Univerzita v Nice: Místo spíš studentské než studijní

Celé to zařizování začalo docela divoce a neplánovaně. „Marie, viděla jsi, že jsou volná místa na Erasmus?“ zeptala se mě ve čtvrtek dopoledne spolužačka Lenka. Protože můj obor je čeština – překladatelství, tlumočnictví francouzština, mým největším cílem bylo dostat se co nejdřív do Francie a naučit se tam pořádně francouzsky. A když jsem viděla, kolik volných míst na francouzské univerzity zůstalo, během hodiny jsem se rozhodla, že do toho půjdu.

Naše koordinátorka z ústavu českého jazyka mi řekla, ať jí do sedmi do večera přinesu k podpisu motivační dopis. Uzávěrka pro podání žádostí na zahraniční oddělení byla 31.10., tj. následující den. Mám ráda rychlé změny a impulzivní rozhodování, takže jsem si od francouzského kamaráda nechala poradit město, našla na internetu předměty, které bych tam v letním semestru chtěla absolvovat, napsala motivační dopis a kolem půl sedmé si ho šla nejistě nechat podepsat. Výsledky byly uveřejněny hned následující úterý, takže jsem se po krátkém čekání dozvěděla, že letní semestr 3. ročníku strávím ve francouzském Nice.

Víc doma, než v Praze

No a pak přišel kolotoč vyřizování nejrůznějších administrativních povinností, ale připravena filmem Erasmus a spol. jsem byla příjemně překvapena, že to byla míra snesitelná a na zahraničním oddělení i v Evropské kanceláři byli milí a vstřícní, což kompenzovalo přístup partnerské univerzity, která sice v odpovědích na mé dotazy byla také milá, ale zvací dopis jsem z nich vymámila až těsně před Vánoci. Tehdy jsem nevěděla co dřív, chtěla jsem v prosinci složit na češtině postupové zkoušky, abych je měla hotové před odjezdem. Bohužel se mi to nepodařilo, ale Erasmus jsem už nechtěla rušit. V půlce ledna jsem tedy odlétla na jih.

I když jsem měla zároveň strach, utěšovalo mě zajištěné místo na koleji. Slíbíla mi ho madame Rasse, když jsem ji tak dlouho bombardovala zoufalými maily, že nemám kde bydlet. I když o francouzské administrativě kolují nejrůznější zvěsti, které nejsou přitažené za vlasy, já si nemohu stěžovat. Kolej jsem dostala hned první den příjezdu, byla pět minut od školy, menzy a tělocvičny a plná Francouzů, cizinců a našlo se na ní i pár Čechů a Slováků, takže jsem si tam po pár týdnech připadala víc doma, než na kolejích pražských. Byly jsme brzo taková velká parta, vařili jsme společné večeře, pořádali oslavy narozenin na pláži a hromadné výlety po okolí, učili se na zkoušky…

VŠ studium je lepší v Čechách

Ve škole jsem si taky rychle zvykla, i když Francouzi moc přátelští nejsou a málokdo překročí naučenou zdvořilost. Naštěstí se francouzštinu učím už dlouho, mám ji ráda a je to můj obor, takže jsem měla výhodu oproti ostatním „Erasmákům“, že jsem hned od začátku docela rozuměla na přednáškách. To ale nic neměnilo na tom, že dělat si poznámky z přednášek bylo pěkně těžké a pochopila jsem, proč francouzští studenti spisují jako diví. Ne, že by zapisovali každé slovo, jak jsem si původně myslela, ale prostě i ta zkrácená verze zabere spoustu času. Francouzština má totiž ve slovech mnohem víc písmen, než se vyslovuje. Nakonec jsem musela trochu proniknout do tajů studentského „zápisového slangu“, který je plný zkratek, abych si byla schopna zaznamenat aspoň něco.

Ale celkově jsem se studiem na vysoké škole spokojenější v Praze. Francouzskému systému jsem zatím moc nepřivykla. Jednak se předměty skládají převážně z přednášek, student má málo prostoru na vlastní aktivitu a prakticky se po něm žádá naučit se, co mu nadiktují. Nejhorší ze všeho je zkouškové období. Všechno probíhá víc celoplošně, všechny zkoušky jsou písemné, tudíž je vypsán jeden termín pro všechny a s tím se nedá hnout. Po konci semestru následuje jeden týden na učení a pak to začne. Zkoušky jednoho ročníku jsou zpravidla pohromadě, takže je úplně běžné mít pět zkoušek během tří dnů. Opravné pokusy následují pár týdnů potom, na každou zkoušku je jen jeden pokus a s termíny je to stejné. Výsledky tomu odpovídají, úspěšnost je tak 50% a hodně studentů opakuje ročník. V tomhle jsem opravdu musela ocenit systém u nás.

Další noční můrou byl přístup na internet. Nejlepší bylo mít vlastní notebook, protože v knihovně i na fakultě bylo wi-fi. Místní stroje byly opravdu v katastrofálním stavu a nevlastnily ani pevný disk. I půjčování knih bylo omezené: limit byl čtyři výpůjčky, ale zase datum vrácení se dalo bez postihů přetahovat.

Naopak úžasný byl tělocvik, protože po zápisném za 22 € se daly navštěvovat všechny předměty na univerzitě, takže jsem chodila plavat, bruslit, tancovat salsu a cvičit a to jsem ještě musela spoustu věcí oželet. Velkou událostí bylo pak závěrečné vystoupení všech kurzů, takže třeba vidět 50 holek z celého světa, včetně blonďatých Norek a Rakušanek, jak tančí zamotané v pestrých látkách africké tance, to byla opravdu šou.

Když jsem přemýšlela, co mi ten pobyt vlastně dal, nebyly nabyté zkušenosti ryze studijního rázu. Byly to spíš takové lidské zkušenosti, které jsem si odnesla. Poznala jsem lidi z mnoha jiných zemí, kultur, naučila se válčit s francouzskou byrokracií, neúnavně s úsměvem přesvědčovat všemožné úředníky od recepčních až po ředitele, že Praha je hlavní město právě té neznámé République tcheque, že to není Tchécoslovaquie už skoro 15 let, že jsme v „Evropě“, jak zkráceně mluví o Evropské unii (myslím, že hlavní problém je, že francouzským národním sportem je fotbal, protože kdyby byli víc na hokej, už by dávno museli zaregistrovat, že ve finále někdy hraje Česko proti Slovensku).

Po Nice se mi stýská

Studovat v Nice je nezapomenutelné. Ale prostředí je to ze začátku hodně rozptylující, protože moře je od školy asi 15 minut chůze, je pořád hezky, na každém kroku někdo známý, každý druhý večer párty na pláži… Je to tam opravdu spíš studentské než studijní.

Vůbec nelituju, že jsem tam jela, i když to bylo ze začátku dost hektické. Byla to úžasná zkušenost, na kterou budu vzpomínat asi celý život. Dost se mi od návratu domů stýská, za sedm měsíců jsem si tam hodně zvykla. Erasmus je opravdu parádní, radím všem, aby takové možnosti, kterou máme, využili, protože to stojí za to. I ty nešťastné postupky jsem teď v září zvládla, takže se těším, jak teď budu studovat zase v Praze, protože ta je přece jen jedna.

Marie Ondrušková (ČJL-PTLF)
moi.marijana [zavináč] gmail.com