„Palachův čin mne tvrdě zasáhl jako matku, v té chvíli jsem cítila obrovský soucit s jeho rodiči. Z toho důvodu nemůžu říci, že bych to považovala za hrdinský čin.“ Takto se k Palachovu upálení vyjádřila J. Vykydalová v minulém čísle FFaktu a upozornila tak na důležitý aspekt, o kterém se tolik nemluví.
Pokud si myslíte, že kopírky na Filozofické fakultě UK jsou svým ne-fungováním na světě jediné svého druhu, mýlíte se. Může to být pro vás zároveň útěcha, až budete stát nekonečnou frontu na jedinou funkční kopírku v celé budově.
Mým záměrem zde je co čas vypíchnout z té smysly všelijak popichující smršti světa každodennosti, vždy jeden z quasi fenoménů dnešní doby, nebo snad lépe jevů zakousnuvších se v kypře třaslavé tělo současné kultury, a to v maximální šíři jejího chápání jako pojmu.
Protože od října pracuji - pod záhadnou zkratkou „pomvěd“ - v knihovně slovanské filologie, už trochu znám nejčastější přání a touhy čtenářské klientely a vím, že velké oblibě bohemistů se těší Mukařovský a také čtvrtý díl Akademických dějin české literatury, který má pro svou obecnou nedostupnost cenu korunovačního klenotu. Měl-li bych soudit dle stadia rozkladu, nejhýčkanějším exemplářem je Poetická funkce od strukturalistické legendy Romana Jakobsona.
Při chůzi ulicemi Prahy se denně něčemu vyhýbáme - sroceným davům, nechtěným zásahům fotografických blesků, kamelotům Nového prostoru, kapesním zlodějům a napřaženým pažím žebráků s kelímky, jež přeskakujeme jako překážkovou dráhu… Každý podle své osobní nechuti a nelibosti nastavuje si žebříček pouličních jevů, jež považuje za hodné vyhnutí.
Pryč jsou doby, kdy lidský spánek patřil noci. Zrychlující se tepy života mezi sebe často nepustí zdravých osm hodin v říši snů, a tak musejí mnozí smrtelníci dohánět spací dluhy mimo peřiny. Všude tam, kde se dá opřít hlava nebo alespoň napůl složit tělo, aniž by se člověk sesul na nádražní dlažbu či zhroutil na rameno sousedovi, můžeme vidět ony klimbající statue, milníky zanedbaného spánku.
Genius loci Filozofické fakulty. Do každého jistě vstoupil, každý ho jednou zažil. Nebudeme si tu přeci hrát na otrlé a necitelné. Najednou už člověk není tím titěrným studentíkem s maturitním vysvědčením, ale stává se právoplatně nafoukaným studentem FF.
Tak jsme se dočkali. Prváci se mohou po hlavě vrhnout do Niagáry studijních povinností, profesoři opět zacinkají klíči od učeben a začnou prosívat tresť studentů pod čarou, školník se dočkal provozu stupně 5, nepočítám-li vrtání ve dvoře, FFakt se dočkal vytištění a jeleni říje. Kdo ví, kdo všechno se ještě dočkal v načatém měsíci říjnu.
Každá sranda jednou končí. Přežít pár měsíců přednášek (rozuměj podepírání hlavy a kochání se výhledem na Hradčany) a potom nějaké zkouškové období, no drazí, to dnes už umí každý. Ale koho z nás napadlo, jaká hrůza nás čeká potom. Dva měsíce prázdnin. Dva měsíce plné závislosti na dopravních podnicích. ČD a ČSAD. Horor a hrůza. Krev a pot.
Obvykle se má za to, že nejvhodnějším časem pro odbytí depresí je podzim. Žádné jiné roční období ve vás nepohostí smutek s tísní tak štědře. Podzim pro vaši nevítanou návštěvu vše starostlivě přichystá – nížící se strop soumraků, malomocenství stromů vyvedené vichrem na odiv… Ale opravdu žádná jiná sezóna nedokáže posloužit kvalitními smutky?
Rubrika: Fejeton
píše… píše… Studentská rada FF UK