Nejedlý: Spory historiků tu nejsou horší než ve Francii

Vzdálený příbuzný národních buditelů Vojtěcha a Jana Nejedlých reprezentuje v rámci Ústavu českých dějin přístup Školy Annales, která se zaměřuje na dlouhodobé civilizační procesy, život prostých lidí a dosud pomíjené aspekty dějin (například dějiny dětství nebo smrti). Žák slavného francouzského historika Jacquese Le Goffa Martin Nejedlý vyučuje na fakultě české středověké dějiny a organizuje Česko-francouzský historický seminář.

Ve své publikační činnosti se zaměřujete zejména na česko-francouzské kontakty ve středověku. Považujete tuto orientaci za produktivní i do budoucna?
To, co nabízí Škola Annales, je určitá tendence historické vědy, jejíž metody jsou aplikovatelné i na české dějiny. Je to jeden z možných přístupů, který by měl koexistovat vedle přístupů dalších. Moje orientace na Francii je dána zájmem a studiem, ale je možné přístup Školy Annales aplikovat například na středověké německé dějiny nebo také na dějiny nejnovější, o což se pokoušíme v Česko-francouzském historickém semináři, který společně navštěvují naši a zahraniční studenti

Jste koordinátorem programu Erasmus na Ústavu českých dějin. Jaký je Váš názor na nedostatečné využívání možností zahraničních stáží studenty historie?
Ideálem je, aby student historie na jeden rok vycestoval do zahraničí. Vedu k tomu své diplomanty, občas je musím ale přesvědčovat a přemlouvat. Možností je hodně a právě jsem připravil řadu nových smluv, aby byl výběr od akademického roku 2008/2009 ještě širší. Na stáži student prohloubí své jazykové znalosti, což je důležité pro jeho budoucí uplatnění. V zahraničí také získá odpověď na otázku, jak je možné učit historii jinak. V Česko-francouzském semináři, kam zvu zástupce různých francouzských univerzit, dochází k jejich osobnímu setkání s českými studenty, kteří získávají podrobné informace o dané univerzitě a v mnoha případech poté skutečně na takovou stáž odjedou.

Jak se díváte na vztahy uvnitř české historické obce, které jsou veřejností vnímány jako ne vždy plně profesionální a oproštěné od osobních sporů?
Představa mého mládí, že historici bádají v prostoru, povzneseném nad malicherné osobní spory, byla iluzí. Vztahy uvnitř české historické obce však nejsou o nic horší než ve Francii. V ústavu jsem dostal prostor vyučovat to, co chci, mohu rozvíjet mezinárodní spolupráci v pedagogické a veděcké oblasti, i když jsem kvůli tomu musel vyvinout jisté úsilí.

Už druhý rok se koná Vaše výběrová přednáška Středověký člověk v pátek, přestože fakultní stereotyp praví, že v pátek se neučí.
Páteční výuka je experiment, vynucený fakultním nedostatkem volných místností. Měl jsem z toho strach, ale místnost na loňské první přednášce Středověký člověk byla plná, proto v experimentu letos pokračuji. Myslím, že už u pátků zůstanu.

Vaše kniha Fortuny kolo vrtkavé je zaměřením populárněvědná, stylově na pomezí beletrie. Co Vás vedlo k tomu nenapsat klasickou monografii?
Monografii si zpravidla přečte jen část historické obce, u níž už předem zčásti vím, co mi na ni řekne. Cílem Fortuny bylo oslovit širší veřejnost. Kniha byla prakticky vyprodána, získala příznivé ohlasy jak odborné kritiky, tak čtenářské obce. Potěšily mě zvláště upřímné dopisy od čtenářů.