Petra Johana Poncarová: Salman Rushdie - dávná láska na první odstavec.

Petra Johana Poncarová je absolventka dvouoboru anglistika-amerikanistika – dánská studia na FF UK, ve studiu pokračuje v navazujícím magisterském programu anglická literatura. V červnu 2012 získala třetí místo v soutěži vyhlašované Obcí překladatelů. V rozhovoru s FFaktem nám soutěž představila, podělila se o své dojmy i plány do budoucna.

Cena Obce překladatelů, o co vlastně jde?

Soutěž Jiřího Levého vyhlašuje každý rok Obec překladatelů jakožto příležitost pro začínající překladatele získat zpětnou vazbu od profesionálů a případně doporučení či kontakty. Lze překládat prózu, poezii i drama, přičemž jazyk originálu není nijak omezen. Další kategorií je kritika překladu.

V jaké kategorii jsi soutěžila?

Soutěže jsem se letos účastnila poprvé, a to v kategorii próza s překladem úryvku z románu Salmana Rushdieho Satanské verše. O Satanských verších jsem psala bakalářskou práci na anglistice a s překladem jsem začala v rámci seminární práce ze syntaxe, v níž jsme měli rozebírat gramatické jevy na libovolném anglickém textu, který jsme museli i sami přeložit. A pro mě to byla vítaná záminka, proč se do překladu pustit. Do soutěže Jiřího Levého v minulých letech posílali příspěvky někteří moji kamarádi, což mě inspirovalo, takže jsem nakonec ve svém boji se Satanskými verši pokračovala i v době, kdy už jsem měla syntax dávno zapsanou v indexu.

Proč právě Salman Rushdie a jeho Satanské verše?

Salman Rushdie je moje dávná láska na první odstavec – ještě na střední škole jsem v jakýchsi stručných dějinách britské literatury narazila na zmínku o jeho průlomovém románu Děti půlnoci. Šlo zhruba o dvě nepříliš rozvité věty, ale přesto jsem získala pocit, že si tu knihu musím pokud možno hned přečíst. V městské knihovně v Lounech, odkud pocházím, jsem ale našla pouze román Maurův poslední vzdech a následně přečetla většinu ostatních Rushdieho románů a povídek. K Satanským veršům jsem se dostala relativně pozdě, ale je to jeden z mých nejoblíbenějších Rushdieho románů, hlavně kvůli skvělé úvodní pasáži a nesmírně zajímavému pojetí vypravěče.

Neděsí tě trochu atmosféra kolem Salmana a jeho knih?

Možná by měla, ale přiznám se, že zatím neděsí. Od vydání knihy a následných útoků na autora, překladatele, nakladatelství a jiné instituce už navíc uplynulo více než dvacet let a – možná mylně – se domnívám, že pozornost jedinců a skupin, kteří měli potřebu reagovat na Satanské verše násilně, je již upřena na jiné cíle. Pro mne je skandální oblak halící Satanské verše částečně i výzvou a zdrojem motivace, proč se románem zabývat – mám totiž pocit, že se autorovi i románu stala a stále děje křivda. Netvrdím, že jsou Satanské verše tím nejlepším, co Rushdie kdy napsal, ale jsem přesvědčená, že jde o román nesmírně kvalitní, podnětný a trefný, který si rozhodně nezaslouží, aby jej čtenáři přecházeli jako prvoplánově skandální, rouhačskou knihu, kterou na sebe autor chtěl jen upoutat mediální pozornost. V zahraničí je naštěstí Satanským veršům věnována pozornost coby zásadnímu literárnímu dílu a nejen jako příčině mezinárodní krize. V českém prostředí, alespoň co se týče mých zkušeností, přetrvává spíše negativní vnímání románu, a k tomu bohužel přispívá i jediný existující překlad do češtiny. Většinu dalších Rushdieho děl do češtiny brilantně přeložil Pavel Dominik a jde o překlady nesmírně zdařilé a originálu věrné. Satanské verše však byly přeloženy jiným autorem a anonymní překlad, který vyšel r. 1995, román fakticky ničí. Osobně jsem se například na konferenci setkala s českým akademikem, odborníkem na Blízký východ, který knihu po dvaceti stránkách znechuceně odložil s pocitem, že jde o zmatečnou snůšku nesmyslů, která nestála za všechen ten povyk. Jak se ukázalo, nečetl originál, ale český překlad, který je naneštěstí plný významových posunů, jazykových neobratností a stylisticky vybroušenému, vtipnému a jazykově nesmírně propracovanému originálu na hony vzdálený. Zabývat se znovu některým z románů, které už vyšly v překladu Pavla Dominika, by mi připadalo zbytečné, protože mě upřímně nenapadá, v čem by se jeho překlady daly ještě vylepšit, ale Satanské verše si myslím kvalitnější český překlad zaslouží. Tím spíše, že jde o román, který znovu dokázal, jak velký vliv má literatura na skutečný život a za nějž jiní překladatelé životem zaplatili.

