Rozhovor s historikem Petrem Blažkem o Janu Palachovi: „V Muzeu Jana Palacha by měla být cukrárna“

blazek_fotoPetr Blažek vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor historie. Zabývá se především československými a polskými dějinami 20. století, ale zajímá se také o téma sebeupálení jako formou radikálního politického protestu. Podílel se na sepsání a editaci řady publikací, mezi něž patří i dílo Jan Palach’69. V současnosti působí v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jaká jsou témata, kterými se nyní zabýváte?

Témat je několik. Jedním z nich je sebeupálení jakožto forma politického protestu ve světě, přičemž se snažím zmapovat protesty, které se udály v různých kulturních prostředích. O tomto tématu v současnosti připravuji publikaci. Druhé téma, které souvisí s mojí prací v ÚSTR, jsou dějiny Společnosti za veselejší současnost. Příští rok bude 25. výročí od jejího vzniku v roce 1989. Doposud nevznikla žádná kniha, která by mapovala činnost této iniciativy. Ta sice působila velmi krátce, ale myslím si, že byla velmi inspirativní. Snažila se totiž různými formami happeningu, za použití humoru, protestovat proti režimu.

Tato témata jsou na pohled poměrně odlišná. Daly by se přesto najít nějaké podobnosti?

Spojuje je mimo jiné to, že jejich hlavní aktéři vytváří určité hraniční situace, v nichž ostatní lidé musí jasně vyslovit svoje postoje. Zároveň svým způsobem demaskují režim, ve kterém se odehrávají. Samozřejmě, že v případě sebeupálení se jedná o velmi radikální protest, kdy konkrétní člověk nasazuje svůj život.

To druhé je takové odpočinkové téma.

A jak jste se vůbec dostal k případu Jana Palacha? Bylo toto téma vůbec reflektováno již dříve?

Postava Jana Palacha patří rozhodně mezi nejznámější postavy českých dějin 20. století, stačí se třeba podívat na heslo Wikipedie a zjistíte, kolik jeho jazykových verzí existuje.

A nestalo se tak až díky Vám?

To určitě ne. To bylo již dávno předtím, než vyšla kniha, kterou jsme vydali. Jan Palach měl velký význam již ve své době, kdy se jeho čin stal symbolem protestu proti postavení, do kterého se Československo po okupaci v roce 1968 dostalo. Stal se symbolem nesouhlasu s nastupující normalizací. Takže zájem o Jana Palacha nebyl předtím nějak menší nebo něco podobného.

Ale první historická monografie vznikla až díky Vašemu projektu.

Ano, to je pravda, ale bylo to především díky tomu, že jsme měli k dispozici archivní prameny, které dříve neměli ostatní historici.

Poprvé jsem se dozvěděl podrobněji o tom, co se v roce 1969 stalo, teprve v lednu roku 1989, když se odehrávaly demonstrace v Praze a já jsem tehdy hodně poslouchal Rádio Svobodná Evropa. Zazněly tam mnohé informace o tom, kdo to byl Jan Palach. Pak jsem také četl knihu novináře Jiřího Lederera, kterou začal psát už v roce 1969. Tato kniha je portrétem Jana Palacha z pohledu novináře, který neměl vlastně žádné spisy z dobového vyšetřování. Vyzpovídal ale řadu svědků včetně maminky Jana Palacha a jeho spolužáků. Tyto informace byly velmi důležité pro mé historické bádání a knihu jsem bral částečně jako pramen. To, co mne tenkrát překvapilo, bylo tvrzení Jiřího Lederera, který říká, že nemůžeme nikdy jasně zrekonstruovat, co se odehrálo 16. ledna v době mezi odchodem Jana Palacha ze svého pokoje a zapálením. Díky novým pramenům se nám snad i tyto okolnosti podařilo objasnit.

Existuje pro Vás ještě něco dalšího, co Vás zarazilo při bádání o činu Jana Palacha?

Mě zarazilo, že je dochován i spis Veřejné bezpečnosti, kde jsou dokumenty z dobového vyšetřování. Byl zpřístupněn až v roce 2007. Já jsem se k němu dostal až poté, co už jsem měl rozepsanou edici dokumentů, která byla založena na dokumentech StB. Dodneška je tento typ dokumentů málo prozkoumán kvůli ochraně osobních údajů.

Asi nejdůležitějším objevem byl dopis, který Jan Palach adresoval jednomu ze studentských vůdců a požadoval v něm obsazení Rozhlasu. Dopis napsal deset dní před tím, než se zapálil a svědčí tedy o tom, že Palach promýšlel různé formy radikálního protestu. Nakonec možná i díky tomu, že nedostal žádnou odpověď, rozhodl se k činu, který byl nepoměrně radikálnější.

