušejí tematizovat ženskou skutečnost, ale vychází z toho naprostá zoufalost ženské existence. Temná láska Alexandry Berkové, Blues zmražené kočky Evy Hauserové, Brabcové Rok perel,… Je to v podstatě ženská výpověď adresovaná psychiatrovi. Jakuba Katalpa ale rozhodně zoufalá není.

Máte podporu mužů?
Ale ano! Teď jsme pořádali kolokvium na historii na pozvání kolegy Honzy Randáka, který vysloveně stál o to, aby se nějakým způsobem představila genderová perspektiva sociálněvědná, historická. Máme podporu kolegů z Ústavu pro českou literaturu a literární vědu, který Centru velmi pomohl se institucionalizovat a přijal je jako své pracoviště. Spolupracovaly jsme a spolupracujeme i s jinými Ústavy a Katedrami FF, v nichž rozhodují převážně muži. Myslím, že v intelektuálním prostředí tohle není problém. Když už se dialog naváže, nebývá problém přesvědčit o relevantnosti našich záměrů a teoretických východisek.
Teď je naším plánem konstituovat se znovu na Filozofické fakultě jako pedagogické pracoviště, a to je těžko proveditelné, protože FF je hodně petrifikovaná ve svém způsobu života a její různá pracoviště fungují svým zaběhnutým způsobem. Ale v dialogu s muži problém není.

Eva Kalivodová

Na FF UK působí jako odborná asistentka v Ústavu translatologie od roku 1991. V letech 1998-2002 vedla Centrum generových studií FF UK, v němž stále pracuje, nyní jako spoluřešitelka úkolu VZ FF UK. Je spoluautorkou a spolueditorkou monografických sborníků V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity (2006), Ponořena do Léthé (2003), připravila a redigovala výbor z literárních kritik Virginie Wolfové Jak to vidí současník (2000). Přeložila romány Eriky Jongové Strach vzlétnout (1994) a Strach z padesátky (2001). Zajímá ji genderová literární historie a problematika genderu v překladu.

Historie genderových studií

Myšlenka se rodila během druhé poloviny 90. let mezi lidmi z neziskové organizace, Nadace gender studies, která byla založena Jiřinou Šiklovou a Janou Hradílkovou. Odbornice různých sociálněvědných a humanitních profesí začali česky promýšlet relevanci genderu a genderových rozdílů. Zrodila se myšlenka vzdělávání v této problematice a jeho ustavení na akademické půdě.
Celému procesu pomohl grand americké Fordovy nadace. V roce 1998 byl projekt postoupen Akademickému senátu naší fakulty a jejímu děkanovi. Návrh tehdy podaly Jiřina Šiklová a Eva Kalivodová.
Trochu nešťastně byly ale GS „přilepeny“ ke Katedře sociální práce. Nešťastně proto, že GS jsou ve své podstatě multidisciplinární. Gender ovlivňuje jak život společnosti, tak její kulturu a veškeré bádání o společnosti. Promítá se do uvažování o kultuře v kontextu historie, filozofie, literární vědy nebo sociologie. Těžko ho lze spojit s jedinou oblastí.
Podmínkou zmíněného grantu bylo, že FF UK instituci časem převezme, což ale v osobě bývalého děkana Vacka příliš nechtěla. V roce 2002 došlo za vedení Petra Pavlíka k zásadnímu konfliktu s profesorem Vackem a část Centra přešla jako pedagogické pracoviště na Fakultu humanitních studií UK, která oboru nabídla lepší podmínky.
Nicméně část Centra „zbyla“ na FF a dnes je hlavně výzkumným pracovištěm. Podílí se na výzkumném záměru FF Základy moderního světa v zrcadle literatury a filosofie. Každoročně v letním semestru nabízí v cyklu Gender a literární kritika doktorandský a magisterský kurz ve formě kolokvia pro zájemce z celé FF UK, letos jsou to „Šílené ženy v podkroví umění“, kolokvium věnované tématu čarodějnictví jako konstruování ženské jinakosti používaném proti ženám, ale později i ženami pro vytvoření vlastních, svobodnější kreativních možností.

Foto: Jan Vávra