Každá generace si přepisuje dějiny znova

Rozhovor s historikem Janem Rychlíkem

Tematickou doménou Jana Rychlíka, vedoucího Semináře soudobých dějin na Ústavu českých dějin, jsou zejména spletité dějiny etnik a národů Balkánského poloostrova, o nic méně citlivá historie česko-slovenských vztahů a také problematika cestování a pozemkových reforem.

Prof. Rychlík nedávno oslavil významné životní jubileum, 60. narozeniny. Při té příležitosti mu byl slavnostně udělen čestný doktorát a pamětní zlatá medaile univerzity s modrou stuhou Univerzity sv. Klimenta Ochridského v Sofii, kde absolvoval v 80. letech aspiranturu. Filozofická fakulta UK společně s jeho dalším pracovním působištěm, Masarykovým 1_portrétováústavem a Archivem AV ČR, vydaly k poctění jubilanta narozeninový sborník.

Studoval jsi v 70. letech historii a národopis na Filozofické fakultě. Tvá absolventská práce se týkala etnografie, které ses ostatně věnoval i během následného studia v Sofii. Jaké faktory nakonec rozhodly, že jsi upřednostnil jako hlavní obor historii?

To bylo opačně. Měl jsem národopis jako diplomní předmět od počátku. Studijní obor byl dokonce pojmenován „národopis – dějepis“. Sice jsme si mohli zvolit i dějepis jako obor diplomní, ale v té době jsem nechtěl, protože dějepis byl samozřejmě mnohem více zpolitizován než národopis. Ale v podstatě tam bylo možné dělat čistou vědu, která tak dalece nepodléhala politickým tlakům. Proto jsem si to vybral a před rokem 1989 také napsal čistě historických prací minimálně, asi dvě. Až v období přestavby. Pochopitelně jsem ani nedoufal, že se dožiji doby, kdy komunismus skončí. Když se doba změnila, vrátil jsem se k historii, kterou jsem vždycky dělat chtěl.

Diplomovou i rigorózní práci jsi psal pod vedením etnologa Antonína Robka. Jak na něho vzpomínáš?

Osobně nemohu říct o Robkovi nic špatného, byť vím, že byl jedním z „čističů“ fakulty a jistě je mnoho lidí, kteří na něho vzpomínají ve zlém. Ale osobně, a to bych ještě jednou podtrhl, o něm nic zlého říct nemohu. Mně svým způsobem pomohl, dokonce dvakrát. Jednak, byť nevím do jaké míry, se přičinil o to, že jsem byl ke studiu vůbec přijat. Nebyl jsem ani členem Socialistického svazu mládeže, což někteří na fakultě, jak jsem se později dověděl, považovali přímo za facku, že se dovoluji přihlásit na společenské vědy. Z nějakého důvodu jsem předtím za ním zašel a řekl jsem mu, jak to se mnou je. Buď jsem se mu nějak líbil, nebo měl zrovna dobrou náladu, nevím, a už to vědět nebudu. On říkal, podívejte se, já vám mohu říct za sebe, že pokud bude záležet na mně, tak se pokusím zasadit o to, abyste byl přijat. V prvním kole jsem přijat nebyl, při odvolacím řízení ano. Jinak jenom pro dokreslení, že doba nebyla úplně černo-bílá: nás bylo v ročníku dvanáct, z toho v SSM jsme nebyli tři, což je docela slušné, protože to znamená 25 %.

Zpátky k Robkovi. Podruhé mi pomohl, když jsem dostudoval, a neměl jsem kam jít. Na fakultě jako asistent nebo aspirant jsem zůstat nemohl. To bylo vázáno na vstup do KSČ, což nepřicházelo v úvahu. Do etnologického ústavu také ne. Tehdy jsem náhodou potkal prof. Ivančeva ze sofijské univerzity, který mi nabídl, že bych mohl kandidaturu věd – v dnešní terminologii doktorandské studium – dělat v Sofii jako soukromá osoba. Jel jsem tam jako turista, což bylo na hraně pasového zákona. Robek o tom všem věděl, a nic proti tomu nepodnikl, což mi také pomohlo. Když jsem se vrátil, měl jsem problémy, aby mi diplom uznali, ale to se také spravilo.

Pohlednice historika Josefa Haubelta Haně Holeyšovské o jeho stanovisku k možnosti přijetí Jana Rychlíka za studenta FF UK z 12. 7. 1974. (Zdroj: osobní archiv J. Rychlíka)
Pohlednice historika Josefa Haubelta Haně Holeyšovské o jeho stanovisku k možnosti přijetí Jana Rychlíka za studenta FF UK z 12. 7. 1974. (Zdroj: osobní archiv J. Rychlíka)

A kdo z historiků, pedagogů či kolegů výrazněji formoval Tvé směřování?

