Galina Vaněčková: Literární vědci jsou lidé jako všichni ostatní

Literární vědkyně Galina Vaněčková sice pochází z ruského Jekatěrinburgu, přesto ale hovoří velmi dobře česky. Spoustu někdejších studentů Karlovy univerzity umí rusky právě díky ní, vždyť za svou akademickou kariéru odučila nespočet hodin. Její srdce ale tíhne k poezii a i když se profesně nemohla věnovat pouze literatuře, nenajdeme široko daleko většího odborníka na ruskou básnířku Marinu Cvětajevovou (1892-1941), než je tato dáma.

Vaším životním tématem je Marina Cvětajevová, která na začátku 20. let 20. století z politických důvodů opustila SSSR a exilově působila i v tehdejším Československu. Věnovala jste jí knihy, články i výstavy. V neposlední řadě stojíte v čele společnosti, která nese její jméno. Proč právě ona?

Marina Cvětajevová je pro mne osobně básníkem neopakovatelných hodnot: především dokonale ovládá a miluje ruskou řeč, což je východiskem pro zvládnutí hlavních rysů její poetiky, vlastních moderní poezii. Je mistrem poetické zkratky, vyjadřuje se krajně koncentrovaně a zároveň mnohovýznamově, její poetické obrazy a symboly se vyznačují mnohostranností. Proto také Boris Pasternak o ní napsal, že je nejlepší ze všech současníků a další nobelovský laureát Joseph Brodský ji dokonce označil za největšího básníka dvacátého století vůbec. Podobně jako největší český básník Vladimír Holan anebo Otokar Březina je čtenářsky neobyčejně náročná. Přesto její poezie oslovuje dnešního ruského čtenáře a ve své vlasti, kde do roku 1956 byla její existence neznámá, patří dnes k nejčtenějším a nejoblíbenějším básníkům…

Čím by mohla oslovit dnešní čtenáře?

Právě v Praze vznikla její dvě díla, asi největší skvosty milostné poezie dvacátého století, Poéma hory a Poéma konce. Rovněž z jejího pobytu u nás pochází neobvyklá stylem i obsahem znamenitá poéma Krysař, v níž básník s jasnozřivostí danou pouze básníkům prorokuje degeneraci bolševických idejí směrem k chamtivosti a měšťáckému způsobu života. Toto dílo však dosud nebylo přeloženo do češtiny, i když právě v češtině existuje vůbec první překlad Cvětajevové do cizího jazyka, a to již v roce 1916. Přes vynikající kvalitu vydaných překladů nejvýznamnějších překladatelek J. Štroblové a H. Vrbové je obtížné předat všechnu tu vášeň a opravdovost, s níž se básník vydává čtenáři s otevřeností, která až zamrazí a poznamená ho na celý život. Proto i v Čechách mezi její nejoddanější ctitele patří ti, kteří ji mohli přečíst v ruštině a ti také tvoří podstatu členské základny Společnosti Mariny Cvětajevové v Praze, která je jedinou svého druhu na světě. Pro českého čtenáře je její tvorba přitažlivá také tím, že žádný cizinec nepsal o Praze a Čechách s takovou láskou jako ona.

Svou „exilovou pouť“ Cvětajevová nakonec ukončila a zamířila na konci 30. let zpět do SSSR, kde v roce 1941 spáchala sebevraždu. Mohla byste nám prosím přiblížit tento tragický závěr jejího života?

V roce 1939 se Cvětajevová vrací do vlasti. To co očekávala, čeho se obávala, se stalo. Její manžel, který kvůli možnosti návratu do SSSR spolupracoval několik let ve Francii se sovětským velvyslanectvím, byl v Moskvě zatčen, stejně jako jejich dcera Ariadna. Cvětajevová zůstává sama s dospívajícím synem, jsou po zahájení války evakuováni do Jelabugy, kde 31. srpna 1941 dobrovolně odejde ze života. Před rokem napsala:

Odmítám dále žít
…………………
Na hlavních náměstích
odmítám s vlky výt.
S žraloky od soudů
táhnout a dát se vlíct
do proudu – po proudu.
(Překlad J. Štroblové)

Její smrt byla bezprostředně způsobena několika okolnostmi. V Moskvě jí odmítli vydat připravenou básnickou sbírku. Byla evakuována do malé a špinavé Jelabugy bez možnosti si vydělávat na obživu. Syn špatně snášel tyto poměry a docházelo mezi nimi k častým rozporům. V neposlední řadě byla přesvědčena, že svým dobrovolným odchodem ze života umožní synovu existenci v SSSR bez hanlivé emigrantské nálepky.

