Umberto Eco: Pražský hřbitov

Italský spisovatel a filosof Umberto Eco napsal svůj prozatím poslední historický román Pražský hřbitov, se kterým se vrací do Prahy, jež hrála významnou roli i v jednom z jeho předchozích děl, ve Jménu růže. Pražským hřbitovem je myšlen pražský židovský hřbitov, kde se nad hrobem rabbiho Löwa údajně každých sto let schází 13 nejvýznamnějších rabínů z celého světa, aby naplánovali postupné ovládnutí světa Židy. Kromě Prahy jsou dějištěm dále Francie a Itálie.

Hlavním hrdinou je Simone Simonini, falzifikátor notářských dokumentů a policejní agent z 19. století. Slovo hrdina ovšem může čtenáři připadat nepatřičné hned po přečtení prvních pár stránek. Simone je nanejvýš nepříjemný a nesnášenlivý člověk – antisemita po svém dědečkovi, gurmán nenávidící ženy, podvodník, zločinec. Negativní a násilnický přístup hlavní postavy velmi znesnadňuje čtení celého díla. Neustálé odbočky od děje v podobě líčení zvrhlého Simoniniho života vyžadují od čtenáře notnou dávku tolerance. Pražský hřbitov by však nikdy nenabyl takové autentičnosti, kdyby takovýchto odboček nebylo. Intriky a vnitřní monology hlavního hrdiny doprovází fascinující obraz druhé poloviny 19. století. Snad to byl Ecův záměr, jako v každém z jeho děl, nechat čtenáře čekat na rozuzlení a mezitím ho zahltit historickými ukázkami tehdejší doby – 19. století, období obrovského technického pokroku, ale též ráj zednářů, okultistů a vyznavačů satanistických rituálů.

Protokoly a retrospektivní deník

Předním tématem jsou falešné Protokoly sionských mudrců, zhotovené údajně Židy, kteří plánovali ovládnutí celého světa, a později použity Hitlerem jako důkaz a povolení ke genocidě židovské komunity. V Ecově románu je jejich autorem náš falzifikátor Simonini. Simone má zároveň ukojit své protižidovské vášně zhotovením dokumentu, který později umožní obvinit židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse, dále se zúčastní Garibaldiho tažení na Sicílii a pracuje jako agent francouzské tajné služby za francouzsko-pruské války. Simonini výborně využívá slabostí lidí, jako jsou předsudky, nenávist a strach. Ví, že lidé ochotně uvěří v jakkoli smyšlenou hrozbu spiknutí, a využívá toho k nátlaku.

Román je psán převážně ich-formou, která je občas prolnuta er-formou. Celá kompozice díla jsou deníkové záznamy uspořádané v románu s četnými anticipacemi a retrospekcemi. Čtenář se v díle kvůli složité zápletce může velice lehce ztratit a nesnadné je i zorientovat se v postupném vývoji událostí od Simoniniho narození až po poslední deníkové zápisy. Velmi zajímavě a autenticky působí vkládání originálních názvů jídel a ulic a neméně upoutají pozornost i podrobné recepty Simoniniho oblíbených lahůdek.

Hlavní role obsazeny historickými osobnostmi

Za zmínku stojí fakt, že Eco si ani jednu z postav, kromě hlavního hrdiny, nevymyslel. Dotváří to tak dokonale celkovou atmosféru historického románu. Vystupuje zde například Alexandr Dumas či Sigmund Freud. Eco v historické poznámce píše, že přehlídkou historických osob vytvořil jedno prázdné místo pro hlavního hrdinu: „Simone Simonini, jenž je sice výsledkem koláže, neboť mu byly připsány věci, jež ve skutečnosti vykonaly různé osoby, jistým způsobem existoval.“

Jsou mezi námi…

Všechnu pečlivost věnovanou literárnosti a historičnosti díla mírně převyšuje samotná myšlenka věnovaná současnosti, věnovaná čtenářům, kteří nesou břemeno svého 21. století. Umberto Eco napsal dopis čtenářům, ve kterém se obrací na různé druhy čtenáře. Od těch, kteří vědí, že vše, co vykonaly postavy v románu, se i ve skutečnosti stalo, očekává, že se budou úzkostlivě ohlížet za sebe, zhasnou všechna světla v bytě a pojmou podezření, že se to všechno může stát znovu, nebo že se to dokonce děje právě teď. A budou si myslet to, co by byl rád, aby si mysleli: „Jsou mezi námi…“