Když student filosofie a indologie hraje Shakespeara v originále

Opona se rozevřela a mezi jejími veřejemi vyrašili diváci. Divadlo Na Prádle má v hledišti 130 židlí a dnes je plno. Srdce mi buší až u ohryzku a na jazyku mám poušť. 3…2….1….. TEĎ. Rozhrnout šál (tak se říká závěsu, který odděluje zákulisí od jeviště), tři rychlé kroky a… vyschla mi i paměť a zapomněl jsem svoji repliku. Otáčím se na diváky, kteří se smíchy popadají za břicho. Utíkám do zákulisí a najednou se řítím do strže a místo tvrdé vlhké země mě dole čeká probuzení na posteli doma uprostřed noci.

Tato příhoda je mojí variantou na nejobvyklejší divadelníkův sen. Největším běsem, který kráčí v patách každého herce, je zapomenout text na premiéře. Želbohu se nevyhýbá ani hercům amatérům. A mně se zakousl do snu zrovna noc před premiérou Comedy of errors (Komedie plná omylů). Trapas o premiéře se nám stejně nevyhnul, ale o tom až později.

Sice účast na divadelničení byla lampou, co přilákala tuto noční můru, ale na druhou stranu jsem si splnil sen a místo čtení o Shakespearovi, o interpretaci Shakespeara nebo čtení jeho her jsem si sám zahrál. U nás na FF UK se vyučuje mnoho věd o múzických uměních, ale téměř žádnou si nemůžeme zkusit na vlastní kůži. Naštěstí přijíždí každý rok John Martlew na Thespidově herecké káře a nechává nás naskočit.

Na nervozitu z prvního veřejného vystoupení dávají zapomenout zajímavé dopolední přednášky. Studuji také indologii, která je zaměřená dost lingvisticky, takže se víc věnuji jazykovědě. Ale Shakespeara asi není nikdy dost. Na semináři z morfologie se nepropírá nikdo jiný než velký anglický dramatik. Používá totiž zajímavé slovo, které nenajdete v sebelepším slovníku. Ifs jako plurál od if ve větě We use too many ifs.

Scházíme se dvě hodiny před začátkem představení. Už se nezkouší. Někteří herci si opakují text a čeká se na první diváky. Jediné, co si v hlavě procházím já, jsou choreografie scén, kde se nachází víc herců najednou. Přesné naplánování pohybů po scéně bylo nejtěžší záležitostí, kterou jsme propracovávali na zkouškách. To byste neřekli, jak je těžké vymyslet pozice pro všechny postavy z Komedie plné omylů v závěrečném dějství, kde se na jeviště postupně trousí téměř všichni. Nakonec režisér zvolil osvědčenou půlkruhovou formaci, s tím, že mluvící herci vystoupí doprostřed, aby byli v centru pozornosti diváků. Avšak pro nás ostatní, kteří zrovna nemluvíme, nastává obtížná chvíle, jak vypadat autenticky pouhým postojem a sledováním toho, co se děje v centru půlkruhu. Režisér nám neustále kladl na srdce, že naším hlavním cílem je vytvořit realitu na jevišti. Divili byste se, jak je těžké vypadat skutečně během zdánlivého nicnedělání.

Představení se blíží, přichází první diváci. Musíme zavřít oboje dveře, které vedou do herecké šatny. Fungují na stejném principu jako vchody do vesmírných korábů. Herec mířící během představení na pódium smí otevřít dveře ústící do prostoru za šálem, až když zabouchl ty první od šatny, aby neunikl hluk. Teoreticky velmi funkční vynález, ale v praxi jsme jej neovládli. My herci amatéři běhajíce na jeviště poněkud neorganizovaně často necháváme dveře od šatny otevřené. Byly zaznamenány dokonce i případy, kdy zůstaly otevřené oboje dvoje a šum zákulisí pronikl až do hlediště během představení.

Těsně před vystoupením se snažíme zprovoznit reproduktor a televizi, které přenášejí obraz a zvuk přímo z jeviště do naší šatny, abychom věděli, kdy se připravit na vstup. Je vidět, že jsme hlavně studenti FF UK, kde se technická zručnost nevyučuje. Jo, takhle rozebrat motivy Shakespearovy hry, to by se nám líbilo, ale rozkrýt motivy nefungujícího reproduktoru je úkol hraničící s nesplnitelností. Po telefonátu se zvukařem se nakonec podařilo zapnout i reproduktor. Zvuk je vůbec nejdůležitější orientační prvek v divadle. Nápověda, nástupy na scénu, rozsvěcení světel, zapnutí doprovodné hudby a domluvené pohyby jsou závislé na spouštěcích frázích, které mají většinou podobu posledních pár slov repliky toho kterého herce. Proto je tak problematické, když ona fráze, zatížená větším významem než jen tím čistě jazykovým, nezazní.

A premiéra započala. Chvíli šlo všechno bez problémů. Ale pak přišla nejkomplikovanější scéna první poloviny hry. Čtyři postavy se snažily dostat do zavřeného domu, jehož dveře bránil sluha. Scéna byla složitá množstvím krátkých často jednovětých replik, které střídavě pronášeli různí herci. Nejtěžší bylo odhadnout, co kdy říci. Důležitost spouštěcích frází v této scéně dosáhla vrcholu. Na balkón domu vystoupila služka a… zapomněla říct poslední slova, která spouštěla moji repliku. V tu chvíli nastala delší chvíle ticha, pár pokusů různých herců znovu započít, ale neúspěšně. Scénu zachránila manželka pána, který se snažil dostat domů. Řekla to, co měla říct, postříkala nás vodní pistolkou a už se heptalog (sedm účastníků dialogu) rozvíjel dál.

Doufal jsem, že mi divadlo vyléčí chorobné obavy z vystupování před davem, který čítá více než tři lidi. A dnes, po absolvování sedmi představení opravdu mohu směle doporučit divadlo jako nejlepší antitrémikum.

Vojtěch Diatka (FIL – IND)