Marie Koldinská: Z událostních dějin se stala odstrčená Popelka v koutě

Marie KoldinskáPřed osmi lety byla magistrou, které děkan neprodloužil smlouvu a která demonstrativně vyučovala zadarmo. Její případ byl roznětkou k rozsáhlé diskusi o vysokoškolské výuce historie. Dnes je docentkou a vedoucí semináře českých raněnovověkých dějin. Happy end?

Nakolik reálný je dnes nápad spojit všechny tři historické ústavy do jednoho, což podle jedné strany sporu hrozilo v roce 2001?
Nevím o tom, že by dnes někdo reálně zvažoval takovou variantu. Osobně si však myslím, že dokud budou humanitní vědy tak ostudně finančně podhodnoceny jako dnes, bude se možnost nejrůznějších slučování objevovat neustále – přinejmenším proto, že takový krok bývá zpravidla spojen s propouštěním „nadbytečných“ pracovníků a tím pádem s úsporou prostředků. Případným sloučením by byla ohrožena zejména pestrost nabídek přednášek, seminářů a specializací.

Jak tedy vypadá současná nabídka specializačních přednášek a frekvence jejího obměňování?
Podle mého názoru je situace lepší než v roce 2001. Nabídka vzrostla a současně se změnila struktura přednášejících – přibylo doktorandů, ale bohužel ubylo historiků z mimouniverzitního prostředí, kteří zde ochotně učili po celá devadesátá léta. Tehdy ještě přetrvávalo porevoluční nadšení a přinejmenším v rámci našeho ústavu působila celá plejáda externistů zejména z Akademie věd, ochotných přednášet zcela zadarmo. Nástup Milana Hlavačky do funkce ředitele ÚČD znamenal zavedení jasné koncepce práce s externisty, tj. jednak systém vzájemných smluv mezi jednotlivými akademickými ústavy a fakultou, jednak pravidlo, zaručující každému z pěti seminářů ÚČD jednoho placeného externistu na každý semestr – je pak samozřejmě v zájmu vedoucích seminářů, aby si hlídali obměňování externistů, resp. obsahu přednášek. Bohužel při prvních problémech s rozpočtem byli obětováni právě placení externisté – a tak jsme počátkem tohoto roku museli odříci několik již domluvených přednášek na letní semestr.

Pokud jde o „dějiny každodennosti“ jako alternativu k politickým dějinám, jste spokojena s jejich postavením v rámci historických ústavů a lze zde hovořit o jakési vyváženosti respektující poptávku studentů a nové přístupy historiografie?
Před osmi lety jsem byla přesvědčená, že dějiny každodennosti si zaslouží obranu a podporu jako smysluplná alternativa k politickým dějinám. Z hlediska původní i překladové knižní produkce, ale i nabídky přednášek mého mateřského ÚČD se situace od té doby změnila tak radikálně, že si dnes myslím opak. Ocitli jsme se v paradoxní situaci: ve snaze nabídnout co nejširší spektrum alternativních přístupů k dějinám jsme fakticky zavrhli pozitivistickou historiografii (řečeno s nesmrtelným Dušanem Třeštíkem: pozitivismem opravdu nemíním tupé „faktopisectví“). Nabídka ÚČD dnes hýří přednáškami z historické antropologie, mikrohistorie, studia ego-dokumentů, dějin mentalit a dalších oblastí, které by v roce 2001 byly vnímány jako ta nejzdivočelejší avantgarda. Já si ale čím dál tím víc myslím, že z avantgardy se dnes stává závazný kánon a z „událostních“ dějin, jimiž jsme kdysi opovrhovali jakožto pouhým syrovým materiálem pro další interpretaci, odstrčená Popelka v koutě. Myslím, že dvojnásob to platí pro výzkum raného novověku. Osobně mě to až tolik netrápí, ryze „událostním“ dějinám jsem se nikdy věnovat nechtěla, avšak odklon od nich je přece jen překvapivý a z perspektivy roku 2001 i nečekaný.

Lukáš Borovička (HIS)






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *