Evropa dělá školu

Erasmus Club funguje na Filozofické fakultě UK již plných pět let. Za dobu své existence uskutečnil nespočet akcí pro studenty z Erasmu i jiných výměnných projektů, kteří přijeli studovat do České republiky. na Filozofickou fakultu nebo i další fakulty UK. Překážkou našich snah o integraci Erasmus studentů mezi české je politika odděleného vyučování i bydlení zahraničních studentů, která ale, jak se již často ukázalo, řadě „zahraničářů“ vyhovuje. Ptám-li se někdy odjíždějících „Erasmáků“, kolik Čechů znají, většinou je spočítají na prstech jedné ruky – nebudu-li počítat pedagogy, bývají jejich jedinými českými známými tutoři Erasmus Clubu a případný partner na jazykovou výměnu, „tandem“.

Když náš klub vloni v létě oslovilo německé sdružení „Evropa dělá školu“ (Europa Macht Schule, www.europamachtschule.de), zaujala nás možnost dalšího způsobu integrace Erasmus studentů do českého prostředí, v tomto případě konkrétně do českých škol.

„Evropa dělá školu“ je německou iniciativou studentů vysokých škol a mladých absolventů vzešlou z drážďanské konference „Was hält Europa zusammen?“ („Co udržuje Evropu pohromadě?“) konané v únoru 2006. Jde o propojení dvou vzdělávacích projektů Evropské unie, programu LLP/Erasmus zaměřeného na terciární školství a LLP/Comenius, který se zaměřuje především na základní a střední školy. Erasmus studentům poskytuje možnost nahlédnout do skutečného života jejich hostitelské země a žákům škol, na nichž se projekt uskuteční, zároveň zprostředkovává setkání s Evropou v podobě studenta, který převezme několik vyučovacích hodin a vytvoří s žáky projekt na téma země, odkud pochází. Jedním z prvních účastníků projektu v České republice byla německá studentka FF UK Katharina Heiderich, kterou jsem požádala o rozhovor.

Katharino, do Prahy jsi přijela jako výměnná studentka programu Erasmus z německého univerzitního města Marburg. Jak dalece se studium v Praze liší od studia na tvojí domácí univerzitě? Splnilo studium v Praze tvoje očekávání?

Moje představa o studiu v Praze nebyla příliš konkrétní. Pro Univerzitu Karlovu jsem se rozhodla kvůli široké nabídce zajímavých předmětů na Ústavu filozofie a religionistiky, která se lišila od kurzů vypisovaných v Marburgu. Bohužel některé tyto předměty nakonec nebyly přednášeny v angličtině, jak bylo původně avizováno, a další se sice konaly, ale výuka často odpadala. Proto je pro mě zpětné hodnocení mého studia v Praze těžké.

Často zmiňovaným tématem je „izolace“ erasmovských studentů od obyvatel jejich hostitelské země. Měla jsi i ty pocit izolace od Čechů? Jaké to vlastně je žít v mezinárodní komunitě Erasmus studentů?

Mezinárodní společnost Erasmus studentů pro mě byla ze začátku skvělá, protože jsem během krátké doby poznala spoustu různých lidí. Po několika týdnech jsem se snažila trávit čas i s jinými lidmi, protože Erasmus život je sice zajímavý svou internacionalitou, ale velmi se liší od běžného života. Chtěla jsem se dozvědět něco o kultuře, v níž jsem žila. A ano, opravdu jsem se cítila odloučená od českých studentů a českých lidí obecně.

Blíže se seznámit s českými studenty je poměrně těžké, protože většina Čechů chodí na jiné kurzy než Erasmus studenti. Ani kurzy v angličtině nebyly místem mezikulturního dialogu, protože čeští studenti se často chovali k zahraničním studentům odtažitě. Slyšela jsem, že mezi českými lidmi je silně zakořeněn stereotyp líného, neustále flámujícího Erasmáka. Mimo univerzitu, třeba když jsem šla na nějakou kulturní akci, jsem se pokoušela oslovit české lidi, ale byla jsem zaskočená tím, jak jsou Češi spíše nesmělí a uzavření. Dostat se s nimi do bližšího kontaktu trvá velmi dlouho. Velkou šancí v tomto směru pro mě byla tedy jazyková výměna „tandem“.

Jen ze zvědavosti: než jsi přijela do Prahy, byla jsi v kontaktu s Erasmus studenty v Marburgu?