Během Vašeho výzkumu jste jistě narazila i na její korespondenci s Borisem Pasternakem či Rainerem Maria Rilkem. Myslíte si, že Cvětajevová nějak ovlivnila dílo těchto literátů či naopak oni její?

I když iniciátorem korespondence tří básníků byl Pasternak, hlavním aktérem byla Cvětajevová, která si vylévala své vášnivé city v dopisech Rilkemu a Pasternakovi. Pasternak s Rilkem si v onom památném korespondenčním roce 1926 vyměnili pouze dva dopisy. K Rilkemu oba dva zbývající vzhlíželi jako k nedostižnému vzoru. Cvětajevová s Pasternakem byli sice ve vzájemném souzvuku a obdivovali jeden druhého, nicméně si každý z nich zachovával osobitosti své poetiky. Dopisy jsou psány nevšedním jazykem a vyjadřují nevšední city, proto také vyvolávají u čtenáře nevšední záchvěvy duše, obdiv a pocity studu za to, že je vůbec čte.

Můžete nám prozradit nějaké zajímavosti z těchto dopisů?

Tato korespondence nás oslovila natolik, že jsme v roce 2003 uspořádali v neobyčejných prostorech Jindřišské věže úspěšnou výstavu „Nebeský oblouk“, na níž si mohli návštěvníci přečíst ve třech světových jazycích a v češtině například: „…jsi má a vždycky jsi byla moje a celý můj život patří Tobě…“ (Pasternak Cvětajevové 25. 3. 1926). „Velký zbožňovaný básníku! Nevím, čím by skončil tento dopis a kde by se dostal do rozporu i se životem, kdybych nechal promluvit nahlas všechny své city lásky, údivu a obdivu, jež k Vám už dvacet let chovám.“ (Pasternak Rilkemu 12. 4. 1926) „Rainere Mario Rilke! Mohu Vás tak oslovit? Vždyť Vy, ztělesněná poezie, byste měl vědět, že samo Vaše jméno je už báseň… Jste přírodní úkaz… jste vtělený pátý živel – sama poezie…Víš proč Ti tykám a proč Tě miluji a-a-a. Protože jsi síla. To nejvzácnější…“ (Cvětajevová Rilkemu 9. 5. 1926) „…dnes (to věčné Dnes ducha), jsem Tě, Marino, přijal celou svou duší, celým vědomím, rozbouřeným Tebou a Tvým zjevením, zrovna jakoby oceán, který četl zároveň s Tebou, se mi obrovskou vlnou převalil přes srdce… Cítíš to, básnířko, jak ses mně zmocnila…“(Rilke Cvětajevové 10. 5. 1926) „Právě jsem prožila nádherný den, celý v Tvém jménu. Odešla jsem od Tebe až pozdě večer. Nemysli si, že jsem „spíše vlažná“. Mezi Tebou a mnou vane strašná vichřice.“ (Cvětajevová Pasternakovi 22. 5. 1926).

Jaký máte názor na studium korespondence významných osobností – je to akceptovatelná vědecká metoda anebo přece jen spíše zásah do soukromí?

Určitě korespondence, zejména u takových autorů jako je Cvětajevová, je součástí její umělecké tvorby, což je patrné i z její korespondence například s Češkou Annou Teskovou, a proto její studium nám dotváří básníkovu osobnost.

Jak vlastně probíhala Vaše studia? Co Vás přivedlo právě do Československa?

Původně jsem po maturitě studovala dramatické herectví na Divadelním institutu v Jekatěrinburgu. Po absolvování prvního ročníku se institut přestěhoval do Leningradu, kam jsem ho z rodinných důvodů nemohla následovat a dala jsem se na studium pedagogiky ruského jazyka a literatury. Do Československa jsem přijela na pozvání mého nynějšího manžela, s nímž jsme se seznámili v posledním roce studií v Jekatěrinburgu v roce 1953, kdy byly sňatky s cizinci v SSSR zakázány.

