Politologové sjeli Sázavu

Nápad na zorganizování výletu na vodu se zrodil v našich hlavách zhruba mezi půl druhou a třetí hodinou ranní jednoho obyčejného dubnového dne. Na politologii se studenti příliš neznají - nejsme rozděleni do ročníků nebo kruhů, každý si vybírá přednášky sám, a tak jakákoliv společná akce je ideální pro navázání nových kontaktů.

Onen nepříliš jasný nápad strávit příjemný víkend na lodích na Sázavě sliboval být nejen příjemným zpestřením před začátkem zkouškového, ale také vítaným společným programem. Ovšem zorganizovat tu naši politologickou bandu nebylo rozhodně nic jednoduchého. Nesnadného úkolu se zhostil Libor Procházka, za což mu patří pochvala. Díky masivní letákové a billboardové akci se nakonec přihlásilo 24 lidí. Liborovo náborové know-how zde kvůli zamýšleným dalším ročníkům vodáckých výprav nebudu prozrazovat, nicméně hlavně díky němu se nakonec přihlásily ony dva tucty lidí. V plánu bylo sjet asi čtyřicetikilometrový úsek Sázavy mezi Senohraby a Pikovicemi a Libor sliboval skvělé letní počasí, jež dokládal novinovými články ze stejného období minulého roku. Vybraný úsek je navíc jedním z nejhezčích vodáckých míst v republice, přičemž jej zdolají i začátečníci.

Čekání na převozníka

Poslední květnový víkend jsme se konečně vydali vstříc dobrodružství. Ukázalo se, že Libor nabyl tak dobrá rosnička, jak jsme si mysleli. Celý týden předtím totiž vydatně pršelo a výlet začal neslavně na nádraží v Senohrabech v prudké jarní průtrži mračen. Vypadalo to na víkend prosezený po hospodách a provázený výčitkami svědomí nad našimi vynechanými studijními povinnostmi.

V krátké mezeře mezi dvěma vodou nasáklými oblaky jsme se přesunuli na břeh Sázavy. Na protější straně zářil hostinec Kormorán, místo našeho večerního odpočinku. Ukázalo se však, že převozník,
který nás měl dopravit na druhou stranu, zůstal ten večer doma a tak jsme museli skoro dvě hodiny čekat, než dorazil. Nutno však říci, že to byla poslední ze všech nepříjemností, které nás na výletě potkaly.

Zbytek večera probíhal poklidně a s rostoucí hladinou životadárných tekutin v našich tělech rostla i naše nálada. Déšť byl zapomenut, optimismus konečně zvítězil. Následné menší nepříjemnosti, kdy si několik našich kamarádů chtělo v praxi vyzkoušet svá občanská práva v hádce s vedoucím Kormoránu a uštědřit mu lekci nejen z politické filozofie, hrdinně vyřešil náš kapitán Libor Procházka.

Základy vodáckého řemesla
Druhý den slunce vyšlo již na bezoblačnou oblohu, což byl s ohledem na propršený týden téměř zázrak. Nebylo zapotřebí otálet a tak jsme sbalili věci a vydali se na řeku. Při stahování lodí jsme ještě stačili převozníkovi zlomit bidlo, které měl ledabyle pohozené na pláži. Nebohý muž pak raději s hudrováním spěšně odjel.

Začátek některých z nás byl poměrně neslavný. S kamarádem Kubou jsme oba seděli na kanoi poprvé. Kuba, vmanipulován mnou do zodpovědné role zadáka, odpíchl loď od břehu a ta se vydala neúprosně směrem k malému splavu na řece. Snažili jsme se oba otočit kanoi proti proudu, ale ve skutečnosti jsme se pouze točili dokola. Tak rotujíce jako dobře roztočená káča jsme onen splav přes několik kamenů přehopsali a zachytili se až v rákosí na břehu řeky. Netrvalo však dlouho a základy vodáckého řemesla jsme si osvojili i my.

První den jsme se měli dostat zhruba dvacet kilometrů do Týnce nad Sázavou. Voda příliš netekla a jezy byly často suché, takže se lodě musely přenášet. Nám to však nevadilo, protože počasí bylo skutečně optimální - nepršelo, ale slunko přes občasné mráčky nemohlo zas tolik pálit. V půli cesty jsme poobědvali ve výborné restauraci v Nespekách a s plnými břichy jsme pokračovali po proudu. Kousek před Týncem, na posledním jezu, jsme míjeli opuštěnou továrnu, jež se podobala relikvii doby reálného socialismu a která po těch kilometrech zelené krajiny vypadala až jako fata morgána. Týnec byl odsud jen asi půl hodiny cesty.

Po stopách trampů
V Týnci jsme se sešli na večeři s kamarády, kteří neměli dost odvahy, času nebo prostředků, aby s námi celou odyseu absolvovali. Připojili se k nám také někteří naši profesoři. Byl to vydařený závěr dne, kdy jsme se zrelaxovali před náročnější etapou z Týnce do Pikovic.

Druhý den byl vodácky mnohem obtížnější, ale také zajímavější. Trasa dlouhá opět zhruba dvacet kilometrů vedla celkem asi přes 15 jezů, místy velmi peřejnatými a kamenitými úseky. Naše zelená loď Poseidon, kterou jsme se s Kubou už trochu naučili ovládat, úspěšně zvládla celou trasu bez překocení. To byl velký úspěch naší smíšené česko-slovenské posádky, protože řada našich kamarádů se po vodácku „udělala“. Občas jsme tedy čekali a pomáhali druhým chytat jejich uplouvající sudy či kusy oděvu.

Cesta ale byla velmi příjemná. Druhého dne jsme totiž projížděli oblastí legendárních trampských osad v okolí Luky pod Medníkem, oblastí romantických rozeklaných skal, na nichž nalepeny stojí chatky nejroztodivnější tvarů a velikostí. Můj zadák Kuba byl těmito výkony lidové architektury doslova unesen.Vsadím se, že by nejraději vyskočil z loďky a taky by si tam jednu chatku namístě postavil.

Po obědě ve vodácké hospodě U Voráčka jsme se nechali unášet rychlým tokem až do Pikovic, kde naše výprava skončila. S trochou nostalgie a smutku jsme odevzdali kánoe, které byly za ty dva dny už tak trochu „naše“, udělali jsme poslední fotky a vyrazili zpět do všedního a uspěchaného života velkoměsta.

Jakub Čejchan (POLT)