Marie Michlová: Smrt múz

Marie Michlová, studentka historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a autorka historického románu Smrt múz, se vydala po skutečných i fiktivních stopách literárního života první poloviny 19. století v Anglii.

„Můj dědeček byl jediným, kdo věřil, že se stanu slavným spisovatelem. Doufal, že ovládnu umění hry na klavír, naučím se mnohé cizí jazyky, začnu více žít společenským životem… Abych to shrnul, kladl na mě přehnané nároky. Měl jsem šest sourozenců, kteří oplývali těmi vlastnostmi, které ve mně dědeček marně hledal. Nikdy jsem nepochopil, proč vložil své naděje zrovna do mne a proč žil představou, že se stanu ztělesněním jeho vlastních snů.“

Smith, Scott, Byron, Lockhart…

Hlavním hrdinou románu je John Smith, nesportovní, líný a nezajímavý zkrachovalý student medicíny, který se později stává „nejlepším spisovatelem všech dob“. Je postavou fiktivní, avšak klíčovou: spojuje osudy literárních velikánů, jako je Walter Scott, George Gordon Byron nebo John Gibson Lockhart. Smithův literární život začíná v dětství, kdy se ho ujímá jeho úspěšný dědeček a snaží se z něj „vyrobit“ uznávaného básníka. On však o to nejeví zájem, nesnáší poezii a ví, že nemá talent na verše. Podnětem k jeho literární tvorbě je až „neschopnost Waltera Scotta psát poutavě“. Nestane se však básníkem, jak chtěl jeho dědeček, nýbrž prozaikem. Jeho první prozaické dílo je takovým fiaskem, že jej kritika označuje za geniálního satirika. Slavným se pak ovšem stane díky zveřejněné osobní korespondenci s Byronem.

Proč ti nejlepší umírají mladí? Literatura životu a život literatuře

Smrt múz aneb Proč dobří básníci umírají mladí? Hlavní postava knihy, John Smith, se vedle jiných svých životních záležitostí, jako jsou komplikované vztahy s muži, s dědečkem či Byronem, i ženami (složitá manželství), snaží vyřešit záhadu, proč nejlepší básníci umírají mladí. Nedokáže pochopit nevyzpytatelné a nečekané nemoci básníků do třiceti šesti let a hledá důvod.

Součástí příběhu je také zobrazení vzájemného ovlivňování literatury a života. Je to koloběh. Život ovlivňuje literaturu a následně literatura působí na životy lidí a zase naopak. Neméně závažnou otázkou je v díle publikace osobní korespondence.

Smith jako lepidlo a nevýrazný vypravěč

John Smith je pro autorku románu vděčnou postavou. Je hlavním hrdinou a zároveň ich-formovým vypravěčem. Není příliš výrazný a neoplývá vševědoucností – mnoho věcí musí být Johnovi často vysvětlováno, a tak se vyprávění oživuje méně násilným plynutím informací. Smith své narativní postupy obhajuje, ale zároveň čtenáře od svého příběhu odrazuje:

„Byť jsem o tom dosti dlouho uvažoval, právě jsem se nadobro rozhodl, že nikdy nebudu psát své paměti. A důvod? Můj život byl nudný. Tím bych vás chtěl odradit od poslouchání mého vyprávění, neboť se obávám, že máte očekávání, která, pakliže zůstanu pravdomluvný, nebudu moci naplnit.“

Michlová využívá nevýraznosti svého vypravěče, a tak, když se jí zdá, že příběh již dlouho plyne bez řešení, odsune Johna stranou, nechá ho v izolaci a dovede událost rychle do konce. Smith je lepidlem vztahů mezi básníky, přátelí se s nimi a díky němu se ke čtenáři dostávají i slova, která velikáni „zbásněné Evropy“ kdysi dle Michlové pronesli.

Autentické jako Dickens, zdlouhavé jako Scott

Michlová své dílo píše, jako kdyby spisovatele znala, jako kdyby v první polovině 19. století v Anglii žila a literární dění sledovala. Je autentická jako Charles Dickens, avšak táhne děj jako Walter Scott, nehledě na to, že v knize nějaká větší hlavní dějová linie a dějové zvraty chybí. Vážnost tématu prokládá suchým, ale příjemným humorem, který přece jen dílo, které rozhodně nepřečtete jedním dechem, trochu odlehčí a dodá mu spád.

Přesná, že jí uvěříte každé slovo

Na závěr snad postačí dodat, že Michlová svůj debut napsala precizně, autenticky a s takovou jistotou, že by čtenář rád věřil, že se vše v románu opravdu stalo. Propojení fikce a skutečnosti je velmi působivé a autorka prokazuje svou vynikající znalost literatury první poloviny 19. století. Naopak velmi sporné je její tvrzení, že se snažila pravdivě rekonstruovat slova, která literární velikáni kdysi vyslovili. Trochu to, jinak velmi povedenému historickému románu, ubírá na váze.