Postupové zkoušky = bohemistické Waterloo

Postupová zkouška není možná pro všechny bohemisty tou nejhorší událostí v jejich dosavadním životě, ale daleko k tomu – aspoň podle kolujících chmurných zpráv a temných pověstí – nemá. Možná by nebylo od věci mluvit o ní ne jako o strašáku, ale jako o Waterloo: tak jako u Waterloo padne totiž i při PZk zhruba čtvrtina až třetina těch, kdo se pokoušejí prorazit a zvítězit.

Ti, kdo u PZk neuspějí, vidí příčinu neúspěchu nejčastěji v náhodě (všechno jsem věděl, ale zrovna tohle mi vypadlo z hlavy), v tom, že se u PZk požaduje zvládnutí příliš velkého kvanta informací, a v neposlední řadě v examinátorech (vyhazují od zkoušky za maličkosti). Těch, kdo hledají vinu u sebe, není, jak se zdá, mnoho.

Asi málokoho překvapí, že názor examinátorů (v současné době jde o čtveřici Ivana Bozděchová, Karel Kučera, Josef Vojvodík a Jan Wiendl) je jiný. Nedomnívají se, že by náhoda hrála při PZk podstatnou roli, i když – stejně jako kdekoli jinde – její vliv nelze ani tady úplně vyloučit. To, že vám například něco vypadne v nejnevhodnější okamžik z hlavy, se zkrátka stává. Protože však u PZk dostáváte otázek dlouhou řadu, není pravděpodobné, že by ojedinělý výpadek paměti vedl ke katastrofě, a příčina neúspěchu bude tedy zřejmě někde jinde.

Soubornému charakteru zkoušky odpovídá samozřejmě také objem toho, co se při PZk testuje. Kvantum ověřovaných vědomostí a dovedností je tu přirozeně mnohem větší než u kterékoli předcházející dílčí zkoušky, ale rozhodně není nezvládnutelné pro toho, kdo to se studiem bohemistiky myslí vážně a má k němu byť jen elementární předpoklady. Ve skutečnosti zřejmě tkví hlavní problém spíš v organizaci informací než v samotném jejich množství.

Jaké jsou tedy nejobesnější příčiny relativně značného neúspěchu studentů u PZk z hlediska examinátorů?
1. Vraťme se ke srovnání s Waterloo. Studenti bohemistiky mají proti vojákům v proslulé bitvě několik výhod, z nichž tou hlavní jsou tři pokusy nebo – chceteli – tři životy. Napoleon by s takovou výbavou nepochybně zvítězil. Relativně velké procento bohemistů však této výhody kupodivu nevyužívá. Student musí složit PZk do konce 6. semestru, a řada studentů přichází až na předposlední nebo poslední možný termín (tj. až v 6. semestru). Neprospěch u PZk – který zejména v posledním jmenovaném případě není nijak ojedinělý – pak znamená současně konec studia.

2. Další nespornou výhodou je, že zkušební komise není vojenská jednotka, která musí buď examinované zlikvidovat, nebo sama zemřít; komise nevidí v examinovaných nepřátele a (ač to tak z perspektivy neprospěvšího studenta nemusí vypadat) nijak neusiluje o jejich nebytí. Ti, kdo se hlásí ke zkoušce, můžou navíc předem konzultovat s examinátory úroveň svých znalostí a své představy o tom, co při zkoušce bude nebo nebude stačit. Můžou se tak předem dovědět, kde jsou v jejich případě možná rizika, kde by se měl změnit jejich přístup k faktům… Téhle možnosti však nevyužívá vůbec nikdo.

3. Ústní části zkoušky předchází část písemná. Přestože kompletní seznam otázek, z nichž se vybírají otázky, je publikován na internetu, a přestože na internetu lze navíc najít i odpovědi vypracované přičinlivými studenty, někteří z těch, kdo se hlásí na PZk, tyto zdroje zřejmě ignorují (to je aspoň vysvětlení, které se vnucuje na základě skutečnosti, že v průměru 10–20% přihlášených studentů u jazykového testu neprospěje).

Karel Kučera
Autor je členem zkušební komise
[email protected]