Pocit musí být sdělný

Současný tanec očima programové ředitelky festivalu TANEC PRAHA Yvony Kreuzmannové

Co všechno vlastně zahrnuje studijní obor ,,teorie tance“?

Ten obor se dnes na AMU jmenuje ,,taneční věda“, s tím že pod sebe stále zahrnuje samozřejmě historii tance, ale přednášky z dějin divadla. Je tam také žurnalistika, ale hlavním oborem je dramaturgie - a to jak z historické perspektivy, tak i z hlediska současnosti.

A co praktický tanec, spadá také do osnov?

Ten je tam samozřejmě taky. Tenkrát nás ráno v osm hodin nutili k tyči, což bylo šílenství. V pětadvaceti letech mě tenkrát taky postavili na špičky, z čehož jsem byla poměrně vyřízená. Ale učili nás tam opravdu všchny druhy tance – společenský, historický, klasický, modernu, prostě všechno.

Vy sama jste tedy také tancovala?

Ano, v 80. letech jsem dělala amatérský tanec u Jiřího Rebce. V té době ani nebylo reálně možné dělat profesionálně něco v oblasti současného tance. Tím, že jsem se dostala na AMU, jsem si splnila svůj sen a ten mě pak přiblížil mezi profesionály.

Co dnes znamená současný tanec a jaké jsou jeho charakteristiky a pilíře, na kterých se pohybuje?

Vývojově ta linie začala někdy ve 20. letech, kdy se v Americe začaly objevovat úplně nové školy jako například Loie Fuller, která vymyslela zcela nová „bosonohá“ představení. Ta pojímala docela jinak i taneční kostýmy a lámala tím do jisté míry klasická baletní klišé. Zcela průlomová pak byla určitě Isadora Duncan, která rozšířila myšlenku přirozeného a svobodného tance po Evropě. Paralelně s ní pak na taneční scéně od třicátých let působili Martha Graham, Merce Cunningham či José Limon, na sebe navzájem navazující; ti se v Evropě prosadili až v poválečných letech. Vývoj se ale odvíjel paralelně na obou stranách – tedy v Evropě i ve Státech. U nás to bylo hnutí tzv. ,,bosonožek“, které tancovaly třeba s Werichem a různými způsoby figurovaly na scéně dobového divadla – například Milča Mayerová a ostatní modernistky až po Rozalii Chladek, která posléze působila ve Vídni. Tam už šlo skutečně o pocit uvolnění a přirozenější svobody tanečního projevu. Tedy už ne takovéto „baletní sekání do jedné latě“. Techniky současného tance se vyvíjely různě. Evropské Laban centrum například propracovalo techniku, která hodně pracovala s body v prostoru. Oproti tomu se třeba grahamovská škola více obracela k vnitřní části – k dechu a vnitřním kontrakcím, k svalovému napětí atd. Dnes už je to celé tak daleko, že když se řekne ,,moderna“, tak většina pedagogů a choreografů má již svůj vlastní pohybový slovník a nedrží se proto tak pevně některé z „původních“ nových technik.

Do jaké míry se v současném tanci uplatňuje improvizace?

Velmi. Coby nové ,,hnutí“ to začalo v 70. letech v Americe, kde právě našla vznik tzv. ,,kontaktní improvizace“, která pak významně podmínila celý postmoderní vývoj. Současný tanec podmiňuje vlastně dodnes. Kontaktní improvizace znamená volný kontakt tanečníků na jevišti.

Jde tedy o jakýsi pohybový dialog? A je jeho obsah alespoň v dozvuku přenositelný i na diváka?

Ano, v tomto momentu se někdy ocitne ve slepé uličce, protože jedna věc je být součástí tohoto dialogu a druhá věc je mu přihlížet. Pokud se jen díváte, může se stát, že se za čas začnete nudit, protože jednoduše nejste navázaní na pocit tanečníka. Hra s pocitem, prostorem a prožitkem pohybu musí být přenositelná, musí dávat výpověď, a je pravda, že v 90. letech na mnoha místech současný tanec sklouzl až do nesrozumitelnosti. Taneční dramaturgie je těžká věc, protože tanec nebo pohybové divadlo nemusí vyprávět příběh, ale třeba jen pocit, který ale musí být sdělný. Tohle zase dává prostor divákovi, aby do toho vložil své vlastní myšlenky, pocity nebo příběhy. Dramaturg by proto měl spolupracovat součinně s choreografem.

Do jaké roviny posouvá multimediální umění nebo světelný design samotný taneční projev?

Tohle je dost aktuální otázka. Mnoho lidí má často pocit, že sílící technologie na jevišti tanečníka jednoduše pohltí, a že se z tance tak možná poněkud ztrácí lidský rozměr. Přiznám se, že já ten pocit mám taky, když je multimediálních věcí v představení prostě moc a já si pak říkám: kde je ta duše?! Nemusí to tak ale vždy být, musí se s tím pracovat tak jemně, aby se prvky taneční a lidské navzájem doplňovaly. V tomto ohledu je u nás asi nejvýznamnější Petra Hauerová, která skutečně jedinečně pracuje s pohybem a prostorem vymezeným lasery.

Poslední moje otázka směřuje k tomu, jak je obecně přijímán současný tanec veřejností, nebojí se lidé výzvy k interakci skrze symboly?

Já si myslím, že pro spoustu lidí je to prostě objev, pokud se jim podaří dostat se na dobré taneční představení. Je to do značné míry také dáno otázkou připravenosti na ono vtažení do děje s nejasně definovaným příběhem. Je to taky otázka mentality – někdo potřebuje dynamické představení, někdo jiný zase vyžaduje pomalejší notu, aby se mohl dostat do děje a hledat v něm třeba odpovědi na svoje vlastní otázky. Celkově si ale myslím, že současný tanec je v jistém smyslu směřování, které si nachází čím dál širší diváckou obec. Má totiž čím oslovit.

Yvona Kreuzmannová
absolventka AMU oboru taneční teorie, je ředitelkou občanského sdružení TANEC PRAHA, v letošním roce již po jednadvacáté pořádá festival současného tance a pohybového divadla s mezinárodní účastí – www.tanecpraha.cz, www.divadloponec.cz, www.tanecniplatforma.cz

Barbora Vítů
Foto: Sára Arnsteinová