Hlavně se teple obleč…

… loučila se se mnou moje maminka, která vůbec nemohla pochopit, proč její dcera mizí na půl roku někam do říše ledu a sněhu. V jejích představách je totiž celý evropský sever věčně pod ledem. Čtvrtohorní pevninský ledovec sice odtál přibližně před 10 000 lety, maminka, která na severu nikdy nebyla, to ale vědcům zcela nevěří. Nic nepomohly moje veselé prosluněné fotky z letního Norska, pohledy na švédské Laponsko, kde jsme se pod naloženými batohy opékali jako králíci. Ne, na severu je zkrátka zima, sníh a navíc tma.

Erasmus ve finském Tampere

Na Filozofické fakultě studuji obor finština–švédština. Kombinaci, kterou mi velmi schvalují na katedře skandinavistiky i ugrofinistiky. „Výborně, slečno, to je zajímavé, historie těchto zemí je přece tak provázána, a pak literatura, kdo z finštinářů si může přečíst Runebergovy verše v originále, ano, to je vynikající kombinace.“

Ve Finsku už můj studijní plán takové nadšení nevzbuzoval. Finštinu a švédštinu? No, tak proč ne, říkali ti tolerantnější. Ti méně tolerantní naznačovali něco o kacířství a sezení jedním zadkem na dvou židlích.

Historie Finska je sice kraťoučká, zato ale složitá a do dnešních dnů plná nedořešených otázek. Vztah k bývalému velkému bratru, Švédsku, pod kterým bylo Finsko po dlouhá staletí (1284 – 1809) je nedořešený dosud. Opravdová nenávist už sice vyprchala, země spolu však nadále svádějí žabomyší války, které trochu připomínají naše pošťuchování s bratry Slováky. Porazit Švédy v hokeji je pro Finy jedním z největších životních úspěchů. A co teprve Eurovize! Ano, tam jsme to Švédům ukázali.

Ale já jsem se nedala odradit, vzala jsem svůj nesmyslný finsko-švédský studijní projekt, sedla jsem do letadla a hurá za soby.

Ano, Katedra lingvistiky, to zní honosně. Do finského Tampere jsem se ale hlavně vydala změnit svoji pasivní znalost finštiny na znalost aktivní. Tedy ne, že by to bylo opravdu potřeba.

Pasivní znalost jazyka se pozná podle toho, že vám někdo sáhodlouze vypráví historii svého života a vy mu na to odpovíte „mhm“. Přestože jste mu rozuměli každé slovo. Jak říkám, ve finštině vás taková pasivní znalost jazyka nemusí trápit, protože se od vás koneckonců žádná delší odpověď ani neočekává. Já však nejsem Finka, takže mě to trápilo, vyplnila jsem Erasmus přihlášku a vydala se do Tampere pěkně se rozmluvit.

Tampere, město mezi dvěma jezery

Město Tampere leží v jižní části Finska, avšak patří do kraje Západní Finsko. Nalézá se asi 180 km na severozápad od Helsinek a vláčkem to do nich netrvá ani dvě hodiny. Okolní krajina je jen mírně zvlněná, převýšení není v blízkém okolí více než 50 metrů. Město je obklopeno lesy, jezery a bažinami. Ideální na kolo. A Tampere je město kol. Na kole se jezdí celoročně, tedy i v zimě, takže jsem konečně zapadla a nebyla jsem jediná, kdo se projížděl ve sněhových závějích. Tady v Čechách vypadám jako blázen, v Tampere jsem byla jedna z mnoha. A přidali se ke mně i ti, kteří jinak kolu neholdují. Jízdenka na autobus za 2,2 eur, i když třeba potřebujete jet jen dvě stanice, udělá sportovce i z těch největších hospodských povalečů. Navíc leckdy nebylo na výběr, protože v noci třeba nejezdili autobusy vůbec. Takže když se protáhl večírek, musel ten, kdo neměl kolo, čekat třeba i tři hodiny na odvoz domů. Obdobná situace se řeší posezením v McDonaldu, jediném non-stop otevřeném podniku. Když je teplo, můžete se procházet, ale když mrzne, vezmou za vděk McDonaldem i ti největší odpůrci hamburgráren. I já jsem to jednou absolvovala a bylo to dost utrpení. Je pravda, že vám nikdo nic nenutí a ty tři hodiny si tam klidně můžete sedět „na sucho“. Mají tam ale speciální službu, která obchází hosty a dohlíží na to, jestli někdo náhodou neusnul. A to běda, to vás okamžitě vzbudí a po opakovaném napomenutí i vyhodí.