Ne, nikdy jsem se s nimi nesetkala a vlastně jsem si ani neuvědomila, že na našich přednáškách a seminářích Erasmus studenti mohou být. Po návratu do Marburgu se určitě lépe rozhlédnu a také se chci zapojit do našeho Erasmus klubu. Nyní mám dobrou představu o tom, jaké to je, když žijete a studujete v cizí zemi.

Přesuňme se nyní k projektu „Evropa dělá školu“. Co tě motivovalo přihlásit se?

Neustálá nabídka aktivit Erasmus Clubu Filozofické fakulty UK mi ukázala, jak důležité jsou takové kluby a setkání, která spojují lidi s obdobnými zájmy a cíli. Na akcích klubu jsem se dozvěděla hodně o způsobu života a kultuře v České republice a také o češtině. Když jsem si přečetla o sdružení „Evropa dělá školu“, měla jsem chuť ukázat dětem, co také může být „Evropa“. Na rozdíl od nich jsem měla možnost to na vlastní kůži zažít během svého studia, ale mladší školáci jsou po většinu času poměrně homogenní skupinou. Myslím si, že kontakt a práce s cizincem jim dá konkrétnější představu o jiných evropských zemích, než pouhá informace o tom, že jsme všichni členy Evropské unie.

Také se mi líbil nápad představit něco typicky německého – i proto, že mě tato podmínka projektu přivedla k otázce „Co je vlastně národní a v čem je rozdílnost s evropským?“ Při přípravě a práci na projektu jsem tak dostala jinou perspektivu svojí země a mojí pozice jako Evropanky. Například jsem si uvědomila, že Němci jsou skutečně prosperujícím národem – ale že na druhou stranu nemáme žádné jídlo, které bych vám mohla doporučit.

Jaký byl tvůj projekt a jak tě toto téma napadlo?

Byl to projekt zaměřený na německou architekturu uskutečněný v Základní umělecké škole Olešská (pobočka U Nových vil, Praha 10) s dětmi ve věku od dvanácti do sedmnácti let. Přišlo mi velmi zajímavé, že české děti mohou chodit ve svém volném čase do školy umění. Samozřejmě, že v Německu máme také umělecké školy, ale jsou určené spíše až pro starší teenagery nebo dospělé a většinou jsou také poměrně drahé, což znamená, že do nich většinou chodí jen děti z vyšší společenské vrstvy. Mám také pocit, že v Německu se na kreativní práci, jako například na malování, nehledí jako na věc, která by mohla kultivovat děti. To je opravdu škoda a jsem ráda, že jsem měla příležitost se s takovýmto zařízením v Praze seznámit.

Jak už jsem říkala, bylo pro mě těžké, najít něco typicky německého. Většinou, když se mluví o cizí zemi, dozvídáte se nejdřív o jejím typickém jídle, zvycích a rituálech. Hledala jsem tedy nějakou jinou inspiraci a napadla mě typická německá architektura. První věc, které si všimnete, když přejíždíte hranice mezi jednotlivými státy, jsou domy místních obyvatel. Protože Německo má v různých regionech různé klima a také geologické předpoklady, není architektura v celém Německu stejná. Vyprávěla jsem tedy dětem o různých typech domů v Německu a říkala jsem jim, pro jaké regiony jsou které domy typické. Potom si každý žák postavil malý domek podle vlastního výběru. Nakonec jsme namalovali mapu Německa a na ni jsme hotové domy postavili. Doufám, že děti tak získaly představu o různorodosti domů v Německu.

V základní umělecké škole jsi učila dvě věkové skupiny dětí. Chovají se místní děti jinak, než znáš z Německa?

Musím se přiznat, že způsob, jakým děti očekávaly, že je budu učit, byl pro mě ze začátku trochu frustrující. V Německu jsem se učila hodně o samostatné činnosti žáků a o podpoře jejich svobodného rozhodování. V Praze, v této základní umělecké škole, jsem měla dojem, že žáci i jejich učitelka ode mě očekávali, že jim dám instrukce a potom budu posuzovat, co je dobře a co špatně. Nejdříve jsem se toho bála, ale po práci s první skupinou dětí jsem se rozhodla vysvětlit vše podrobněji a dát dětem přesnější instrukce. Byla to zajímavá zkušenost, obzvláště při mé specializaci Pedagogika.

Studuješ pedagogiku (vedle germanistiky a filozofie). Až dokončíš studium na univerzitě, chtěla by ses stát učitelkou? Pokud ano, byla pro tebe tato zkušenost užitečná?

S největší pravděpodobností budu učitelkou zhruba za dva roky. Účast v tomto projektu mi znovu ukázala, jak zajímavé může učitelské povolání být.

Ivana Herglová
(Erasmus Club FF UK)