Buchty a loutky: Líbí se nám nedokonalost.

V sobotu 19. listopadu oslaví ve Švandově divadle na Smíchově nezávislé alternativní loutkové divadelní seskupení Buchty a loutky 20. výročí. Za dobu svého působení mají na kontě 42 divadelních her (přibližně polovina z nich je určena pro děti) a jeden „celovečerák“. Jejich představení bývají velice osobitá, vtipná a nápaditá a žádná loutka nepatří do starého železa. S Markem Bečkou, jedním ze zakladatelů Buchet a loutek, jsem si povídala o tom, kde se rodí jejich nápady a jak je možné hrát Psycho s happyendem.

Buchty a loutky oslaví už dvacet let, jak moc se vám změnilo osazenstvo souboru a kde vlastně „hnízdíte“?

Z té původní sestavy jsem vydržel já, Vítek Brukner, Zuzka Bruknerová a Radek Beran a mezitím někdo přišel, někdo zase odešel. Momentálně jsou s námi Tomáš Procházka a Kristina Maděričová a další, jako Lukáš Valiska, který nám dělá světlo a zvuk, nebo Kateřina Schwarzová, která se stará o granty, a další kolegové. Teď už osmým rokem sídlíme ve Švandově divadle, kde zkoušíme a hrajeme.

Jak to u vás funguje s náměty na nové hry?

Jsme atypické divadlo, co se struktury týká. Na rozdíl od kamenných divadel, kde je daný ředitel, jasná struktura a vše se podřizuje vkusu a výběru jedné osoby, většinou uměleckého šéfa. nás to je právě naopak. Jsme hodně rovnocenní a každý z nás má právo vyjadřovat názor, přicházet s náměty a novými nápady. Když si ale někdo něco vymyslí, je to pak de facto jeho zodpovědnost a on je ten, kdo nás musí tlačit k tomu, aby se to celé dokončilo, organizuje zkoušky, a pokud něco nelze demokraticky rozhodnout, má pak jakési právo veta. Zpravidla děláme dvě nová představení za rok, jedno pro děti a jedno pro dospělé, ale letos jsme se trochu urvali s filmovými náměty, kdy jsme na Radkův podnět udělali sérii čtyř filmových adaptací z různých dekád (z šedesátých až devadesátých let).

Kde čerpáte inspiraci?

Naše inspirace má hodně společného s naším vkusem, který máme v podstatě hodně podobný. Máme rádi Švankmajera, Síse anebo třeba pokleslé žánry, komiksy. Každý si tam samozřejmě snaží tak trochu protlačit to svoje. Nemáme žádný teoretický fundament, prostě si to děláme tak, jak se nám to líbí. Já mám například na svědomí představení Artuš neboli Artuš, volně zpracované podle knihy sira Thomase Maloryho. Radek je zase fascinovaný pokleslými žánry, jeho linka je například Rocky IX. Takže ty náměty jsou různého druhu, literární, filmové nebo si je prostě vymyslíme, jako například Radek v představení Urbild, kde si sám vytvořil děj plný absurdních dobrodružství. Ten hlavní zdroj je ale loutkové divadlo jako takové. To je vlastně už ve své podstatě hodně obrazové a hodně fantazijní a hravé. Zároveň může být taky hodně drsné a je vhodné pro šílené a surrealistické věci.

Pro mne jste jediné loutkové divadlo, na jehož představení chodím, baví mě vaše hravost a kreativita nejen v dějové lince, ale i z hlediska scénografie. Používáte ve svých představeních také hudbu nebo video – to si všechno vyrábíte sami?

U divadel pro děti většinou oslovujeme nějakého scénografa, u divadel pro dospělé si často děláme všechno sami, anebo s námi nějaký scénograf jen spolupracuje. Moderní technologie využíváme, ale zároveň je právě používáme nedokonale a vlastně tak trochu blbě. Ale ono to tak má být, ta nedokonalost se nám právě líbí. Přijde nám super, že to vypadá, jako bychom to vyrobili sami někde na koleně z papundeklu a lepicí pásky, ale zároveň to vlastně všechno myslíme smrtelně vážně, což je tak trochu paradox.

