Černý o šedivé době v zelené knize

Vzpomínky prvního posametového děkana na normalizaci právě vyšly

Z hlediska fakultních dějin je letošní podzim zatraceně úrodný. Dvouapůlhodinové vzpomínání historika Miroslava Hrocha vysílala v říjnu Vltava, rozhovory s pedagogy katedry české literatury od padesátých až do devadesátých let vyjdou co nevidět – a z knihovnických pultů už teď zelenou obálkou láká kniha Františka Černého „Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968-1969). Vzpomínky“.

Teatrolog František Černý byl za Pražského jara v letech 1966–1969 proděkanem fakulty a to, že na ní po prověrkách v sedmdesátých letech směl zůstat, bylo až nečekané. On sám ve svých pamětech píše, jak moc se tomu diví a jak čekal, že bude fakultu muset opustit. Kdyby k tomu došlo, nezažil by normalizační dvacetiletí a jeho paměti by byly o něčem jiném.

„Na fakultu padl strach. Všichni jsme se míjeli pohrouženi do sebe. Neradi jsme potkávali ty, kdo fakultu normalizovali, a normalizátoři zas neradi vídali nás normalizované, protože někdy měli černé svědomí nebo i obavy, zda na ně nepovíme, co dělali v měsících obrodného procesu,“ popisuje Černý atmosféru počátku sedmdesátých let, kdy měl každý pedagog tak trochu máslo na hlavě.

„Vydání pamětí prof. Františka Černého považuji za důležitý krok. Doplňují dosavadní odborné pokusy o zmapování života fakulty v tomto těžkém období o osobní pohled, kterému nechybí odvaha ani schopnost přesně formulovat.“
Michal Stehlík, děkan FF UK

V sedmi kapitolách, uvedených výstižným mottem z Karla Čapka o politické služebnosti univerzit, se pak věnuje nástupu normalizace (Pád, Normalizační proces na filozofické fakultě), problémům a otázkám kolem publikování a výuky (Omezený prostor projevu), situaci na katedře divadelní vědy (Inženýr lidských duší, Zahraniční kolegyně a kolegové, Post scriptum: Mapy našich divadelních dějin) a době sametové revoluce a následných dilemat (Děkanem filozofické fakulty).

Odsudky a dilemata

Popisná rovina jeho knihy zaplňuje některé z dosud bílých míst ve fakultních dějinách. Zároveň je prorostlá velkou mírou subjektivity, což je dané žánrem. Černého vzpomínky obsahují řadu velmi barvitých a velmi subjektivních postřehů o konkrétních lidech, kteří na fakultě působili. První normalizační děkan Karel Galla je pro něj „malý mužík, vášnivý řečník a diskutér s tváří šantaly, muž výrazné a nepříjemné obličejové mimiky“, „velký ješita“. Dlouholetou předsedkyni stranického výboru Růženu Mužíkovou, kterou pamětníci většinou ostouzejí jako jednu z hlavních normalizátorek a stranických matadorek, zase Černý vykresluje výrazně shovívavěji a s pochopením. Z hodnocení jeho kolegů a nadřízených je čitelné, koho neměl rád a koho rád měl – tyto dílčí soudy jsou ovšem součástí uceleného pohledu jednoho člověka na určitou etapu života.

Je jen dobře, že tyto vzpomínky vycházejí. Můžeme tak nahlédnout do úvah Černého o možnostech obstát v mantinelech mocenského tlaku, do jeho palčivých dilemat nad autocenzurou, do pochybností, které měl během normalizace i během svého nedlouhého děkanského působení – nebo které má až nyní, při zpětném hodnocení. Zde je překvapivý Černého obrat v postoji k lustracím – jako děkan širší uplatnění lustrací zavrhl, pár stránek před koncem knihy ale píše:

„Z odstupu let si však myslím, že lustracemi měli projít i vedoucí kateder, protože v odpovědných funkcích by opravdu neměli být lidé, které získali za agenty.“

Fakulta se pochlapila

Jakkoliv čtenáře zarazí některé výpadky paměti (Černý si například nepamatuje, jak jako člen vědecké rady hlasoval o zvolení Karla Gally děkanem) i nevyváženost některých soudů, do mlh opanujících fakultní normalizační éru tato kniha něco podstatného a nepřehlédnutelného přináší. Je cenné, když se pamětníci nebojí vzpomínat a dají tím příležitost ke zrození dalších otázek.
A není náhodou, že právě tato část Černého pamětí (předchozí „Ve městě u tří řek“ a „Za divadlem starým i novým“ vyšly již v roce 2005) na svoje vydání v jednom univerzitním nakladatelství musela trpně čekat několik let. Nakonec ji vydali jinde – a to přímo tam, kde se odehrává. A je symbolické, že dvacet let po pádu režimu vychází právě na filozofické fakultě, která se své vlastní minulosti přestává bát a dokonce touto knihou otevírá celou novou ediční řadu s případným názvem – Mnémosyné (tedy μνημοσύνη, paměť).

Katka Volná (ÚČLLV), více zde