Ondřej Slačálek: Akademické prostředí je částečně anarchistická společnost
Domluvit rozhovor s Ondřejem Slačálkem se neobešlo bez určitého napětí. Měli jsme se sejít 3. května dopoledne, den předtím se však v tisku objevila zpráva, že byl jako mluvčí anarchistických aktivistů zatčen při demonstracích 1. května. Společně s dalšími kolegy se totiž dostal do střetu s příslušníky ultrapravice. Naštěstí byl na policii držen jen několik hodin, takže se naše setkání uskutečnilo v domluvené době. Že je ochoten své názory hájit, šlo vycítit i nad hrnkem horké čokolády, kterou v průběhu rozhovoru popíjel.
Necháváš se zatýkat poměrně často. Téměř to vypadá, jako bys z toho měl nějaký požitek.
To tedy rozhodně ne, jenom nemám tak rychlé nohy. A také jsem víc vidět. Někteří z mých kamarádů si na demonstracích třeba zakrývají obličej různými šátky, nosí kukly, snaží se nekomunikovat s novináři. Bojí se neonacistů, bojí se o práci… Ne, že bych se nebál. Ale na filozofické fakultě jsem našel velmi tolerantní prostředí, takže nemám zase tolik důvodů k obavám. Taky si říkám, že je třeba, aby někdo mluvil veřejně – s odkrytou hlavou, pod svým jménem. Je důležité, aby ty myšlenky zazněly, protože jinak by demonstrující anarchisté vypadali jako dav maskovaných násilníků. A policie se pochopitelně spíše zaměří na viditelného anarchistu s megafonem. Požitek mi to věru nepůsobí. Ale někdo ten megafon nést musí…
Kde se v tobě vůbec vzala potřeba účastnit se různých demonstrací a posléze je i organizovat?
Vlastně jsem možná poslední ročník, který nějak zasáhla listopadová revoluce. Viděl jsem to v sedmi letech v televizi a samozřejmě jsem z toho tehdy neměl vůbec rozum, ale něco z toho ve mně zůstalo. Třeba to, že změna a angažovanost je možná. Samozřejmě mi to nedocházelo v těchto pojmech, šlo spíš o nijak nezpracovaný dojem, který ale v té mysli zůstal a později působil…
Druhým zdrojem motivace byla četba. Přitahoval mě romantický, posléze temně romantický, surrealistický, avantgardní a alternativní, undergroundový proud v literatuře, který se pojil s protestní politikou. To mě přivedlo k myšlenkám anarchismu a následně k angažovanosti. Člověk samozřejmě může sedět doma a neangažovat se. Ale to mi vždycky přišlo zbabělé nejen prakticky, ale vlastně ještě víc intelektuálně - pouze formulovat nějaké myšlenky a sám je nezkoušet aspoň trochu testovat v praxi, v nějakých intervencích do politických zápasů, znamená přílišnou pohodlnost pro formulaci těch myšlenek a zároveň vzdávání se možné cenné zpětné vazby.
Nevěřte nikomu, nevěřte ani nám
V jedné své eseji píšeš: „Dosažení komunismu je daleko před námi, bude-li jej vůbec kdy dosaženo.“ Nemyslíš, že myšlenka anarchismu je stejně utopická jako myšlenka komunismu?
Podle toho, co to je utopie. Pokud tím máme na mysli, že se myšlenka nezrealizuje v celé své úplnosti, tak to je samozřejmě pravda. Ani myšlenka demokracie se nezrealizovala v celé své úplnosti. Myšlenky jsou jen modely. Soubory principů, které se ve společnosti mohou zčásti uplatnit. V něčem se podle nich již vlastně organizujeme. Většina rodin je svou povahou komunistická, internet je anarchistická společnost. Vše je otázkou míry, která bude myslím čím dál větší.
Mé oblíbené anarchistické heslo říká: „Nevěřte nikomu, nevěřte ani nám.“
foto: Terezie Holešínská
Má ještě vůbec smysl pokoušet se realizovat komunistické představy po zkušenostech s minulým režimem?