Poslední možnost, byť pro nás české studenty dost nereálná, je taxík. Nechápu, jak může v kapitalistickém státě fungovat něco tak netržně, jako je taxislužba. Znáte pražské taxíky peroucí se o každého zákazníka? Tak si představte frontu na taxíky, kde se čeká a mrzne. Jednou jsme v té frontě napočítali 67 lidí. Panebože! V Tampere jsou speciální stanoviště, kam si stoupnete do fronty a čekáte, až na vás vyjde řada. A věřte mi, fronty jsou o sobotních nocích dlouhé. Já sama jsem jela taxíkem jen jednou. Prosadil si ho můj italský kamarád, který mě přijel do Tampere navštívit, a jehož vegeteriánské přesvědčení mu nedovolovalo použít McDonald ani jako čekárnu. Stoupli jsme si do fronty a mrzli. Když už nám to přišlo dlouhé (Finové asi měli dojem, že jsme sotva dorazili, vždyť to bylo jen nějakých dvacet minutek), zkusila jsem zjistit, jestli někdo nejede naším směrem, že bychom se svezli dohromady. Jel. Ale my jsme s ním nejeli, protože to se ve Finsku nedělá, a museli jsme počkat, až se ten stejný vůz, který právě dojel o ulici vedle, než jsme bydleli my, zase vrátí přes celé město pro nás.

Finští kamarádi

S Finy se spřátelujete pomalu, ale pouta bývají pevná. Na začátku se nesmíte nechat odradit ani jejich trochu studeným přístupem, ani jejich vzhledem. Mnoho Finů a hlavně Finek si totiž zakládá na tzv. barokní image, kterou jsme my, neznalí, nedokázali odlišit od image „mrtvola se plíží městem“. Vlasy obarvené načerno, rozcuchané do podivného útvaru, nebo naopak tunou gelu spláclé přímo k hlavě. Slečny s přebíleným obličejem a spoustou make-upu, oči černě obtažené. Obě pohlaví mají na sobě černé ošoupané oblečení, spousta děr, skvrn a divných stříbrných skobiček. Když jsem se jich přestala bát, zjistila jsem, že jsou to docela milí lidé. Trochu tišší (představte si dvacet studentů, kteří čekají na přednášku na chodbě v hrobovém tichu), s trochu divným vztahem k alkoholu (když si dáte jedno pivo k obědu, vypadáte jako budoucí alkoholik, ale když se dvakrát do týdne neztřískáte do němoty, vypadáte jako suchar), s trochu zvláštním hudebním vkusem (mně to připadalo jako randál, ale Finové slastně přivírali oči) a se spoustou alergií na jídlo, hlavně na laktózu, kterým ale vycházejí výrobci vstříc - nikde jinde nenajdete tolik výrobků pro lidi se zvláštními dietami.

Ještě k té hudbě. Klubovou scénu jsem ve Finsku navštívila jen několikrát, protože nejsem osoba v pravém slova smyslu „večírkovací“. Jeden kulturní šok mě ale poznamenal natolik, že už ho z hlavy nevymažu nikdy. Tam, kde my, normální posluchači, pokyvujeme tělem, ti tanečnější z nás se houpou do rytmu či vysloveně skotačí, tam Fin stojí kamenně a… tleská. Co tleská? Vytleskává rytmus hudby. Ano, zní to nepředstavitelně, ale je to tak. Představte si drsnou rockovou scénu, taková ta atmosféra, kdy se rozmlacují kytary a Finové dělají klapy klap. Nezapomenutelný pohled.

