Dnešní společnost je v podstatě velmi infantilní

„Dvě představy fraktalizace těla“, „Několik poznámek ke vztahu umění a psychopatologie“, „Oralizace a olfaktorizace oka“. To jsou názvy některých studií docenta Vojvodíka, který působí ve fakultním Ústavu české literatury a literární vědy. Pokud si za nimi nedokážete nic představit, zkuste se do těchto textů začíst a začnou se vám otevírat souvislosti mezi literární vědou, uměnovědou, filozofií, ale třeba i medicínou například v náhledu na lidské tělo. Anebo si jako úvod do problematiky přečtěte následující rozhovor, v němž Josef Vojvodík vypráví o své kariéře, svém narcismu, fotbalistech, gangsterech a dnešní společnosti vůbec.

Vysokou školu jste vystudoval v Německu. Jak jste se tam ocitl?

Emigroval jsem v roce 1984. Když jsem zvládl němčinu do té míry, abych mohl studovat, tak jsem se zapsal v Saarbrückenu na francouzské hranici, kde jsem tehdy žil, na studium komparatistiky, dějin umění a slavistiky. Po polovině studia jsem přestoupil na mnichovskou univerzitu.

Proč jste přešel na jinou univerzitu? To je v Německu běžné?

Jednak je to běžné a jednak tehdejší socialistická vláda, která se dostala k moci, víceméně zavřela filozofickou fakultu. Nechala jen techniku a práva. To byl také vnější důvod k tomu jít do Mnichova. Tamější univerzita platila tehdy a platí i dnes za nejvýznamnější německou univerzitu. Její chemikové či fyzikové dostali v posledních letech dvakrát Nobelovu cenu.

Proč jste se z nejlepší německé univerzity vrátil do Čech?

Tehdy se zavedly po americkém vzoru junior profesury, tedy obsazování profesur bez habilitací. A pro mě to tehdy znamenalo se o takovou profesuru ucházet. V Německu se za běžných okolností nemůžete stát profesorem na univerzitě, kde se habilitujete. Rýsovala se možnost na jedné univerzitě v bývalé NDR, ale tu jsem nereflektoval. A tehdy mě oslovil Miroslav Červenka, že by byla možnost jít do Prahy. Bylo to jakési řešení, ale byl za tím hlavně můj zájem.

Mohl byste srovnat mnichovskou a pražskou univerzitu, pokud jde o podmínky pro vědeckou činnost, ale také o úroveň studentů?

Ta situace je zásadně odlišná v tom, že pokud jde o studium bohemistiky v rámci slavistiky, na zahraničních univerzitách tento obor od začátku devadesátých let bohužel víceméně vymírá. Dnes je to tak, že v seminářích je přibližně pět lidí, což jsou většinou děti emigrantů nebo studenti ze slovanského jazykového prostředí. A mezi nimi je, pokud vůbec, jeden Němec. Jsou to studenti, kteří po maturitě vlastně nevěděli, co dělat. Kvůli tomu, že znají slovanský jazyk, se rozhodli pro slavistiku. To je pro pedagogy dosti demotivující. Tady je naopak člověk u pramene. Tendence je taková, že rodilí mluvčí ze Západu budou jezdit studovat do těch zemí, jejichž jazyk, kulturu chtějí poznávat.

Proč ale studenti přistupují na tuhle hru a studují to, co je „strategicky významné“ a „perspektivní“ podle soudobých norem společnosti a ne to, co je bytostně zajímá? Nehrají už tedy ideály u mladých lidí žádnou roli?

Já se obávám, že skutečně bohužel nehrají. Netýká se to jen studia národních filologií, ale souvisí to i se studiem jiných humanitních a uměnovědných oborů. Jsme svědky obrovského zmasovění studia, zvláště v souvislosti s bakalářskými programy. Do seminářů přicházejí lidé, kteří absolutně nemají ponětí, o tom, co studují. A je úplně jedno, jestli mluvíme o Mnichovu nebo Praze. Souvisí to s velmi brutální invazí přírodovědných oborů do humanitních nauk. Rýsuje se zánik humanitních studií a univerzit.

