„Zvrácenej svět“ populárního kulturologa

Lexu jsem potkala před dvěma lety. Zakládali jsme tehdy FFakt. Nedokázala jsem si představit, jak vypadá takový kulturolog. Čekala jsem nějakého intelektuála, přemýšlivého, vcelku nudného a žijícího tak nějak mimo realitu. Ale přišel Lexa a jeho nekonformní rubriky jako encyklopedická abeceda nebo konFFrontace (věrní čtenáři vzpomenou například na srovnání PIS a PISS), a i jinak se snažil plátku vtisknout odlehčenou formu nezapomenutelného Bravíčka, které leckdo z nás čítával pod lavicí. Jaké bylo moje překvapení, když na mě při rozhovoru jeden výtisk onoho evergreenu vytáhl…

Kde jsi ho sebral?

Mám ho z práce, vlastně jsem ho tam ukradl. Pracuju v Óčku, který je zacílený na tuhle věkovou skupinu. Do hitparády choděj fanoušci, tak aby tam neseděli jako pecky, tak tam jako pecky čtou ty Bravíčka. Tak jsem si zkrátka dneska jedno vzal. A co mě potěšilo, že tam jsou všechny ty starý rubriky: Láska, sex, něžnosti, Tenkrát poprvé, překlady písniček… Teď jsem to čet v metru a všichni na mě koukali…

Co přesně na Óčku děláš?

Dělám dramaturga, píšu na web a starám se o kontakt s diváky. Takže díky tomu rozumim i tomu Bravíčku. V podstatě je to taková televize, na který není ani jeden intelektuální pořad. Óčko je komerční televize, takže je všechno dost limitovaný. Nesmí zaznít, že třeba někdo pil Kofolu. I kdyby to v ňáký situaci někdo chtěl říct, tak nemůže, protože to by byla reklama.

Máte něco, co je pro vás úplně tabu?

Nó, všechno, kde je moc přemejšlení, moc filozofický a vše, co by diváky mohlo naštvat…

Nějaká erotika?

Naopak. Vždyť třeba klipy většiny rapperů jsou plný nahých ženských u tyčí… Tohle nevadí. Je to takovej zvrácenej svět. Nebo novej videoklip Britney? Je tam úplně nahá!

Jak jsi k tý práci přišel?

V noci je tam chat, lidi tam mají posílat svoje reakce, názory, ale místo toho je to seznamka plná sexu. Já jsem jako brigádník hlídal, aby tam lidi nedávali reklamy a moc velký sprosťárny. Bylo hrozně vtipný, když některý lidi posílali v průběhu noci těch zpráv několik a mně se vždycky zobrazovalo, jak se měnily. Třeba: „Moje M měří 25 cm“ a asi se nikdo nechytil, protože pak přišlo „Moje M měří 27 cm“, a pak prostě jen zvyšoval to číslo. Ráno došlo jeho mužství až ke 34 cm.

Kdysi jste vystupovali v televizi se Ztracenou existencí. To bylo na Óčku?

To ne, to bylo na jedničce! Ten pořad se jmenuje Musicblock. To je hudební pořad, kterej uvádí pokaždý někdo jinej. Pár dílů dělaly i různý divadelní spolky, třeba Vosto5 nebo tak. A my jsme jeden taky uváděli. Ale chtěl jsem říct, že skoro celá Ztracená existence se vystřídala na Óčku, protože tam jsou pořady, kde potřebujou předem domluvený diváky. Předtáčí se to, tak za mnou v práci chodí: „Hele Lexo, ty máš ty kámoše divadelníky…“ Například v pořadu Stylissimo s Evou Aichmajerovou, kde je módní proměna, se vystřídalo několik mých kamarádů. A každý pak po mně chtěl její mobil!

A jak se jim líbila proměna?

No je to spíš pseudoproměna. Óčko je low-budget, takže tě jenom na kameru jinak oblíknou a pak to z tebe zase svlíknou.

Cože?

To je televize. Pamatuješ třeba Ptákoviny? Jak tam nachytávali ty kolemjdoucí? To byli všechno komparsisti. Měli i rozpis, kdo má jak zareagovat, jeden se měl smát, další bejt naštvanej. Jak by bylo pořešený, že budou slyšet? Každý měl mikroport! A ani to nebyla skrytá kamera, točilo se to úplně normálně. Podvod!