A co Vaše akademická dráha? Vzpomenete si ještě dnes na některé své studenty?

Literární vědci jsou lidé jako všichni ostatní, s běžnými starostmi o domácnost, děti a podobně. Učila jsem na různých fakultách UK studenty povinné ruštině, avšak vzhledem k vysokým hodinovým úvazkům mně zbývalo minimum času na můj hlavní zájem, literaturu a zejména poezii. Nejprve jsem začala zkoumat kvalitu ruských překladů české poezie (Nezval, Holan, Mácha). Výsledky této aktivity umožnily můj přechod na katedru překladatelství a tlumočnictví, kde jsem jako vedlejší činnost organizovala semináře uměleckého překladu. Mnozí z bývalých studentů vyhledávají i nyní možnosti setkání. Není bez zajímavosti, že jde zejména o bývalé studenty kombinace jazykového studia geologů.

Jak vlastně vypadá život literárního vědce? Je vůbec možné obsáhnout všechnu klasickou literaturu a sledovat i nové literární trendy? Jak jste se s tímto „problémem“ vypořádala Vy?

Ovšem že ne. Sledovat nové literární trendy bylo obtížné, kromě problémů časových, už také proto, že jsem nepůsobila na katedře literatury a literární dění v Rusku jsme mohli sledovat pouze zprostředkovaně. Literárním vědcem se člověk nestává absolvováním vysoké školy. Jako v každém oboru je nutný zájem a několikaletý vývoj.

Jak je možné, že u odborníka Vašeho kalibru nedošlo alespoň k habilitaci? Sehrála v tom roli tehdejší doba?

Přesto, že jsem byla sovětskou občankou, byla moje kariéra ovlivněna kádrovou problematikou. V roce 1968 jsem totiž na protest proti vstupu vojsk podala přihlášku do KSČ (pro sovětského občana nemyslitelný prohřešek té doby), která se díky někomu z přátel naštěstí včas ztratila. Později, když jsem se hlásila do aspirantury, byla moje žádost se všemi dokumenty ztracena ve stranické organizaci jedním z kolegů, kterému moje aspirantura vadila. Když se můj tehdejší šéf katedry po letech podíval na moji publikaci o symbolu v poezii, nabídl, abych se habilitovala. To už jsem však před odchodem do penze považovala za zbytečné. Mé kádrové záležitosti byly také negativně ovlivněny kritikou profesorky Fojtíkové, příznačně nazvanou „O Marině Cvětajevové a hodných emigrantech“, kterou reagovala na můj článek v české verzi časopisu „Sovětská literatura“(1982/10).

Na čem právě pracujete?

Právě jsem zakončila ediční přípravu vydání dopisů Mariny Cvětajevové Anně Teskové. Jde o společný projekt vydavatelství Russkij Puť, Národní knihovny ČR – Slovanské knihovny a Musea M. Cvětajevové v Moskvě.

Děkuji Vám za rozhovor.

Jan Januš (HIS)
Foto: Matěj Vaněček

Galina Vaněčková, roz. Želobina (1930) vystudovala v letech 1949–1953 Vysokou školu pedagogickou ve Sverdlovsku, nyní Jekatěrinburgu. Po krátkém působení na střední škole v Jekatěrinburgu a na Vysoké škole ruského jazyka byla v letech 1961–1993 odborným asistentem na FF UK, naposledy na katedře překladatelství a tlumočnictví. Z řady jejích článků a publikací uvádíme „Fevraľ“ Borisa Pasternaka i jego pěrevody na češskij jazyk; Marina Cvětajevová a Praha; Poezia, simvol, pěrevod; Marina Cvětajevová v Čechách; Letopis bytija i byta. Editovala „Slovar´ Russkikh zarubezhnykh pisatelei“ V.Bulgakova vydaný 1993 v New Yorku, „Pis´ma V.Bulgakovu 1925-1927“ M.Cvětajevové a „Pis´ma k Anně Teskovoi“ Mariny Cvětajevové.