Co se děje po ukončení soutěže? Pokračuješ dále ve svém překladu?

Předseda poroty mi laskavě poskytl doporučení pro nakladatelství, které vydává Rushdieho díla. V brzké době bych ráda do své ukázky zapracovala připomínky poroty, kterých si vážím a připadají mi velmi trefné a konstruktivní, a následně zaslala do nakladatelství na ukázku. Zda o překlad projeví zájem, nevím, samozřejmě bych byla velmi ráda. Ať už tak či tak, rozhodně chci v překladu pokračovat alespoň pro radost, i když nastávají momenty, kdy autorovi při práci spíš spílám, a to zejména v místech, která jsem si jako čtenář nejvíc užívala. Ukázka z mého překladu by měla brzy vyjít v měsíčníku pro světovou literaturu PLAV. Po zkušenostech s vlastním překladem jsem se také odvážila napsat kritiku existujícího českého překladu, která je stále k přečtení na serveru iliteratura.cz

I tvoje bakalářská práce se týkala Salmana Rushdieho, jaké máš plány na diplomku?

Ačkoliv se mi Salman Rushdie v žádném případě neomrzel, diplomovou práci se chystám psát na skotskou gaelskou poezii 20. století, konkrétně na poezii Sorleyho MacLeana, Iaina Crichtona Smitha a Dericka Thomsona. Posledního jmenovaného se navíc pokouším překládat z gaelštiny do češtiny, ale zatím jde opravdu spíš o pokusy. Moderní skotská literatura byla druhým nejvážnějším kandidátem už na téma pro bakalářskou práci. Za poslední rok jsem si, mimo jiné i díky pobytu na Erasmu uvědomila, že ze všech oblastí, které jsou mi v rámci anglistiky blízké, je zájem o Skotsko nejsilnější a v mnoha ohledech i nejpraktičtější, protože zatímco současnou britskou literaturou se zabývá relativně mnoho akademiků i studentů, skotská literatura – a skotská gaelská literatura ještě víc – patří v České republice k méně probádaným a prakticky nepřekládaným oblastem, což je něco, co mne velmi láká.

Od Salmana ke skotským básním – není to přece jen velký skok?

Skok to v mnoha ohledech určitě je – co do jazyka, žánru i geografické oblasti – nicméně se pořád jedná o britskou literaturu 20. století a překvapivě mnoho témat, která mne zajímají, mají skotští gaelští básníci a anglicky píšící prozaik indického původu společná: složitý vztah k domovu a pocit vykořeněnosti, která je zároveň osvobozující i traumatická, zájem o problematiku osobní a národní identity, komplikovanou jazykovou situaci a schizofrenní, avšak pro spisovatele obohacující existenci ve dvou jazycích – v případě Rushdieho v angličtině a urdu, v případě MacLeana a spol. v gaelštině a angličtině.

Děkujeme za rozhovor, blahopřejeme a přejeme další úspěchy!