Zpátky k té Ztracené existenci. Kdo jste a jak jste vznikli?

Sešli jsme se na gymplu v prváku, chodili jsme na dramaťák a tam jsme dali dohromady divadelní spolek. To byl rok 1999, takže příští rok slavíme výročí. A pro ten gympl doteď občas hrajeme…

To vám dovolej hrát třeba i Dentální rapsódii?

No jasně. A učitelky na nás chodí i soukromě do divadla a hrozně se jim to líbí. Teď připravujeme novou hru, bude mít premiéru na konci listopadu v Ypsilonce.

Jak jste se se Ztracenou existencí dostali do Ypsilonky?

Útokem z několika stran - viděl nás herec a muzikant Jiráň, kterýmu se to hrozně líbilo, Vodňanský nás nominoval na inscenaci roku v Divadelních novinách. Znal nás i Jirka Havelka, režisér, a ten tam pořádal festival Cute dramatiky, kam nás pozval. Taky jsme jezdili třeba na Jiráskův Hronov a podobný přehlídky, který nás doporučily. A protože naše představení v Ypsilonce byly vyprodaný, tak si nás tam nechali jako stálý hosty. Už to jsou tak dva roky. Jo a na 17. listopad připravuju novej ročník Cute festivalu.

Co se tam bude dít?

Je to festival hravý a veselý dramatiky. My tam vystoupíme s naší novou hrou z westernu, takže to bude exkluzivní předpremiéra. Teda musíme to ještě nacvičit.

V jaký fázi jste s přípravou?

Zatím máme krásný kostýmy, nádherný kulisy… Ta hra je na motivy Karla Maye a Josefa Čapka a v týhle kombinaci ji napsal Vojtěch Bráník Dvořák, ten, co se blýsknul v roli Kaza v Dentální rapsódii. Teď čerstvě vystudoval DAMU. Ale ty kulisy a rekvizity jsou fakt úžasný, takže když to nestihneme secvičit, tak uděláme aspoň módní přehlídku. Odvolat představení už nejde. A taky jsme v nich natočili videa na youtube, zrovna včera jsem je dostříhal.

Jednu scénu z tý hry jsme hráli v Crossu, na festivalu HuLiDi (hudba – literatura – divadlo), to se povedlo, ale za úspěch vděčíme hodně i těm kostýmům. Jedna slečna - Bára, co hraje indiánku, měla bombastický úspěch. Ona z toho byla úplně odvařená a hned, jak se vrátila do zákulisí, tak řikala: „Stačilo, že jsem jenom vešla a lidi udělali wow!“

Kolik her máte na účtu? Dentální rapsódii, Privátní mejdla a dál?

Zatím hotový tyhle dvě, na cestě je třetí a potom máme i nějaký kratší věci, alkointelektuální, spíš do klubu nebo na hudební festivaly, když to pořadatelé chtějí trochu okořenit. Tím jsme doplňovali i vystoupení naší kapely, která měla vlastně jen pár písniček. Ta kapela je úplně pitomá, ale tyhle scénky dodaly na divadelnosti, tak aby to ty lidi bavilo, aby pak tu kapelu brali jako srandu.
Teď už máme těch písniček víc, taky víc hudebníků a máme za sebou i dost koncertů. Hráli jsme třeba na Majálesu nebo na Mighty Sounds.

Ta vaše kapela má docela vtipný název…

Jsme mužský sbor Vagyny Dy Praga. Nás bylo osm nezpěváků, amuzikálních sboristů a jen jedna kytara a bicí. Měli jsme jen tři písničky, který jsme na prvním vystoupení zahráli dvakrát. To bylo pro kamarády. Teď už máme dvě kytary i basu. Zpěváky postupně omezujeme, některý se naučili zpívat nebo spíš efektivněji křičet. Ty naše texty jsou vesměs hlášky, který zpěváci vyřvávaj, aby to zakrylo, že neuměj zpívat.

Co hrajete za styl?

