Absolvent psychologie: Jiří X. Doležal, redaktor časopisu Reflex

Setkali jsme se v jedné restauraci v Dejvicích. Přišel na minutu přesně, byl příjemný a uvolněný, a přestože z počátku tvrdošíjně trval na tom, že si z dob studií nic nepamatuje, přece jen se v průběhu rozhovoru na mnohé „rozpomněl“.

Jiří X. Doležal se hlásil na FF UK v roce 1984. Za bolševika byla podle jeho slov u přijímaček potřeba hlavně protekce a té se mu dostalo od maminky, která byla bolševička a psala studentům posudky, jestli smějí či nesmějí jít studovat vysokou školu. Protože byla bolševičkou, JXD mohl nastoupit ke studiu psychologie, o kterém se domníval, že mu pomůže udělat si pořádek v hlavě: „Ona totiž většina studentů psychologie má nějaký psychický problém.“ Na škole se ovšem o svých neurózách „vůbec nic nedozvěděl“, k tomu mu pomohla až později psychoanalýza.

Ono to trošku poškozuje paměť

Na většinu otázek týkajících se jeho studentského života není Doležal schopný odpovědět, protože si nedokáže nebo nechce vzpomenout, a tvrdí, že to je pro něj už pětadvacet let neaktuální, nezajímá ho to a že žije přítomností. Ale má to ještě jeden důvod: „Víte, já hodně kouřím tu marihuanu a ono to trošku poškozuje paměť,“ vysvětluje se šibalským úsměvem.

S marihuanou se JXD poprvé teoreticky seznámil v knížce Černá bedýnka od Ludvíka Aškenazyho („Žlutá žárovka svítí do rána/ Marihuana, marihuana/ A postel, postel dávno nestlaná, marihuana, marihuana,“ recituje Doležal zaníceně), prakticky o dva roky později v bubenečské hospodě Na Slamníku. K Bubenči má JXD blízko. Bydlí tu, chodil sem na základní školu, na gymnázium na Červeném vrchu. „Támhle jsem chodil do hospody,“ kývá rukou směrem přes cestu.

Tráva, tráva a zase tráva

Jak to vlastně bylo za režimu s trávou? Nikdo to neznal, režim to nezajímalo, přesto konopí posloužilo jako záminka ke stíhání několika disidentů. Fakt, že hulení bývalo „klubovou záležitostí“, přinášel tu velkou výhodu, že konopí mohla Jiříčkovi pěstovat babička na zahrádce, aniž by úrodu někdo ukradl. A dotíral režim na samotného JXD? V šestnácti letech chtěl vstoupit do strany, ale byl odmítnut, a když se ho o dva roky později ptali na stranictví u přijímaček, s díky poděkoval a odvětil, že není „dostatečně vyzrálý“. Život v komunismu popisuje jako nechutný a dodává: „Dobře, že je to pryč.“ Noviny vypadaly všechny stejně, takže četl jen časopis Československá psychologie a veškerou vážnou literaturu, která se mu dostala do ruky. Víc už ale vzpomínat nechce a navrhuje bavit se o tom, co ho zajímá, tedy o marihuaně. „Nejradši mám Power Plant kvůli výnosu. Chápu, že různí fajnšmekři můžou pěstovat různý vychytávky, ale my, prostí konzumenti, musíme dbát na to, aby toho hlavně bylo hodně.“ Svému oblíbenému tématu se Doležal věnuje ve svých článcích soustavně už od počátků své novinářské kariéry. V roce 1990 odešel z nedokončeného postgraduálního studia, protože ho přestalo bavit a chtěl psát. Nejdříve zakotvil v časopise Zrcadlo, kde mu mezi prvními vyšel článek „Chceme legalizovat marihuanu“, potom prošel redakcemi Fóra a Občanského deníku a o rok později začal psát pro Reflex, kde působí dosud. Dostat se do redakce Reflexu se zdá celkem prosté: „Šel jsem za redaktorem, (Petrem Hájkem, nynějším mluvčím prezidenta ČR, pozn. red.) donesl jsem nějaké texty a tak dlouho jsem do něj hučel, až mě vzal.“

„Humanitní vzdělání může jedince spolehlivě ochránit od šedosti a plochosti.“
foto: Martin Janas

Jeden den ze života redaktora Reflexu

V pondělí 19.11. se JXD probudí a píše článek pro Reflex. Večer uspořádá mejdan, pozve dvě kamarádky a pěkně se zkouří. „Sice se nešukalo, ale přesto to byl pěkně strávený večer,“ pochvaluje si Doležal. Ráno vyspává, potom jede do redakce udělat popisky k článku (o novém zákoně na ochranu volně žijících zvířat, viz Reflex 29/11) a domluvit si téma na další reportáž (výuková sada proti kouření od EU), po návratu přemýšlí a připravuje se na náš rozhovor. Zajímá mě, co Jiřího X. Doležala přimělo opustit vystudovaný obor a dát se na novinařinu: „Potřeba poučovat národ. Jako psychologa by mě četlo méně lidí.“ Už za studií publikoval pár článků v odborných psychologických časopisech, ale samotná škola ho na život nijak nepřipravila, akademický svět vidí jako zcela odtržený od reality. „To nemá nic společného s praktickým životem. Ale nevím, jestli je cílem filozofické fakulty někoho připravovat na praktický život.“ Zásadním momentem v životě JXD byl rok 1996, kdy se ho někdo pokoušel zabít: „To vám změní úplně všechno, když na vás vyběhne blbeček s granátem a myslí to vážně. To jsem jako znejistěl.“ Z depresí mu pomohly osvědčené drogy.

Filozofie za časů MBA

Ale vraťme se ke studiím na FF UK. JXD vzpomíná na Slavoje Brychcína, vedoucího Doležalovy diplomové práce na téma „Interakce a komunikace v malé skupině v průběhu společného řešení problémů“. Brychcín naučil svého studenta vědecké metodě, kterou dnešní redaktor používá při psaní článků pro Reflex. Kromě toho dala fakulta Doležalovi schopnost myslet kriticky a organizovaně, což, jak se domnívá, je to, co studenti od FF UK očekávají. A právě studentům FF Doležal doporučuje, aby se živili sami a vystudovali si „za své“. On si prý vydělával různými brigádami (uklízením, hlídáním apod.), které si sháněl přes agenturu vedenou pod SSM. „Na škole se tomu běžnýmu životu opravdu nenaučíte a jít do běžnýho života poprvé v pětadvaceti je už trochu pozdě.“ A jak vidí humanitní vzdělání v dnešní konzumní, marketingo-manažersky orientované době? „Humanitní vzdělání v naší společnosti už moc místo nemá, už to nikoho moc nezajímá, je to beznadějně out, součást vymírajícího světa.“ Že ale přeci jen ještě není tak zle, potvrzuje vzápětí: „Humanitní vzdělání je cesta, jak se naučit myslet. Když se nenaučíme myslet, tak v nejlepším případě skončíme jako Ing. nebo MBA.“ Odmlčí se a náš rozhovor zakončuje pragmatickou úvahou: „No ale ve velký korporaci, v takový tý firmě, jak tam choděj takový ty hezky oblečený lidi, tak tam vám to humanitní vzdělání bude jenom na hovno.“