Máte dokonce na svém kontě jeden celovečerní film Chcípáci, máte v plánu něco podobného zopakovat?

Chcípáci je Radkův projekt, točení ho hrozně baví a něco podobného bychom rádi zase udělali. Jinak jsme natočili ještě takové pohádky pro jednu internetovou televizi a podobně. Celkově s filmováním už máme nějaké zkušenosti. Už jen proto, že se občas musíme taky živit něčím jiným než jenom hraním. Já například učím ve škole, ale občas spolupracujeme při natáčení reklam a podobně a z toho se vlastně člověk taky hodně dozví a naučí.

Kromě spolupráce na reklamách jste se ale podíleli i na natáčení filmů jako je Kuki se vrací, anebo jsem se dokonce dočetla o spolupráci na Antikristovi .Jak jste se k tomu dostali?

Tak my jsme už za ta léta známí tím, že umíme loutky vodit, a jsme vlastně jedni z těch, kteří se při podobných příležitostech oslovují. U Larse von Triera to byla jenom taková malá scéna, kdy se tam někde v lese v mraveništi hýbe ptáček, tak toho ptáčka jsme vodili my. Točilo se to v Německu, opravdu v lese, ale Lars von Trier tam ani nebyl, na takové věci má armádu asistentů. Ono je to vlastně pořád příbuzné s divadlem. Neděláme animované filmy, ale loutkové filmy točené v reálném čase. U Kukiho to bylo teda trochu jiný, protože tam je čas zpomalený, ale v zásadě se to točilo v reálném čase a pak se umazávaly šňůry a dráty. Nás právě v našich filmech nebaví ty šňůry umazávat, my je tam schválně necháváme, protože nám to přijde tak nějak lepší, že si to na nic nehraje.

Zůstanu ještě chvilku u toho filmu, i když z trochu jiného úhlu pohledu. Vy jste letos zpracovali čtyři představení inspirované americkými horory a sci-fi filmy z jednotlivých dekád, za 60. léta Barbarella, dále pak Čelisti, Psycho a Moucha. Ačkoliv jsem představení ještě neviděla, slyšela jsem, že jste u Psycha změnili závěr na happyend. Jak vás tohle napadlo?

Psycho má hrozně nedramatický konec, kdy ho na konci chytnou, zavřou a pak hrozně dlouhou dobu vysvětlují, proč se to všechno stalo. To je hrozně nedivadelní, tak jsme se rozhodli, a nebylo poprvé ani naposled, že ten konec změníme. Kdysi jsme například hráli představení Příběh opravdového člověka, na základě ruského válečného, propagandistického románu. Byl to příběh o muži, který ve druhé světové válce přišel při letecké havárii o nohy, oni mu pak dali dřevené a všechno to končilo tím, že překonal všechny překážky a začal opět lítat. Bylo to napsané na základě skutečné události s tím rozdílem, že ve skutečnosti ten člověk už nikdy nelítal, dokonce se hrozně bál létat i jako pasažér. Takže to byla taková prosovětská odporná propagandistická lež. My jsme dělali na ten námět představení a to končilo tím, že letěl v letadle s těma dřevěnýma nohama, a my jsme vymysleli, že letí na měsíc, kde přistane, a to jako první, ještě před Armstrongem. Takže je tam ten měsíc se zapíchnutým letadlem a najednou tam dorazí Američani, z modulu vyleze kačer Donald a říká: „Houston, Houston, we’ve got a problem, we are not first. There is a man on the moon.“ A podobný fórky.

Ono to hrozně funguje, když dáte lidem známý příběh a s tím koncem si trochu pohrajete. Diváci mají nějakou linii, které se chytí, a přitom je škoda nechávat ten konec tak, jak ho znají. V Psychu se nám ten konec prostě nelíbil, tak jsme si řekli, že by vlastně bylo dobrý, kdyby to všichni přežili a že by to skončilo dobře.