Vnímáte to skutečně apokalypticky. Narážíte na to, že jsou ve vědě vyžadována určitá kritéria typu impact factor?

Ano, humanitním naukám jsou vnucovány parametry technických a ekonomických disciplín. Je však potřeba si uvědomit zásadní rozdíl mezi vědou a naukou. Humanitní nauky souvisejí tradičně s věděním a ne s výzkumem. Jde o něco, před čímž varoval už Edmund Husserl v Krizi evropských věd a transcendentální fenomenologii.

Existuje nějaký způsob obrany humanitních věd, nebo máme pasivně přihlížet, jak budou zanikat nejdříve snad regionální univerzity a pak i pražská Filozofická fakulta?

Já doufám, že ta snad nezanikne, ale velmi podstatně se zřejmě promění. Jsou samozřejmě hlasy v současné filozofii, které varují před nebezpečím zániku univerzit. Michel Henry už v osmdesátých letech publikoval knihu Barbarství, kde se zabýval tímto problémem.

O vás je známo, že vaše přednášky jsou velmi sofistikované exkurzy hned do několika oborů zároveň a pro seminární diskusi studenti potřebují speciální vědomosti. Mají vaši studenti vůbec nějaké dotazy?

Samozřejmě, že mají. Ale problém mých seminářů spočívá v tom, že se zpravidla přihlásí až padesát lidí. Samotný prostor už mě víceméně nutí k přednášení. I tak ale pochopitelně vítám diskuse.

V aktuálním sborníku „K čemu dnes humanitní vědy?“ můžeme narazit na názor, že humanitní vědci se navzájem neznají, čímž se dobrovolně ochuzují. Vy se pohybujete mezi obory, ale jak se vyrovnáte s námitkou, že například literární vědec má zůstat na poli čistě textové analýzy, u předmětu zájmu, kterému rozumí a který, goethovsky řečeno, miluje. Není představa, že vystudovaný bohemista pronikne mnoha jinými obory, iluzivní?

Emocionální vztah k oboru je zásadně důležitý. Jestliže nauka není zároveň naším koníčkem, tak nemá smysl ji studovat, protože neslibuje do budoucnosti žádné atraktivní perspektivy, na rozdíl od kariéry profesionálního fotbalisty nebo modelky. Z hlediska metodologie dnes už asi není možné fixovat se na nějaký pevný model. Právě mezioborový přístup se ukazuje jako užitečný. V našem oboru neřešíme rovnice, které buď vyjdou, a je to správné, nebo nevyjdou, a to je špatné. Naše pozice je naštěstí jiná. Můžeme uvažovat s určitým nadhledem. Důležitý může být i nápad, který nějak inspiruje, provokuje, je podnětný. Klasický strukturalismus si představoval, poněkud zjednodušeně řečeno, že když vědec sečte všechny slabiky a rýmy, dospěje k nějakému objektivnímu výsledku. Už jsme za hranicí tohoto scientismu.

Kdo je modelový čtenář vašich textů? Váš styl nenasvědčuje tomu, že by směřovaly k širší veřejnosti.

Já se musím přiznat, i když je v tom možná trochu „narcismu“, že u humanitních oborů text vypovídá o autoru samotném. Píši, a snad to nebude znít povýšenecky, pro sofistikovaného čtenáře, kterým může být student, ale také člověk mimo náš obor, kterého zajímají určité problémy a zaujme ho text, který se na ně snaží dívat neobvykle.

Nechcete napsat nějakou popularizaci? Mám pocit, že některé z vašich myšlenek by mohly rezonovat zvláště v atmosféře, kde jsou humanitní vědci nuceni k tomu, aby dokázali, v čem spočívá smysl jejich bádání. Ale čtenáře může odradit už složitá terminologie, kterou používáte.

Příští rok vyjdou nově koncipované dějiny české literatury v evropském kontextu od autorského kolektivu. Každý pojednává několik let, průřezově vertikálně i horizontálně. Tato práce bude mít spíše popularizující charakter.

Jaké mají vůbec české humanitní vědy postavení v mezinárodním kontextu? Událo se vůbec po revoluci něco významného?

