Praktické rady pro okradené

Mark Twain jednou řekl: „Je lepší vzít si to, co ti nepatří, než to nechat zbůhdarma povalovat.“ Věřím, že to jistě mělo nějaký vyšší smysl, nicméně ve světle posledních dní se mi jen těžko hledá. Radši bych citát upravila do podoby „…nikdy neber, co ti nepatří.“

Když se nad tím zamyslím, nepomyslela jsem si, že se něco podobného může stát právě mně. Vždycky jsem se pousmívala nad babiččinými starostmi, že mě v Praze jednou okradou. Bydlím tu už pár let a „konečně“ je to tady…

Nic nenapovídalo tomu, že se onen den bude lišit od těch předešlých, že je něco špatně, už mi možná mělo napovědět jasně zářící slunce na obvykle šedé říjnové obloze. Říkají „chytrému napověz, hloupého kopni“. Nápověda mi moc nepomohla, zato ty vypáčené dveře mě pořádně nakoply. Co naplat, zbyly mi jen oči pro pláč a pořádná zlost, pocit nespravedlnosti a pár silných slov, ke kterým se uchyluju jen výjimečně. Moje praktičtější spolubydlící okamžitě kontaktovala policii – což ve mně vyvolalo paniku, protože ten nepořádek rozhodně nebyl dílem zlodějů (ano, ten kabát jsem na zem hodila já a ta nedojedená večeře je taky má). Páni policisté na sebe nenechali dlouho čekat a brzo se nám po domě proháněl sympatický pán v uniformě s fotoaparátem a spoustou otázek: Co se ztratilo? Máte doklady? Jaká peněženka? Jste si jisté, že nic víc? A opravdu jste nikoho neviděly? Moje odpovědi byly dosti zmatené: po detailním popisu peněženky nastoupily značné problémy s tím, co vlastně bylo vevnitř. Snad proto pan policista raději navrhl, ať se dostavím na místní stanici.

V tu chvíli mi to asi všechno začalo docházet. Dramatická situace tentokrát není dílem mé bujné fantazie, najednou nebylo tak vtipné být součástí detektivní zápletky a jediná otázka, která mi zůstala, bylo: co dál?

Sepsání protokolu netrvalo nijak dlouho (každopádně ale déle, než lupič potřeboval k vykradení našeho domu). Některé věci, kterým jsem přikládala důležitost, budily úsměv na tvářích přítomných inspektorů. Ano, je přece hlavní, aby v dokumentu bylo zaneseno, že mi ukradli isic i kupón na nový akademický rok, to, že jsem přišla i o řidičský průkaz…jako „sváteční“ řidič jsem to rozhodně nevnímala jako velkou ztrátu.

Záznam trestného činu jsem si pečlivě přečetla a podepsala, vyslechla jsem si školení o tom, co se mohlo stát. Příběhů a zkušeností policistů z obdobných případů se okamžitě chytila moje představivost a vytvořila neuvěřitelné příběhy, jeden se dokonce týkal ukradení identity a státní špionáže, ale to si nechám na jindy…

Domů jsem se vrátila, no, domů – zdráhám se teď použít právě tohle označení - , do domu jsem se vrátila v pozdním odpoledni s tím, že moje strasti skončily.

Jaká naivita.

Teprve teď začal ten pravý kolotoč. V peněžence jsem měla krom těch několika peněz (chudé studentstvo) i spoustu karet.

Jako první jsem se rozhodla stornovat kartu platební, banky jsou na tyhle případy naštěstí perfektně připravené, po jednom telefonátu na svou pobočku a po krátkém hovoru s paní na přepážce jsem byla ujištěna, že je vše v pořádku, karta je zablokovaná a k žádnému úniku peněz nedošlo. Kartu mi pošlou na uvedenou adresu a peníze za duplikát si sami strhnou z účtu, milé ne?

Další na seznamu byl isic. Zablokovat i odblokovat isic jde i z pohodlí domova, dokonce k tomu na následujících stránkách existuje návod s obrázky. Pro nový průkaz si mám zajít na výdejní místo, jen ta cena za náhradu (cca 400 Kč) mě, jako čerstvě okradenou, celkem zabolela.

S opencard už to bylo trochu náročnější, musela jsem dohledat veškerou dokumentaci, která mi prý byla ke kartě vydána. Tahle zpráva mě moc nepotěšila, můj chaos je sice vysoce strukturalistický a systematický, jen se v něm občas pár věcí ztratí. Nevím, jestli to bylo zoufalostí anebo panikou v mém hlase, ale úřednice se nade mnou smilovala a ani ta různá „lejstra“ k dalšímu postupu nepotřebuju, mám se stavit pro kartu novou, a ani jízdné mi nepropadne, jen cenu za náhradu si opět uhradím sama.

Kartičku zdravotní pojišťovny také pošlou domů poštou, a pozor - zadarmo!

S žádostí o nový občanský a řidičský průkaz půjdu zkusit štěstí na zdejší magistráty, snad mi vyhoví, i když nejsem pražská. Samozřejmě jsem byla poučena, kolik takové znovuvydání stojí.

Podtrženo a sečteno – lepší to bude nesčítat!

Bilancuju a říkám si, že mě snad už nic nepřekvapí, jen abych to nezakřikla. Doufám, že se vám nikdy nic podobného nestane.

A pokud ano, nu, cítím s vámi!