Minulý režim nebyl realizací myšlenek komunismu. Pracoval každý podle svých možností a dostával podle svých potřeb? Naopak. Mnoha lidem byla práce podle schopností znemožňována a systém se nebyl schopen postarat často ani o základní potřeby. Komunismus předpokládá lidskou emancipaci a rovnost a tady existoval poručnický stát s elitou v podobě strany. Dokonce ani funkcionáři KSČ si nedovolili tvrdit, že ta společnost je komunistická. I oni byli nuceni přiznat, že toho horizontu nedosáhli.
Byl to tedy pokus, který se nezdařil. Není dost pravděpodobné, že podobně by při realizaci dopadla i myšlenka anarchismu? Proč by se zrovna ta měla naplnit?
To vždycky záleží na konkrétních okolnostech. Já tu nejsem od toho, abych pronášel nějaké věštby. Je v módě konstatovat, že se komunismus nemohl realizovat, protože odporuje povaze člověka. Ale podle mě tam lze identifikovat velmi konkrétní historické příčiny. Ve snaze realizovat anarchistické ideály může samozřejmě také dojít k tomu, že se to nepodaří. My anarchisté neříkáme, že máme recept na spásu světa. Mé oblíbené anarchistické heslo říká: „Nevěřte nikomu, nevěřte ani nám.“ Což neznamená snižování oněch myšlenek. Je to naopak snaha, aby byly brány natolik vážně, aby se zpochybňování autorit dotklo opravdu všech. Že nevznikne zase nějaká vyvolená elita.
Myslíš, že se vzniku elity dá zabránit?
Já bych tady použil nedokonavý vid. Asi se mu nikdy nedá zabránit zcela, ale můžeme se vždycky snažit mu znovu a znovu zabraňovat. Lidé si samozřejmě nejsou rovni v tom smyslu, že by každý uměl to samé. Ale jde především o vztah komplementarity. Jedna dovednost by neměla být povýšena nad ty ostatní a panovat jim. Nikomu by nemělo náležet výsadní postavení.
Akademické prostředí ohrožuje jeho zapouzdřenost
Mimo své další aktivity jsi doktorandem na politologii FF UK. Jak zapadá do anarchistických představ dnešní systém školství?
Samozřejmě, že v anarchismu je představa volnějšího a svobodnějšího typu vzdělávání, ale v zásadě se to týká spíš nižších stupňů. Základní a střední školy jsou někdy jako továrny. Ale dá se říct, že na vysokých školách je to už složitější. Tam nejde mluvit o jednom systému, jedná se hlavně o to, jak se učitel zhostí své role. Jestli bude studenty brát spíš jako partnery nebo učení pojme jako výkon moci. Samozřejmě, že akademická půda má i své protivné vlastnosti. Jsou lidé, kteří se bez svého titulu ani neposadí. Ale to je dáno hlavně zdejší elitistickou kulturou.
Jinak poskytuje akademická půda svobodný prostor pro rozvíjení myšlenek a setkávání různých názorů. V diskusích se tu nejedná o to, kdo vyhraje, ale o nalezení společné myšlenky, která diskutující přesahuje. Můj oblíbený básník Lubor Kasal kdysi napsal o literatuře, že v ní „slovo k slovu příleze/hra při níž poražený/vyřízne srdce z vítěze“. Vezmeme-li to jako metaforu pro vzájemné porozumění a snahu ne druhého „porazit“, mělo by to platit i o dobré akademické diskusi. Akademické prostředí je v něčem vlastně modelem anarchistické společnosti. Ohrožuje ho však sterilita a zapouzdřenost. Samo toto prostředí může pak svým způsobem „ohrožovat“ své okolí - to když společnost přistupuje k vědcům s jakousi až pověrečnou úctou.
Základní a střední školy jsi označil za továrny. Jak by tedy podle tebe měla vypadat jejich přijatelnější forma?
Pedagogikou jsem se nikdy moc nezabýval, ale ta forma by měla být více dialogická a rozvíjející. Méně pak memorovací a osnovovitá. To jsou samozřejmě základní principy, které je třeba rozvíjet konkrétní diskusí nad pedagogickou praxí.
