Historie jako hra na vědu

Pojďte, pane, budeme si hrát! Třeba na humanitní vědu! A jak se to hraje? Podle jednoho slavného filosofa „člověk se učí této hře tím, že přihlíží, jak ji druzí hrají“. Humanitní vědy jsou v krizi. Nejsou na ně peníze, což ovšem platí i pro řadu jiných věcí. Tak proč upřednostňovat zrovna je? Řečeno slovy jednoho matematika při habilitačním řízení: „Jak je to vaše bádání využitelné v praxi, kolego?“ Bohužel vlastně nijak, uznáme se svěšenou hlavou. Žádný vynález, který by ze dne na den zvýšil blahobyt lidstva, od humanitních vědců očekávat nemůžeme. A co když budeme tyto vědy hodnotit jejich vlastními kritérii? Určenými uznávanými specialisty v oboru? Jenže to máte těžké, takových odborníků, na kterých by se shodla většina, totiž moc není. Když navíc přidáme měřítko evropské či snad dokonce světové, zbude v Česku vůbec někdo, kdo by nejen recipoval moderní trendy, ale sám je spoluvytvářel? Historik Jiří Štaif jednou učinil znepokojivou poznámku: zatímco český student potřebuje sedmdesát procent času na vstřebání nových metod, jeho západní kolega to stihne za mnohem kratší dobu a ušetřený čas věnuje konkrétní práci s materiálem. Hlavní proud historiografie je stále nesen ideou encyklopedických znalostí o dějinách, které se mají předávat od učitele k žákovi. Seznamy panovníků, papežů a ministrů. Nekonečná řada letopočtů. Pokud to vše dostanete do hlavy, stanete se autoritou. Jak říká jeden kolega z Opavy, „doktor se pozná tak, že strávil nejméně rok v pražském archivu, docent stejnou dobu v polském a kdo pronikl až do moskevského archivu, ten má nárok na profesuru.“ Když jsem se kdysi ptal některých historiků na naší fakultě, zda „přehledové přednášky“ spočívající ve frontálním výkladu dějin už náhodou neztratily smysl a zda by se nemělo více pozornosti zaměřit na praktická cvičení, která by mladé historiky učila pracovat s texty a přemýšlet o nich, dostalo se mi zvláštní odpovědi. Ano, diskuse je prý dobrá věc. Nejprve je ovšem třeba získat ony faktografické znalosti, protože bez nich se diskuse mění v blábol. Jak tedy vypadá taková diskuse zasvěcených? Zahrajme si třeba na interpretaci druhé republiky, která zanikla takřka přesně před sedmdesáti lety. Začínám libůstkou: jak to bylo s takzvaným pátým pásmem stanoveným mnichovskou dohodou, pane kolego? Inu, pro dané účely byla vytvořena mezinárodní komise. Kdo jí předsedal,

kolikrát zasedla a jak naplnila cíle, které si stanovila? A co reakce Velké Británie, Francie a ostatních států? Promiňte, pane profesore, ale já mám pocit, že tímhle způsobem se vůbec nepřiblížíme tomu, co je na oné době zajímavého. Co třeba spolupracovat s psychology a pokusit se odpovědět na otázku, jaký zlom mohl Mnichov znamenat pro běžné občany? Nebo zkoumat jeho výklady z různých stran a v různých médiích, v tisku, v poezii, a poukázat na pluralitu přístupů k jedné historické události? Případně se zamyslet nad tím, co by bylo, kdyby československá vláda mnichovský dokument vůbec nepodepsala? Nechci v žádném případě snižovat význam tradičních událostních dějin. Tvoří jistě osnovu, od které se musí odvíjet další výklad. Jenže tvoří právě jen osnovu, nikoli základ studia dějin. Přínos humanitních věd podle mne spočívá v tom, že stále přicházejí s novými nápady, jak uchopit naši historickou zkušenost. Tak si dnes můžeme přečíst o tom, jak byla vnímána tělesnost dříve a srovnat to s tím, jak ji vnímáme nyní. Můžeme se začíst do analýzy chování jednoho nacistického policejního praporu a zproblematizovat si stereotypy o nelidských Němcích. Anebo si můžeme hrát na vědu, která spočívá v naučení se pravidlům řečové hry. Budeme hovořit velmi odborným jazykem a mít pocit, že rozumíme skoro všemu v dějinám. Potom však musíme být připraveni na to, že náš diskurs nebude zajímat nikoho mimo naši malou komunitu. Lukáš Borovička (HIS)