Tam, kde se nežije nohama na zemi

Nový Zéland je tvořen třemi ostrovy (jedním severním, jedním jižním a jedním Stewardovým), které si spokojeně plují po jižním Pacifiku. Většinu populace tvoří ovce (asi 40 miliónů), v závěsu jsou lidé. V poslední době prudce vzrostl počet racků, které podezřívám z toho, že mají něco za lubem.

Já jsem tady už třetí měsíc, tak jsem něco zcestovala, něco zažila a něco se naučila. Co se mě osobně týče, vyskytuji se na Jižním ostrově, v městě Dunedin, které se pyšní tím, že se v něm točil jeden béčkový film – Scarfies – z prostředí místní studentské komunity University of Otago. Film se sice nepovedl, za to univerzita ano. A řekla bych, že ve všem.

A jak jsem se tu vlastně ocitla? To bylo tak… Člověk občas dojde do věku, kdy zváží všechna pozitiva dosavadního života a nakonec se rozhodne všechno to, co za ta léta posbíral na ulicích a ve školních lavicích, opustit a zakusit život někde jinde. Nejlíp na opačné straně světa, aby se ten život obrátil naruby doslovně. Já jsem se snažila opravdu hodně dlouho vyjet přes svojí domácí katedru, jenže se to ukázalo jako nemožné, a to ne mojí vinou. Nabídky na semestrální pobyt v Dunedinu jsem si všimnula na webových stránkách Filozofické fakulty. Tuhle možnost mají samozřejmě všichni studenti všech fakult Univerzity Karlovy. Po vypracování projektů, životopisů, potvrzení a doporučovacích dopisů jsem už jen čekala, jak dopadne výsledný výběr pana proděkana pro zahraniční vztahy UK. Dopadl dobře, a tak tu můžu být a psát tenhle článek…

Poměrně zklamaná z přístupu mé katedry k zahraničním pobytům jsem si vybrala trochu odlišný obor studia, zde studuji Film and Media Studies, a oproti domácím studentům jsem dostala tu výhodu si zvolit předměty napříč ročníky. Nevím, jestli je to jiným oborem, který jsem si vybrala, ale co se kvality výuky týče, myslím, že v tom University of Otago jasně vede. Učebny jsou lépe vybavené, profesoři berou svou výuku vážně a jsou vůči studentům otevření a ochotní. Elektronický systém a komunikace skrze e-maily funguje bezvadně. Někdo si mi stěžoval na přílišnou byrokracii, ale s tou já jsem se nesetkala, tak nemohu soudit.

Tři předměty stačí

Ještě před odjezdem jsem si podle internetových stránek vybrala tři předměty a můžu říct, že je to tak akorát, pokud se jim člověk chce opravdu věnovat a zároveň mít čas na objevování krás této nádherné a dech beroucí země. Co se systému výuky týče, velký důraz se tu klade na vlastní aktivitu a kreativitu studenta. Každý předmět je rozdělen na přednášky, které tu mají příjemných 50 minut, semináře, a co se mých oborů týče, i nezbytná promítání. Hodně se bere v potaz čtení a porozumění odborným textům, což je i součástí každé zkoušky. Hodnocení tu probíhá průběžně na bázi tzv. assignments, něčeho, co by se dalo přirovnat ke známkovaným domácím úkolům, nejčastěji esejům, testům nebo prezentacím určitého projektu či vlastní analýzy na zadané téma.

Atmosféra na univerzitní půdě je příjemná a přátelská; co mě ovšem překvapilo, je přístup většiny studentů. Není to jen můj postřeh, i mí mezinárodní přátelé si toho povšimli. Studenti tu nijak nejsou zvyklí navazovat přátelské vztahy ve škole. V praxi to probíhá asi tak, že přijdou to třídy, někdy ani nepozdraví, sednou si a mlčí. Po skončení přednášky si sbalí své věci a jdou domů nebo do knihovny. Studentská komunita tu prostě nefunguje tak jako v Praze. Nejdřív jsem si myslela, že Novozélanďané jsou chladní a nepříliš přátelští, ale pak jsem se mimo školu seznámila s několika „domorodci“ a vyklubali se z nich velmi milí a srdeční lidé.

Pozitiva tu převažují nad negativy. Pobyt v cizí zemi je v podstatě nepředatelná zkušenost, kterou můžu jenom doporučit. Občas, když se cesta životem zdá být slepou ulicí, je fajn žít vzhůru nohama

Šárka Maroušková (KULT)
sarka.marouskova [zavináč] gmail.com