Máš představu, co by měla FF UK udělat pro zlepšení své úrovně? Nebo jsi zcela spokojen s nynějším stavem?
Já v řadě věcí spokojený jsem. Je pravda, že bych souhlasil s Jakubem Jarešem, jakkoli jeho jiné názory mi jsou zcela cizí, že by UK neměla tak těžit ze své slavné tradice. Osobně bych to navrhoval shrnout do hesla: méně staroslavnosti, více metodologie. Možná by také bylo zajímavé, kdyby o sobě jednotlivé obory více věděly - je sice dobře, že se učíme dějiny (evropské) filozofie, ale třeba by bylo zajímavé ten předmět obohatit i o nějaký metodologický základ a o filozofie jiných kulturních okruhů.
Naše fakulta mi někdy přijde jako až karikaturní ilustrace oprávněnosti západních kritik toho, jak věda reprodukuje mocenské rozvržení světové společnosti. Celé to rozdělení na historii a společenské vědy, které se jakoby zabývají lidstvem, přitom ve skutečnosti jsou neobyčejně evropostředné a čechostředné, a na specializované obory, které studují jednotlivé odlišné kultury jako nějaká zvířátka v kleci, by se mělo více relativizovat.
Revoluce by dnes nemusela být krveprolitím
Jak si představuješ ty coby anarchista 21. století ideálně fungující společnost, vyjdeš-li z její současné podoby?
Byla by to společnost s větším důrazem na jedinečnost a odlišnost jednotlivce - ale každého. Ne společnost ostrých loktů, ve které zvítězí pár eg sloužících jako model pro ostatní. Měla by se v ní více podporovat sebetvorba a vzájemné uznání jednotlivců. Jedinečnost by přitom neměla spočívat v agresivnosti.
Mým ideálem je vlastně spojení radikalizovaných představ demokracie, socialismu a liberalismu. To znamená: možnost lidí rozhodovat o věcech kolem sebe z demokracie, společné vlastnictví výrobních prostředků ze socialismu a co největší sféra svobody člověka z liberalismu.
Jakými kroky bys k tomuto svému modelu chtěl dnešní společnost dovést? Není to nereálné?
Nereálné? Já nevím… Zhruba před dvěma sty lety chodili takoví otrhanci, všude dělali revoluce a říkalo se jim demokraté. Tehdy to byla nadávka, něco jako dnes extremisté. Přišli s tím, že společnost může fungovat bez krále - jediné pomazané hlavy. A svou představu nakonec dokázali prosadit. Všechny převraty se prosazovaly revolucemi, které by dnes mohly mít i nekrvavý charakter. Myslím tedy, že určitá možnost posunu tu je.
V České republice se blíží prezidentské volby. Předpokládám, že současný prezident Václav Klaus není pro anarchistického aktivistu tím nejlepším kandidátem…
Naopak, já si myslím, že současný prezident je super. Říká na plná ústa to, co si leckterý pravičácký pokrytec jenom myslí. Řečeno s Palackým, kdybychom ho neměli, museli bychom si ho vymyslet. Jinak se ztotožňuji se sociologem Janem Kellerem, který už před volbami roku 2003 navrhl tuto funkci zrušit. Kdo má právo reprezentovat deset milionů lidí?
Ondřej Slačálek
Pochází z Prahy, kde se narodil 5. ledna 1982. Roku 2001 zde absolvoval Gymnázium profesora Jana Patočky a nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy - obor politologie (do roku 2003 v kombinaci s historií). V září 2006 obhájil diplomovou práci na téma politické filozofie války a nyní zde pokračuje jako doktorand. Od října 2006 je redaktorem Nového Prostoru, od roku 1999 působí v redakci anarchistického časopisu A-kontra. Spolupracuje s Britskými listy, týdeníkem A2 a příležitostně i s nevládními organizacemi zaměřenými na problematiku genderu. Publikuje v denním tisku (MF Dnes, Lidové noviny, Právo) a v odborných časopisech (Mezinárodní vztahy, Politologická revue, Politologický časopis). Společně s Václavem Tomkem napsal knihu Anarchismus. Svoboda proti moci (Praha: Vyšehrad, 2006). Překládá z anglického jazyka.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.