Studium, lektoři a my

Vzpomínky na studium samé jsou skoro jen pozitivní. Na přednáškách, pochopitelně celých ve finštině, jsem sice rozuměla tak asi 30 procent z výkladu (bla bla bla bla jazyková reforma bla bla důležitá bla bla rozvoj bla bla bla a to si určitě zapište, že bla bla diakritika bla bla), ale učitelé byli nepředstavitelně vstřícní a nápomocní. Komunikace mezi studenty a lektory je unikátní, stále je vám samými učiteli zdůrazňováno, že jste to vy, kvůli komu tam jsou.

Příklad vypovídající za všechny jsou konzultační hodiny lektorů. To je doba, kdy jsou povinni být ve své kanceláři přítomní a připraveni pomoci vám s jakýmkoliv problémem či podat vám jakoukoliv radu. Tehdy je zastihnete stoprocentně. To ale neznamená, že je to jediná doba, kdy se za nimi můžete vydat. Přijít můžete kdykoliv, bude-li lektor v pracovně, bude se vám věnovat. Konzultační hodiny tedy nejsou doba, mimo kterou otravovat nesmíte, nýbrž doba, která ukládá lektorům povinnost být stoprocentně k zastižení.

A takový je přístup během celého studia. Jakákoliv otázka, jakákoliv pomoc. Jednou jsem dostala od své lektorky mail, který mě skutečně pobavil. Začínal větou: „Milá Andreo (ve Finsku si studenti a učitelé tykají), díky za mail, kde se ptáš, co si máš připravit na příští hodinu. (chyběla zmínka o tom, že se ptám již popáté, a že jsme si to na hodině říkali). Máš si připravit to a to a to, materiály Ti pro jistotu posílám v příloze, protože do knihovny bys to už asi nestihla.“ Žádné: „Ty se mě ptáš teď, večer před další hodinou, jak si jako myslíš, že se na to stihneš připravit?!“ Nejlepší byl ale závěr mailu: „Milá Andreo, přestaň už každý svůj mail uvádět omluvou, že otravuješ. Jsme tady od toho, tak naši práci nenazývej otravováním.“ Není to milé?
Mlčení a chrchlání

Co bohužel na finské univerzitě fungovat nebude asi nikdy, jsou debaty na konci hodiny. „Jsou nějaké otázky?“, nebo „Co si o problému myslíte vy?“, to byla většinou úvodní slova pro dlouhé, několikaminutové mlčení, kdy je zrovna každý student zaujatý rozebíráním tužky, skládáním papíru, přehrabováním se v penále, nebo nějakou jinou naprosto neodkladnou činností.

Někteří lektoři již rezignovali zcela a pobídku k otázkám kladli jen automaticky, z povinnosti. Kdyby na ni skutečně dostali odpověď, byli by asi tak překvapení, jako by byl oddávající, kdyby se na jeho „Má někdo proti tomuto sňatku nějaké námitky?“ zvedl les rukou.

Finové zkrátka mlčí. Vůbec veškeré zvuky vydávají jen tehdy, když je to opravdu nutné. (Výjimku tvoří chrchlání a popotahování, které provozují v jednom kuse i ty nejkřehčí příslušnice něžného pohlaví.) Finové se dokonce většinou nesmějí ani tehdy, když je něco pobaví. Asi aby svým smíchem nenarušili příjemnou atmosféru po doznění vtipu.

Když mluvíme o těch vtipech… Víte, jaký je rozdíl mezi introvertním a extrovertním Finem? Introvertní Fin při hovoru s vámi kouká na svoje boty. Extrovertní Fin při hovoru kouká na vaše boty. Tenhle vtip vymysleli sami na sebe Finové. Nebude to tedy až tak zlé.

Andrea Weinbergerová (FIN-SVE)