Václav Havel: „Život je zápas o vyjádření“
„Je tolik rozmanitých věcí, které víme, cítíme, tušíme, trápíme se jimi, a tak málo jich umíme pojmenovat, a ještě je pojmenujeme blbě a nepatřičně,“ řekl Václav Havel při diskusi se studenty Filozofické fakulty. Kromě role jazyka v životě se mluvilo také o politice, exprezidentování, ale především o filmu a divadle.
Dramatik a bývalý prezident byl hostem na semináři doc. Vladimíra Justa z Katedry divadelní vědy FF UK. Jeho vystoupení završilo cyklus setkávání se současnými českými dramatiky, který na katedře v minulém semestru probíhal a který letos vyjde také knižně. Možnost položit hostu pár otázek však využili i posluchači jiných oborů, takže 17. prosince přivítala Václava Havla do posledního místa zaplněná posluchárna ve čtvrtém patře.
Diskusi otevřela otázka na filmové zpracování hry Odcházení, které mělo premiéru v březnu. Havel vysvětlil, že myšlenka jeho režírování vznikla až v průběhu příprav natáčení, nebyla plánovaná od počátku. Nicméně přiznal, že rád dostal příležitost interpretovat sám sebe, protože divadelní texty považuje za polotovary, které se vyšlou do světa, aby byly vykládány a upravovány. Díky filmu také mohl obsadit role podle svých představ, protože se na natáčení mohli potkat herci, u nichž by pravidelné setkávání na jevišti bylo technicky neproveditelné vzhledem k jejich divadelnímu angažmá nebo práci na volné noze. „Jsem zvědavý, co tomu řekne kritika a publikum. Mně se to docela líbí, přiznám se, ale já nejsem v této věci vůbec důležitý,“ dodal dramatik, který je pod filmem podepsán jako režisér a autor scénáře.
Většina dalších otázek se točila kolem divadla a psaní her. Havel připustil, že má málo času chodit do divadla i soustavně sledovat českou dramatickou tvorbu, což je dluh, který si nese už z dob minulých. „Když je člověk na pár let vyřazen, už to nikdy nesmaže. Já jsem byl vyřazen po dobu věznění i po dobu prezidentství a znovu a znovu zjišťuju, že tu mezeru, kterou to znamenalo, nikdy nemůžu dohnat.“ Na dotaz, která divadla jsou mu v Praze blízká, jmenoval Dejvické divadlo, Divadlo Komedie a samozřejmě divadlo Archa, v němž byla inscenována jeho poslední hra Odcházení. Zmínil také svoji funkci „externího konzultanta“ v divadle Na Vinohradech se symbolickým platem 1Kč měsíčně, v rámci níž občas chodí na zasedání umělecké rady a řekne svůj názor na tvorbu divadla, na jehož prknech se objevuje i jeho manželka Dagmar.
Havel se ve vzpomínkách také vrátil do minulosti, do časů strávených po boku legendárního režiséra Alfréda Radoka, u kterého pracoval v šedesátých letech jako asistent v Městských divadlech pražských Podle Havla byla Radokovou výchozí režijní metodou snaha rozbít „skořápky“, tedy intonační a pohybové manýry, které si každý herec nesl. „Herci museli na jevišti stát naprosto ‘nazí’ a vyděšení ze světa. Pak je začínal formovat. Začasté je nešlo zbavit manýr jinak než šokem. Na zkouškách byly napjaté situace, kdy on chladnokrevně a vědomě urazil nějakého herce, aby roztřásl jeho psychofyzický aparát, aby z něj začaly padat ty slupky a aby ožil. Toto se stalo Václavu Vydrovi na generálce hry Švédské zápalky. Asi po čtvrt hodině se Radok ke mně naklonil a říkal: ‘To je příšerný, já se na to nemůžu koukat. Vašku, já udělám scénu.’ Já jsem mu říkal: ‘Počkejte ještě aspoň čtvrt hodiny, oni večer hráli, jsou ještě rozespalí… ’ Radok počkal přesně dvě minuty, načež zařval ‘Stop’, vyběhl na jeviště a obrátil se k Vydrovi: ‘Vy jste zasloužilý umělec?! Nevím za co! Končím zkoušku!’ A odešel. Začalo se ozývat bručení a šuškání, Vydra byl celý brunátný, protože on ho strašlivým způsobem urazil, zproblematizoval celé jeho životní dílo,“ připomněl dramatik své zážitky na divadle, kde leckdy jako vyjednavač zažehnával horké chvíle. Dodal ale, že poté, co se mu podařilo usmlouvat příměří, herci hráli o několik tříd lépe.“
Na počátku literární dráhy Václava Havla byla poezie. Se svými přáteli v mládí vyhledával politicky zavrhované básníky, jako byl Holan, Kolář či Seifert, a dával jim číst své básně. Havel zmínil jednu z raných kritiku svého díla: ke své prvotině, v niž použil obrat ve smyslu „po nebi se rozlévalo mléko hvězd“, Holan svým velikým písmem připsal: „Méně mléka.“ Naopak k budoucí kritice svého režisérského počinu se staví klidně a je na ni zvědavý, i když mu mimořádný zájem o film nepřijde zdravý.
Po chvíli váhání dramatik také poodhalil detaily své další plánované hru. „Měla by se jmenovat Sanatorium, jako takový oblouk po Odcházení se to hodí,“ řekl Havel s tím, že prostředí nemocniční čekárny by mělo být místem setkání archetypálních postav z komedie dell’ arte, jako je žárlivec nebo žvanil.“
A jaké má bývalý prezident plány do budoucna? „Trochu vážně, trochu žertem říkám, že až dofilmuju film a napíšu hru, půjdu do skutečné penze, ne jakési pseudo-penze. Budu sedět na Hrádečku, koukat se na zelené keře a buďto číst moudré knihy nebo jen tak přemítat. Ono se ukazuje, že když člověk přečte moudré knihy, stejně zapomene, co v nich bylo. Možná zavedu opět do svého života kouření, ale to asi moje žena nedovolí, to zmaří. Budu pít šampaňské a jíst očka. To je takový můj položertovný, polovážný sen o mé budoucnosti. Všechno bude jinak, samozřejmě.“
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.