Žijí mezi námi: Jinonické myši

V rámci rubriky „Jak se žije…“ jsem již navštívil Celetnou a hlavní budovu na Palachově náměstí, takže na potřetí se zdála být volba jasná – Jinonice. Vyrazil jsem tam s tím, že v tak velké a nové budově bude jistě dost a dost těch, které bude možno vyzpovídat. Již předem jsem vyloučil šatnářku (rozhovor s ní se objevil v časopisu Sociál; navíc, šatnářka tu již byla) a strážné (též byli). Proč tedy ne uklízečky či uklízeče? Nebo „servisní pracovníky“…

Snažil jsem se tedy mezi všemi těmi studenty identifikovat někoho, kdo by mému širokému zadání odpovídal. Po zhruba čtvrt hodině bloumání chodbami a prostorami Jinonic se mi sice podařilo splést si několik pedagogů s řemesníky, topiči nebo uklízeči (omlouvám se jim všem hromadně, ale dle vizáže a ustrojení jsem si byl skoro stoprocentně jistý…), nicméně na „pravého a nefalšovaného“ jsem nenarazil. Hrůza.

Říkám si – špatný čas. Stačí vyčkat na pozdější dobu, až studenti odejdou, tak se tu vyrojí. Vyrazil jsem tedy o nějaký ten den později později. Studentů pomálu, skoro liduprázdno. Nicméně nikde žádný z těch, po kterých jsem pátral! Vzdávám to a jdu „na pány“. A co byste čekali – jen co si začnu mýt ruce, otevřou se dveře a dovnitř se hrne – uklízečka! Teplákovité plandáky, tričko. Sice něco žbrblá, ale jinak jako by nic. Bleskově doplňuje papírové ručníky, toaletní papír a je pryč. Spěchám za ní a za jejím pojízdným vehiklem se vším možným a nemožným náčiním a kýblem s vodou.

Oslovuji ji, a tehdy se ukazuje to zásadní – není to Češka. Je z Ruska nebo Ukrajiny, jak je tu běžné. Nechce se se mnou bavit, různě se kroutí a nekomunikuje. Spíše utíká. Na foto reaguje až nepřátelsky, takže snah nechávám. Mizí i se svým vozítkem v útrobách budovy, jako by se do země propadla.

A tak se mi alespoň na okamžik podařilo spatřit „jinonickou myš“, jednu z téměř neviditelného, jen tušeného, národa pracujícího na pozadí nové „nové“ budovy FF. Snad se příště zadaří lépe, déle než na okamih. Bude ale třeba nastražit past.