Musím říci, že na historii nás samozřejmě učil Robert Kvaček, který měl zakázáno přednášet, ale směl dělat semináře a cvičení a v nich přednášel dějiny 19. století, dále Vladimír Nálevka, pro starší dějiny Eduard Maur a Josef Petráň. Též mne nepochybně ovlivnil Miroslav Hroch, nechme teď stranou samozřejmě jeho politický profil atd., ale bezpochyby je to vědec světového jména. A kdo mne ovlivnil v negativním smyslu, jak se historie dělat nemá, to byl Václav Král. Říká se de mortuis nil nisi bene [o mrtvých jen dobře], o něm však opravdu, i kdybych se sebevíce snažil, nemohu říci nic než to nejhorší. A na etnologii nás učil vynikající folklorista prof. Karel Dvořák, potom slovenská etnografka Soňa Švecová a František Vrhel. Občas nám přednášel také Josef Polišenský – ten také tehdy nesměl učit, ale udělali z něj vedoucího iberoamerického střediska a Robek toleroval jeho občasné přednášky o kulturních a etnických poměrech v jižní Americe. Studium etnologie (tehdy se používal pojem etnografie, který je poněkud užší) bylo tehdy možné jen na univerzitách v Praze, Brně a Bratislavě. Pak jsem srovnáním zjistil, že nejlepší a nejkvalitnější studium etnologie bylo v té době v Brně, nikoliv v Praze.

Část mladší generace historiků inklinuje k „inovativním“ metodologicko-teoretickým přístupům, přičemž se někdy až ostentativně vymezuje vůči tradiční pozitivistické historiografii. Oslovuje Tě nějakým způsobem uvedené snažení? A co si o něm myslíš?

Má generace byla nuceně vychovávána v historiografii marxistickým, čili v podstatě sociologickým přístupem, proto jsme si podvědomě vypěstovali vůči podobným přístupům nějakou rezistenci. Jsem spíše stoupencem neopozitivismu, který se snaží mapovat, jak se události skutečně staly, na rozdíl od klasických pozitivistů se ale nedomnívám a nikdy jsem se nedomníval, že výzkum dějin má spočívat jen ve vyhrabávání dalších faktů, a že pokud se budeme babrat v detailech, dokážeme udělat duplikát minulosti, a pak teprve uvidíme, jak to všechno bylo. To rozhodně ne. Je mi sympatická Popperova myšlenka, že dějiny jsou milióny skutečností a my jako s reflektorem se zaměřujeme jednou tam, jednou tam, takže něco vidíme jasně, něco vidíme v polostínu a něco nevidíme vůbec. Ale záleží na nás, kam se díváme. Já mohu reflektor posunout dopředu a soustředit se na nějaký detail. A po mně přijde někdo jiný, pro kterého to nebude zajímavé, a podívá se tím reflektorem někam jinam.

Stojím na stanovisku, že historik má sebrat všechna dostupná fakta a pokoušet se je hodnotit z různých stran a má se snažit být maximálně nestranný. Nikdo to sice nedokáže, ale všichni se o to máme snažit. Odmítám jakékoliv národní přístupy, různé národní pohledy na dějiny, stejně jako třídní pohledy na dějiny, protože to je vědomé postavení se na pozice subjektivismu a vycucávání takových fakt, která se mi hodí a řazení fakt do kadlubu, aby mě minulost poslouchala, což vede k fatalismu a historickému determinismu, takže pak ovšem v takovémto pohledu pro svobodnou činnost lidí není žádné místo.

Samozřejmě nejsem proti různým inovacím, ale pro svoje práce už je používat nebudu, na to mám již svůj věk. Každá generace si koneckonců přepisuje dějiny znova, stejně jako každá generace si přepisuje Shakespeara. Když má kolega Kopeček semináře pro doktorandy, rád tam chodím. Může se přijít na něco nového, ale nemyslím si, že by se jednalo o něco, co by úplně převrátilo vědu. To je osobní chyba všech filozofů, že se domnívají, že přišli na to, jak svět funguje a že na jejich pracovním stole nebo v jejich počítači mají návod na vysvětlení, proč svět vypadá tak, jak vypadá. Ale není to možné, protože svět jako celek je filozoficky nepoznatelný. Můžeme poznat nějakou část, ale jako celek ho nikdy poznat nemůžeme. Zodpovězení jedné otázky vždy plodí otázku další. Čili žádná metoda nemůže být definitivní a nemůže být naprosto účinná.

Rozhovor připravil Michal Macháček (Ústav českých dějin)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *