„Český národ dorostl sotva do puberty,“ říká literární historik Václav Vaněk v rozhovoru o kořenech české společnosti

Literární historik Václav Vaněk působí od roku 1993 na Katedře české literatury FF UK (dnes Ústav české literatury a literární vědy). Přednáší dějiny české literatury 19. století, ale zabývá se také dějinami české literatury 20. století (zejména obdobím mezi světovými válkami), slovenskou literaturou a dějinami literatur střední Evropy.

Bylo by dobré, kdyby rozhovor kromě jiného ukázal, v čem může být 19. století aktuální, tedy jak vy říkáte ─ co z našich současných společenských rysů a vlastností zrcadlí?

Ale 19. století nijak specificky aktuální není! Samozřejmě, zrcadlí naši současnost, ale takovým zrcadlem se přece může stát jakákoli historická epocha, vlastně cokoli…

Zrcadla jsou totiž pravdivá, a proto vlastně nejsou důležitá. Důležité je jenom to, kdo a jak se do nich dívá. Pokud se jako jedinec díváte poctivě, s vůlí uvidět své dobré i špatné rysy, najdete je v zrcadle 19. století stejně dobře jako v kterémkoli jiném zpuchřelém rámu.

Ale vaše otázka asi mířila jinam. Minulost vždycky sloužila za zrcadlo i celým národům a společenstvím. A o tom dnes pochybuji: existuje vlastně ještě vůbec nějaké společné „my“, které se dívá, existuje nějaká česká společnost, která se vztahuje ke společně sdílené minulosti? Nezírá na nás při pohledu do 19. století jen prázdnota?

Pojďme se zabývat tím, jak se od počátků formuje česká vlastenecká společnost. Jak se vlastně člověku u nás (na konci 18. a na zač. 19. století) přihodilo, že se začal věnovat české literatuře (kultuře)? Kdy dochází k tomu, že opravdu vzniká vlastenecká společnost, kdy už to není jen „skupina roztroušených exotů“?

Romantické i racionálnější důvody vzniku a rozvoje národních společenství po celé Evropě na přelomu 18. a 19. století byly už mnohokrát fundovaně popsány (například M. Hrochem) a nemá cenu je rekapitulovat.

Zajímavější je druhá část otázky. Atributy národní společnosti přijímá (nebo si je samo konstruuje) vlastenecké hnutí v Čechách postupně, v průběhu několika desetiletí. Základy české společnosti jsou jazykové a literární a vystavěla je už Jungmannova generace. Teprve s Palackým ale dostává národ představu o svých dějinách, teprve ve 30. a 40. letech se utváří český společenský život, teprve v událostech roku 1848 česká politika a žurnalistika. O skutečné národní společnosti, vědomé si svých cílů, můžeme mluvit až v 60. letech, kdy například získává v sokolském hnutí i svůj branný prvek. Naposledy se pak formuje věda, filozofické a teologické myšlení.

Taková posloupnost je samozřejmě podmíněna externě, historickými možnostmi, ale i interně, mentalitou společenství. To se ale zase vracíme k tomu zrcadlu…

O co vlastenci opírají svoji víru v českou budoucnost aneb v čem je zrádný jazykový koncept národní identity? A objevuje se tehdy mezi vlastenci vůbec někdo, kdo si připouští případné riziko nejen tohoto konceptu, ale vůbec myšlenky svébytného českého národa?

Vy vlastně pořád variujete otázku smyslu existence českého národa. Na tu vám ale historik neodpoví. Nebo jen takhle: v Brechtových Historkách o panu Keunerovi se kdosi Keunera ptá po boží existenci. A Keuner dotyčnému řekne, že odpověď nezná, ale že jestli si ten muž takovou otázku klade, pak je jistá aspoň jedna věc: že Boha potřebuje.

Je ale třeba připomenout, že český národ byl konstruktem nesmírně životaschopným a úspěšným. Samozřejmě, ze svého 19. století jsme převzali i gesta někdy problematická, např. politickou přizpůsobivost nebo až nutkavě obranné kulturní postoje. Ale gesta se snad lze odnaučit…

Jaké koncepty lze vysledovat v myšlení české vlastenecké společnosti o sobě samé, české literatuře či českém živlu?

Na to jsem, myslím, už odpověděl: téměř po celé 19. století převažuje strach ze zpochybnění vlastních cílů a směřování. Staré ideály (např. slovanská myšlenka z počátků obrození) nejsou vytlačovány konkurencí myšlenek nových, dlouze a trapně se přežívají, až s patrným zápachem odumírají. O skutečné sebereflexi české společnosti tak lze mluvit až po vzniku příslušných institucí, především české univerzity na počátku osmdesátých let. Ta se stává platformou sporů o Rukopisy, o smysl českých dějin apod.

Byly vůbec mezi českými vlastenci osobnosti „evropského formátu“? Myslím lidi, kteří zaujali svým dílem, ale i ty, kteří byli schopni vidět svoji společnost jako součást širšího celku a srovnávat její úroveň kultury s nejvyspělejšími kulturami v zahraničí? (Jak to, že my máme jen jednoho Máchu a jsme z něho po právu nadšení, ale v jiných evropských zemích bylo takových zjevů mnohem více?)

Mácha jako básník ovšem přesáhl české poměry a obstojí vedle velkých evropských romantiků, jako byli např. Ital Leopardi, Španěl Espronceda, Rumun Eminescu nebo Slovinec France Prešeren, se kterým se ostatně v roce 1834 na cestě do Itálie osobně setkal. Originálním myslitelem ale samozřejmě nebyl. Tím byl už spíš jeho přítel Karel Sabina nebo později Havlíček Borovský…

Vnímat českou situaci skutečně komplexně, v evropském kontextu, ale dokázali až historikové a politici po polovině století, např. František Palacký a někteří jeho političtí následovníci i odpůrci, ať už E. Grégr nebo J. S. Skrejšovský.

Přednášky pro prváky začínáte obvykle tím, že je dráždíte Schauerovou otázkou. Když proberete plody českých literátů a zároveň když se rozhlédnete po současné české kotlině ─ jak smysluplná Vám dnes přijde myšlenka českého národa aneb nebylo by nakonec opravdu lepší, kdybychom se stali Němci?

No, v duchu módního genetického biologismu bych teď asi měl argumentovat potřebou zachování biologické (kulturní) diverzity, řeknu to ale jinak: Dvě stě let není historicky mnoho. Za tu dobu český národ dorostl sotva do puberty. Moc nadějí ovšem jako puberťák nevzbuzuje – vypadá uhrovitě a upoceně, je rozmazlený, chová se nejistě a splašeně. Jeho sebevědomí se vyrovná snad jen jeho nevzdělanost. Ale nevyrostli někdy i z takových dětí dospělí muži? Počkejme ještě aspoň dalších dvě stě let. Pak vám rád odpovím…