Sentinelci: Jak ukázat světu zdvižený prostředníček

Je všeobecně známo, že kmenů, které nemají žádný kontakt se západní civilizací, je na světě jen pár a jejich počet se stále zmenšuje. Hovoří-li se o těchto posledních zástupcích, představíme si obvykle domorodce uprostřed papuánské džungle, ke kterým se ještě přes neprostupné liány neprobil žádný misionář. Jsou ale i tací, kteří o existenci západní civilizace velmi dobře vědí a nechtějí s ní mít nic společného, což dávají zcela nedvojznačně najevo. Takovým případem jsou i Sentinelci, jejichž tradičním pozdravem cizinců je sprška šípů.

Toto etnikum nalezneme na Andamanských ostrovech v Bengálském zálivu, konkrétně na Severním sentinelském ostrově. Zachování jejich izolace značně napomohla jejich zeměpisná poloha: ostrov je malý (72 km²), stranou od ostatních, všude okolo jsou korálové útesy a nejsou na něm žádné přirozené přístavy, takže unikl pozornosti západních kolonistů v době, kdy by se na přání místních obyvatel jinak nebral žádný zřetel.

Vytrvalé a neúspěšné snahy o kontakt

O existenci Severního sentinelského ostrova, a tudíž Sentinelců, zřejmě odedávna věděli ongové, obyvatelé několika okolních ostrovů, kteří byli později využiti při pokusech o kontakt. V 19. století se na ostrov vydal první britský koloniální úředník a ve stejné době poblíž také ztroskotala loď. Přeživší pasažéři se na Severní sentinelský ostrov uchýlili, zatímco čekali na záchranu, a museli odrážet útoky Sentinelců, rozčilených z tohoto průniku na jejich území. Britský úředník, který hodlal prozkoumat sentinelskou kulturu, nalezl jen prázdné vesnice. Nakonec se mu podařilo zajmout a odvézt na pevninu šest domorodců, kteří ale v důsledku převozu onemocněli a dva zemřeli, načež byl zbytek vrácen domů. Britové učinili ještě několik dalších pokusných návštěv na ostrově, ale jiné než nepřátelské reakce ze strany Sentinelců se nedočkali.

Od roku 1967 vysílala Indie po třicet let na Severní sentinelský ostrov pravidelné výpravy, které se měly pokusit o navázání přátelských vztahů se Sentinelci. První a jediný mírumilovný kontakt navázal Trilokinath Pandit s týmem antropologů před jednadvaceti lety, po rocích zanechávání darů a ignorování nevraživých gest jako jsou šípy nebo vystrčená holá pozadí.

Ne že by však Sentinelci byli nějací staromilci, kteří se obávají všeho, co má původ mimo jejich ostrov. Když poblíž jejich ostrova ztroskotá nějaká loď, obvykle využijí jejího vraku k získání čehokoliv, co je pro ně užitečné, včetně například železa. Prostě se jen, zdá se, nechtějí bavit s cizími lidmi: jsou-li na lodi ještě pasažéři, domorodci na ně vyrazí s oštěpy. Před šesti lety zabili dva pytlačící indické rybáře, kteří se svou lodí dopluli do sentinelských vod, a na helikoptéru, která se v roce 2004 pokoušela zjistit, zda Sentinelci přežili velké zemětřesení v Indickém oceánu, házeli kameny a stříleli šípy.

Co jsou vlastně Sentinelci zač?

Formálně je Severní sentinelský ostrov součástí Indie, protože nad ním ale žádným způsobem svou moc nevykonává a oficiálně prohlásila, že nemá v plánu zasahovat do sentinelského způsobu života nebo se pokoušet o další kontakt, jedná se de facto o samostatné území pod indickou ochranou.

O dnešní situaci na ostrově máme jen hrubou představu, utvořenou především z leteckých snímků indických pilotů, kontrolujících situaci z bezpečné výšky. Protože je ale ostrov lesnatý, mohou tak získat pouze omezené množství informací. Zdá se, že místních obyvatel je mezi 50 a 400 a živí se lovem a sběrem. Říká se, že mluví sentinelsky, ale tento výrok je poněkud bezobsažný – o jejich jazyce totiž nic nevíme, pouze předpokládáme, že patří do stejné jazykové rodiny jako ostatní jazyky domorodých etnik na andamanských ostrovech, a přiřadili jsme mu tedy název odvozený od jména ostrova a etnika. Rozhodně však nejde o velkou blízkost, neboť při zmiňovaných pokusech o navázání komunikace si jiní andamanští domorodci se Sentinelci nerozuměli. Žádní mluvčí jazyka mimo Severní sentinelský ostrov neexistují, a indické úřady by se tak nedokázaly s těmito svými občany domluvit, ani kdyby se o to pokusily.

Zajímavé je, že ačkoliv Sentinelci neumí ani vyrobit železo, ani vykřesat oheň, jsou schopni oboje používat: železem sebraným z vraků lodí vylepšují hroty svých šípů a ve svých chýších trvale udržují horké uhlíky. O jejich kultuře máme velmi kusé informace. Jediný relativně úspěšný antropologický výzkum zachytil několik kuriozit. Praví, že jejich písně mají pouze dva tóny a umí počítat jen do dvou, že nemají žádné politické ani náboženské představitele a že tradiční sentinelský pozdrav sestává z plácnutí přes zadnici. Při jedné starší příležitosti se také zřejmě místní ženy pokoušely uklidnit bojovně naladěné muže skupinovým sexem, kterýžto pokus byl jednoznačně úspěšný.

Pokud vás tento popis ostrova zaujal, vězte ovšem, že s výjimkou antropologa Pandita, kterého při návštěvách ostrova pouze vysvléknou, Sentinelci svůj celkový bojový přístup k cizincům nijak nemění. Navíc i indická vláda vstup na ostrov zakazuje, takže kdybyste se náhodou vrátili živí, čekají vás nejspíš opletačky s úřady. Otázkou samozřejmě je, zda tento svůj pohled indická vláda do budoucna neupraví. Sám Pandit mluví o tom, že dlouhodobá izolace je neudržitelná a otázkou je především jak zabránit tomu, aby to Sentinelci, až se jednou se západním světem konfrontují, neodnesli stejně jako ostatní domorodá etnika andamanských ostrovů, existující převážně už jen jmény v antropologických spisech. Pohled na dosavadní kontakty se Sentinelci však dává jasně najevo, že se přinejmenším nedají bez boje.