Možná to stihneme až ke Slavkovu

Tomáš Glanc přednášel v Knihovně Václava Havla o ruské kultuře

Zdá se, že v současném (a nejen) českém mediálním prostředí je Rusko vnímáno jako poněkud zaostalá a barbarská země. Samozřejmě primárně na rovině politické, ale jako bychom zapomínali, že tato země je také kolébkou bohaté kultury, jež významně ovlivnila i naše umění. A jelikož většina občanů je v ruské otázce odkázána na zprostředkované informace, potřebujeme tím spíše kvalitní překladatele a jiné odborníky věnující se dění u našeho většího slovanského bratra. Málokdo má k tématu Ruska tolik co říct jako přední český rusista Tomáš Glanc, který bohužel v současnosti přednáší v zahraničí a u nás je možné ho slyšet spíše sporadicky. O to vzácnější příležitost se naskytla v Knihovně Václava Havla, pro niž Glanc připravil sérii přednášek o současné ruské kultuře a rusko-českých vztazích na uměleckém poli obecně. První z nich proběhla ve čtvrtek 12. února.

Vzhledem k množství probíraných témat nelze obsah přednášky předat v úplnosti, zaměřím se tedy na jednotlivé postřehy. Celý večer byl ostatně komponován jako zdánlivě nahodilá koláž rozmanitých střípků pestré mozaiky ruského umění, předkládaného českému publiku za různých, často nelehkých podmínek.

S potěšením mohu konstatovat, že současná ruská literatura je nabízena českému čtenářstvu ve velmi širokém záběru. Od „masovějších“ autorů typu Borise Akunina přes Ljudmilu Ulickou, Sorokina, Pelevina až po čtenářsky náročného Pavla Pepperštejna. Naopak lítost lze pociťovat nad absencí moderní poezie, neboť do češtiny dosud nebyl přeložen žádný ruský básník narozený po Stalinově smrti, byť Glanc vyjádřil naději, že se situace brzy změní k lepšímu. Ze zástupců starší generace pozornosti překladatelů naštěstí neunikl Igor Cholin, legenda ruského undergroundu, člen lianozovské školy, volného sdružení protirežimních umělců, k níž přináleželi například minimalistický básník Vsevolod Někrasov či Eduard Limonov.

Přes cenzurní a další byrokratické zásahy se k nám i za komunistického režimu dostávali jiní umělci než ti tvořící v duchu socialistického realismu. V 60. letech vystavovala v Praze ruská výtvarná skupina Dviženije, která fakticky uvedla do Čech kinetismus. Nelze opomenout ani cesty Jindřicha Chalupeckého do Ruska a jeho styky s představiteli ruského neoficiálního umění. Sovětské kultuře se dostávalo pozornosti našich umělců i před nástupem komunismu, nelze nezmínit alespoň nadšené přijetí Vladimira Majakovského při jeho pražské návštěvě roku 1927.

Pozoruhodnou kapitolu recepce ruské literatury u nás vytvořila i aktivita nakladatelství Stará Říše pod vedením Josefa Floriana, které uvedlo do českého prostředí mimo jiné ruského myslitele Vasilije Rozanova. Tomáš Glanc neopomenul připomenout ani postřeh ostravského rusisty Jana Vorla, že v díle Otokara Březiny lze vysledovat ohlasy myšlenek duchovního otce ruského symbolismu Vladimira Solovjova.

A nakonec se zastavil i u slibované slavkovské bitvy. Inkriminované střetnutí totiž představovalo jeden z prvních přímých kontaktů Čechů a Rusů. A jako by toto neradostné setkání v lecčem předznamenalo ta budoucí.

Večer uplynul velmi rychle, a ačkoliv Tomáš Glanc děkoval, že obecenstvo vydrželo trpělivě naslouchat neustálému informačnímu přívalu, myslím, že většina přítomných by se zájmem poslouchala alespoň o hodinu déle, neboť nevyčerpatelné znalosti pana doktora a jeho nadšení pro (nejenom) ruské umění musely strhnout každého.

Pokud jste tuto přednášku nestihli, další část cyklu by měla proběhnout zhruba za měsíc. Přesné datum můžete zjistit na stránkách Knihovny Václava Havla.