Můžeme mluvit o velmi nápadném vývoji. Ve velmi renomovaných francouzských a německých časopisech stále narážím na texty českých autorů, například filozofů. To je skutečnost, která má sama o sobě velkou výpovědní hodnotu. Pokud jde o bohemistiku, tam je situace složitější, protože pole zájmu o českou literaturu je ve světě podstatně užší. Ale přesto řada našich badatelů publikuje v zahraničí a disertační práce našich doktorandů reflektují aktuální teoretické koncepty.

To zní docela optimisticky. Nicméně v současné české společnosti existuje despekt k intelektuálům, což není obvyklé v západoevropských zemích. Jak k tomu vůbec došlo? Má tu vliv komunistická perioda našich dějin?

Vlastně jste to už sám naznačil. Po čtyři desetiletí se humanitní nauky dostaly pod vnějším tlakem ideologie do velmi nepříjemného světla. V akademických pozicích zde působili lidé, kteří byli skandálem jakékoli vědy. Mohli publikovat a přednášet věci, které jsou absurdní. To je jeden z důvodů, proč je pozice humanitního badatele taková, jaká je. Nepřeje tomu také celkový vývoj v Evropě i USA. Zdá se, že dnes se všeobecně nenaslouchá lidem, kterým by se naslouchat mělo. A naopak se naslouchá lidem, kteří nic nevědí a nemají vůbec co říct. Ale to je pravděpodobně jejich devíza. Gangsteři všeho druhu, na Západě, na Východě, dnes píší „paměti“, které se čtou.

Kdo tuto situaci vytváří? Je to společenská poptávka, jsou to média, nebo se pohybujeme v rámci nějaké mentality, kterou nemůžeme ovlivnit?

Velmi podstatnou úlohu tady hraje medializace společnosti. Média člověka odvádí od něj samotného. To je velký problém dnešní velmi infantilní společnosti, které chybí jakákoli sebereflexe. Romano Guardini psal o tom, že člověk potřebuje nějaký vnitřní prostor, ve kterém by mohl rozlišovat mezi dobrým a špatným, kvalitou a ne-kvalitou. Role médií a reklamy dnes získala monstrózní rozměry. Tomuto tlaku není možné účinně vzdorovat. Daří se to jen několika jedincům.

Vydal jste německý překlad erotické prózy Jindřicha Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu. Jaký byl ohlas? A jaká byla vůbec pozice sexuality tehdy a dnes?

Původní Štyrského text byl ve 30. letech pouze na dobírku. Ti, kteří získali výtisky, museli podepsat prohlášení, že nepředají výtisk osobě neplnoleté. To byla na Západě běžná praxe ještě v padesátých letech. Surrealisté se pokoušeli detabuizovat sexualitu, což dnes, v době internetu, působí úsměvně. Sexualita je dnes devalvována na něco simulatorního nebo čistě biologického. Erotika ve spojení s touhou, žádostivostí, dychtěním jako by dnes téměř úplně vymizela. Pokud jde o recepci, pád železné opony velmi napomohl také zájmu o české moderní umění. Moje německé vydání odstartovalo zájem o Štyrského na Západě vůbec, hlavně v Americe.

Aktuálně se zabýváte obdobím biedermeieru. Není potřeba idyly nějakou konstantou české povahy? Je základním prototypem našeho národa opravdu malý český člověk?

Nemyslím si, že by se to dalo zobecnit a chraň nás Bůh, aby Švejk byl prototypem našeho národa. Každopádně však v době komunismu zde vznikl jakýsi pokleslý biedermeier chataření a chalupaření. Já se však zabývám úplně jiným biedermeierem.

Foto: Matěj Vaněček

doc. Dr. phil. Josef Vojvodík, M.A.

Zabývá se českou a světovou literaturou zejména 20. století, teorií literatury a výtvarného umění. V roce 2005 byl jmenován docentem. Publikovat začal v exilovém tisku. Do dnešního dne napsal čtyři monografie, z toho dvě o díle Otokara Březiny (v němčině i češtině), jednu o konceptualizaci těla v české moderně a avantgardě a nyní mu v nakladatelství Argo vychází kniha Povrch, skrytost, ambivalence. Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda.