Bude rektora opět „volit“ krajský tajemník?

Ministerstvo školství připravuje změnu v řízení vysokých škol. Uvažuje se omezení pravomocí akademických senátů a volbě rektorů prostřednictvím zástupců firem a regionálních samospráv.

Na začátku dubna zveřejnila ČTK stanovisko ředitele analytického odboru ministerstva školství Petra Matějů k připravované Bílé knize terciárního vzdělávání. Matějů si myslí, že je třeba zásadně změnit systém řízení vysokých škol. Podle něj by rektory neměly volit akademické senáty složené ze studentů a pedagogů, ale správní rady, ve kterých by zasedli zástupci firem, krajů a měst. Při svém hodnocení vychází ze zprávy skupiny expertů OECD, která v loňském roce zhodnotila české vysoké školství a dala doporučení, jak by Česká republika měla postupovat k zajištění dalšího rozvoje a zkvalitňování vysokoškolského studia.

Za prioritní cíl v současné době zpráva OECD považuje širší zavedení bakalářských programů, které připraví absolventy přímo využitelné na trhu práce. Je ale potřeba k dosažení tohoto cíle brát akademickým senátům jejich pravomoci? Nebude ztráta nezávislosti vysokých škol naopak v dlouhodobém pohledu kontraproduktivní?

Krátkozraké řešení

Vysoké školy samozřejmě přispívají k hospodářskému růstu tím, že vybaví absolventy znalostmi a dovednostmi potřebnými pro jejich budoucí uplatnění. Bylo by ale jistě nemoudré, kdyby měly podléhat momentálním náladám regionálních politiků a firem, které v regionech sídlí. Setrvačnost pracovního trhu je vysoká, a když vysoké školy na základě poptávky podniků vytvoří nadbytek určitého typu absolventů, kterého se momentálně nedostává, kdo těmto jednostranně zaměřeným lidem poskytne perspektivu v budoucnu, až se podniky přesunou za levnější pracovní silou na Východ?

Vzdělanostní politika by měla předcházet hospodářský vývoj, ne ho následovat. Rychlý ekonomický růst Irska byl umožněn tím, že již před jeho zahájením začala tamní reprezentace klást důraz na vzdělání a dostatek vzdělaných absolventů následně přilákal zájem technologických firem, nikoli naopak. Myslím si, že podřizovat rozhodování strategii vysoké školy zájmům podniků nebo lokální politické reprezentace je krátkozraké, protože tito externí aktéři mají své vlastní krátkodobé zájmy, které se ne vždy shodují s dlouhodobým rozvojem příslušného regionu i České republiky.

Zpráva expertů přitom sama v úvodu příslušné kapitoly uvádí, že neexistuje jediný model efektivního řízení vysokých škol nebo nejlepší praxe (best practice), kterou by měla České republice doporučit. Vyzdvihuje vysoký podíl akademické obce na řízení škol, ale vadí jí slabý vliv externích aktérů. Zpráva tvrdí, že schopnost děkanů a rektorů efektivně vést své instituce je omezena demokratickou akademickou samosprávou, aniž by uvedla konkrétní příklady, v čem by senáty měly rektory omezovat. Osobně vidím hlavní roli akademické samosprávy v zajištění nezávislosti vysoké školy na vnějších politických tlacích a v rozsáhlých kontrolních pravomocech. Nemyslím si, že by její oslabení vedlo ke zlepšení řízení vysokých škol, pouze k jejich větší manipulovatelnosti.

Navíc ministerstvo už má dva velmi účinné nástroje, kterými může ovlivňovat směřování vysokého školství, jenom je málo využívá. Prvním z nich je akreditační komise, která uděluje akreditace studijním programům a kontroluje jejich kvalitu. V současnosti pro souhlas s udělením akreditace vyžaduje především dostatečnou kvalifikační strukturu pedagogického sboru a technické zajištění výuky. Pouze sporadicky se komise zajímá o skutečnou kvalitu přednášek a seminářů nebo o uplatnění absolventů na trhu práce. Není se čemu divit, když institucionálním zázemím této papírově mocné instituce jsou dva zaměstnanci ministerstva školství. V důsledku toho pak komise funguje spíše jako rada moudrých než jako účinný systém kontroly kvality.

Upravujme koeficienty!

Druhým nástrojem je systém financování vysokých škol. Zpráva OECD chválí systém přidělování prostředků školám pomocí koeficientů ekonomické náročnosti. Kdyby mělo ministerstvo jasně definované priority, které studijní programy chce podpořit, mohlo by systém koeficientů upravovat podle těchto preferencí a stimulovat tak vysoké školy k přijímání většího počtu zájemců. Například české stomatologická komora již několik let upozorňuje na nedostatek absolventů zubního lékařství, ale fakulty víc zájemců nepřijímají, protože koeficientem stanovené finance na rozšíření výuky nestačí.

Pro zvýšení zájmu o prakticky zaměřené bakalářské studijní programy by tedy ministerstvu stačilo zvýšení příslušného koeficientu a posílení zázemí akreditační komise, aby mohla udělovat více akreditací a zpětně pak kontrolovat jejich kvalitu. To všechno ale platí pouze za předpokladu, že skutečným záměrem připravovaných změn není oslabení vlivu vysokých škol a jejich nezávislosti.

Silné a nezávislé vysoké školství je totiž v poslední době až příliš často některým politikům trnem v oku. Můžeme jen doufat, že zanedlouho nebude rektora určovat příslušný krajský stranický sekretariát, jako tomu v nedávné minulosti skutečně bylo.

Jakub Jeřábek
Autor je členem Akademického senátu UK za Fakultu sociálních věd
jerabek[zavináč]gmail.com