My tomu říkáme stupidsongy, je to takový primitivní rock obohacovaný o různý další žánry. Máme jednu funky písničku, jednu hip-hopovou, pak máme rock’n’roll, teď nově jsme složili metalovou.

Každej si přijde na svý, co?

Ne tak úplně. Když jsme hráli na Sázavafestu, tak jsme dali punkovou, je to předělávka na Orlíky. Tak jsme tam zpívali proti tomu Landovi a teď přišli ty pankáči „Aha, to jo, to jdeme!“ začli tam pogovat pod pódiem. No a pak jsme začli hrát funky a oni: „Tak kurva, co hrajete za styl?“ My řikáme, že hrajeme všechno, a oni: „Tak to jděte do prdele!“ a nasraný odešli…

V kolika sdruženích a spolcích vlastně působíš?

Tak ve Ztracený existenci, ve Vagynách, potom další sdružení, kde figuruju, je UK media. Jsem členem muzejní instituce v KC Kaštan a taky DRHu (dramaturgie, režie, herectví), to byl původně divadelní workshop, ale funguje přes celej rok. Potom umělecká skupina Empty Smile a divadelní společnost Výhodná kráva. A to jsme se zase vrátili k tomu Bravíčku, protože s Krávou jsem udělal dramatizaci rubriky Láska, sex a něžnosti. A dal sem to taky letos na ten Cute festival. Zazní tam velký diskotékový hit 90. let „Seš slizkej had, nemám tě rád“. Těžko vysvětlit, ale myslim, že je to dost originální. Tuhle rubriku ještě nikdo nezdramatizoval.

Nejvíc času trávíš ale se Ztracenou existencí. Míříte ještě výš? Někam jinam než do Ypsilonky? Třeba do Národního?

Ani ne, my si to spíš užíváme jinak. Jezdíme na fesťáky a zatímco všichni maj modrý pásky, tak my máme červenou. Užíváme si výhody v backstagei a to nám stačí. To málo, co vyděláme, nám vrátí náklady, a co zbude, zase investujeme dál, do kostýmů, do kulis. Anebo to projíme a propijem. Je to lepší než si rozdělovat honoráře po stovkách.

Kolik z vás je profesionálních herců?

Dva. Bráník, čili Kaz z Dentální rapsódie, a ještě Zdeněk Kovář, který bude teď hrát hlavní roli - Vinetoua. Jinak je tam i dost lidí z Filozofický fakulty: z divadelní vědy, z informačních studií, ze sociologie… pak jsou tam lidi z Právnický fakulty, taková sekce právníků. Dál chemik, žurnalista, budoucí lékař… Pořádná směsice.

Co vlastně vedlo tebe na kulturologii?

Mě na kulturologii přivedlo vlastně to, že tam nejsou přijímačky z jazyka. Teda stejně jsem se tomu nevyhnul, měli jsme zkoušku „A“ z angličtiny, teďka B2+. Ale neschopným kulturologům povolili odklad na pět let. Bylo to fakt psycho, hrozně jsem se toho bál, ale nakonec se mi to podařilo. Byly to sice samý výjimky z výjimek a různý gramatický špíčky, ale tu zkoušku mám a dokonce za dvě.

Měly všechny ty spolky vliv na tvoje studium?

To spíš obráceně. Kulturologie byla výborná v tom, že nabízela širokou inspiraci. Záleží jenom na tom, co si kdo vyzobe…

Dominika Pospíšilová (ČJL-SVE)
Foto: Tomáš Fridrich

Alexandr Guha (*1984) je v šestém ročníku na kulturologii, má uzavřený index a připravuje diplomku na téma fenomén alkoholu. Při práci na tomto tématu má oficiálně zadáno využívat výzkumné metody zúčastněného pozorování. Kromě hospod chodí pracovat do hudební televize a tvoří v několika uměleckých spolcích. Se Ztracenou existencí hraje ve Studiu Ypsilon a objíždí festivaly s kapelou VDP. Během roku spoluorganizuje různé nekomerční kulturní akce. Všechny své vlastní aktivity nenápadně začleňoval do kulturní rubriky FFaktu, kterou vedl od začátku existence časopisu až do letošního října. V mateřské školce měl posměšnou přezdívku Lexeso Pexeso.