Jsou humanitní vědy vědami?

Vědeckost

Adjektivum „vědecký“, vztahující se v posledku na skutečnosti zjištěné metodami novověké přírodovědy, se stalo v posledních staletích termínem obsazeným prestiží (z lat. praestigium – mámení, klam) a úctou. To, co je zjištěno „vědecky“, je mnohem relevantnější než to, co vzešlo z jiných zdrojů – bylo zjeveno rozmanitými božstvy, spatřeno ve snu, vykřiknuto v básnické extázi atd. (kupodivu se vláda země ustanovuje všelidovým hlasováním, tj. procedurou zcela nevědeckou). Striktně vzato humanitní nauky „vědou“ v tom smyslu, jako jsou vědy přírodní, nejsou, jejich metodika je jiná a obor od oboru značně rozdílná. To by samozřejmě vůbec nevadilo, potíž je pouze v tom, že ve společnosti je silná módní tendence „být vědecký“, která místy nepostrádá nechtěné komičnosti, a to nejen u ufologů, grafologů či kreacionistů. Cesta nevede pochopitelně ani reformou humanitních disciplín podle přírodovědného mustru, jak naivně navrhuje Wilson ve své Konsilienci. V tomto smyslu je dobře činit distinkci mezi vědou a naukou (něm.Wissenschaft a Lehre), kde první výraz by měl být používán pro disciplíny (povšimněme si tohoto výrazu, určitá větev vědění je totéž, co „kázeň“) metodologicky shodné s novověkou přírodovědou, druhý pro další obory, které lze systematicky šířit učením, jsou nějak strukturované a mají vlastní metodiku i kritéria, co je kvalitní a správné a co ne (nauky v tomto smyslu činí jen úzký výsek potenciálního poznávání a zakoušení světa – poetická invence, psychotropní vize či dojmy z Indie sem nepatří). Do kategorie „nauk“ by samozřejmě nepatřily jen humanitní obory, ale i nauky náboženské (scientia sacra, ilm apod.), právní, ba i takové jako astrologie či chiromantie. Není náhodou, že jedna nauka se z pozice diskursu jiné jeví jako žvást, přírodní vědy mají někdy ve své pokleslé formě tendenci všechny ostatní nauky chápat jako méněcenná žvanění a eventuelně jim odepřít či krátit podporu z veřejných peněz, jedná se ovšem o problém v posledu mocensko-politický. Humanitní nauky by neměly až tak dbát na to, aby se prezentovaly jako „přísná věda“, ale spíše na svou kvalitu a společenský význam – úpadkové formy přírodních věd i humanitních disciplín tak, jak je často vídáme, jsou smutnou vizitkou vývoje evropské vzdělanosti, ale to by bylo téma pro jinou glosu.

Stanislav Komárek
Autor je profesorem pro obor filozofie a dějiny přírodních věd, přednáší na FHS UK, zároveň působí na PřF UK.