Jaký byl Jan Palach student?

Spolužáci si pamatují, že si v noci dával budíka, aby se učil. Myslím si, že si velmi vážil toho, že může studovat. Před tím se na FF nedostal kvůli vysokému počtu uchazečů, jak zněla přihláška. Filozofická fakulta tak pro něj byla vysněná škola. To, aby se dostal na vysokou školu, byl také sen maminky, která kvůli tomu vstoupila do komunistické strany někdy kolem roku 1957, aby synové mohli studovat. Tak vzpomínají pamětníci ze Všetat, kteří ji znali. Nebyl zvyklý žít společenským životem, což bylo dané rodinným způsobem života. Byl spíše samotář. Jeho maminka dokonce říkala, že v dospívání přečetl Palackého Dějiny. To bezpochyby svědčí o tom, že měl velmi rád historii.

Myslíte si, že se dostatečně připomíná odkaz Jana Palacha?

Myslím si, že určitě. Tomu vzpomínání výrazně napomohl rok 1989, kdy se Jan Palach stal symbolem změn. Václav Havel udělil roku 1991 Janu Palachovi a Janu Zajícovi nejvyšší státní vyznamenání. K připomínání činu Palacha samozřejmě přispělo i to, že došlo k opětovnému přejmenování náměstí Rudoarmějců na náměstí Jana Palacha, k čemuž došlo už spontánně v lednu 1969, ale to nikdy nebylo dotaženo úředně. Po Palachovi byly pojmenovány desítky ulic, vznikly pomníky, pamětní desky… Zlomem v udržení odkazu bylo 40. výročí v roce 2009, kdy byl odhalen velký pomník v Mělníku za účasti prezidenta Václava Klause.

Palachův čin ale stále do jisté míry rozděluje lidi na různé tábory. Řada lidí podléhá propagandě, která se z Palacha snažila udělat nevyrovnaného blázna, což nakonec pěkně ukazuje i film Hořící keř, který toto téma zpracovává.

U filmu Hořící keř jste dělal odborného poradce. Jaké to pro Vás bylo?

Dělal jsem nejdříve u dokumentárních filmů, které zpracovávají téma Jana Palacha nebo Jana Zajíce. U tohoto filmu to ale bylo jiné, protože nejde o dokument. Ale i tak mě velmi oslovil scénář i jeho autor Štěpán Hulík, který mimochodem vystudoval FF. Při samotném natáčení jsem byl výjimečně. Paní režisérka Agnieszka Holland je silná osobnost a myslím si, že si do natáčení moc nenechala mluvit. Jsem velmi rád, že film vznikl.

A jsou nějaké další projekty, týkající se Jana Palacha, které do budoucnosti plánujete?

V roce 2009 jsme s přáteli udělali výstavu, která měla velký úspěch a byla vystavena v Klementinu. V chodbách podél nádvoří, což je symbolické místo, protože tam byla vystavena rakev Jana Palacha. Poprvé tam byly vystaveny i všechny originály dopisů Jana Palacha i Jana Zajíce. Ta výstava byla potom i v Bratislavě a nedávno byla přeložena do polštiny a vystavena u příležitosti premiéry Hořícího keře, ve Státní opeře ve Varšavě, za přítomnosti polského prezidenta a dalších 2000 lidí.

A výhled do budoucna?

Vznikl web o Janu Palachovi, který jsme dělali především s Michalem Ježkem, Evou Nachmilnerovou a Patrikem Eichlerem. Web je velmi zdařilý graficky, za což vděčíme grafikovi Jáchymovi Šerých. Ten web rozšiřujeme, přičemž přibývají jazykové mutace a na leden 2014 chystáme rozšíření o ruštinu, italštinu a tibetštinu, za což jsem velmi rád.

To, co je však zcela novou věcí, je, že poslanci před pár dny schválili rozpočet 6 milionů na vznik muzea. Bude v domě Jana Palacha ve Všetatech. Doufám, že se to povede a dojde k vytvoření expozice, která bude zajímavá.

Já osobně bych chtěl, aby tam byla také malá cukrárna, která tam byla již dříve. Rodina Palachových ji tam provozovala do 50. let, než byla donucena režimem ji zavřít. Myslím si, že by měla být součástí té expozice.

Děkujeme za rozhovor.

Foto: z archivu Petra Blažka (vyfotografováno Přemyslem Fialkou)






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *