Fejeton: Gándhího šperky a Palachova matka

„Palachův čin mne tvrdě zasáhl jako matku, v té chvíli jsem cítila obrovský soucit s jeho rodiči. Z toho důvodu nemůžu říci, že bych to považovala za hrdinský čin.“ Takto se k Palachovu upálení vyjádřila J. Vykydalová v minulém čísle FFaktu a upozornila tak na důležitý aspekt, o kterém se tolik nemluví. Palach vzplanul a pokusil se tak něco říci, ale obvykle se zapomíná, že tím popálil i svou matku, pro kterou nejpalčivějším výsledkem jeho činu bylo, že už se Jan nikdy nevrátí domů. Jistě by souhlasila s B. Hrabalem, který mnohem později, v roce 1989, píše: “Já, kdybych byl v tu chvíli s ním, tak já bych jej na kolenou prosil, aby hořel, ale jinak, aby hořel slovem, které by se mohlo stát tělem, které by pomohlo těm ještě nehořícím, a když, tak hořícím duchem a v duchu.“

M. K. Gándhí dostal za svou obětavou práci pro utlačované Indy v Jihoafrické republice mnoho darů včetně šperků. Jeho manželka Kasturbáí se nemohla dočkat, až se vrátí do Indie těhotné miliardčaty chudých Indů a pomocí zlatavé brože provede císařský řez a vyjme alespoň pár pokrevně spřízněných rodin na chvíli z jejich nedostatku. Tímhle darem, říkala si, zazářím alespoň na chvíli také já. Jenomže Gándhí dary velkoryse odmítl. Obětoval je v zájmu zachování své tváře, která byla jednou z jeho nejdůležitějších atributů, a zlato zůstalo nepřijaté u svých dárců v Africe. Ani prolité slzy a nahromaděný vztek z dlouhodobého odříkání Kasturbáí nepomohly.

Co spojuje obě načrtnuté situace? Člověk, který více či méně utrpěl obětí proslulejšího člena rodiny. Gándhího život byl jedna veliká oběť, při které často trpěla rodina. Stejně tak Palachovu oběť nejhůře nesla jeho matka. Zdá se, že při tak velkolepých událostech, které mění životy tolika lidí, jsou výhonky života bezprostřední rodiny zadupávány do země.

Je vůbec možné nějak obhájit oběť provedenou někým, kdo je svázán rodinnými pouty? Myslím si, že oběť je stejně černobílá jako všechno ostatní a mně nezbývá, než představit i to bílé na pozadí černoty. Když se kácí strom, tak lítají třísky, které zasahují ty nejblíže stojící. Kácet strom v podobě bezohledné nadvlády, ať už zakořeňujícího v Evropě, nebo na indickém subkontinentu, je práce přetěžká a žádá velké činy, které želbohu nemají jen pozitivní dopad. Myslím si, že by se měl vyskytnout někdo, kdo zájmy obecnější povýší nad zájmy své a svých nejbližších, jak se ostatně v době krizí stává. A je jedno, jestli jde o šperky nebo o život, každá oběť se cení.

Š. Avineri ve své studii k Hegelovi zavádí dvě kategorie. Partikularistický altruismus, který charakterizuje rodinu. Rodinní příslušníci konají nejen pro vlastní prospěch, ale také v zájmu ostatních členů rodiny. Univerzální altruismus je charakteristický nahrazením vlastního prospěchářství a zájmu rodiny za zájem celé společnosti. Na oltáři oběti tak nezřídkakdy uhoří nejen samotný obětník (Gándhí byl za svou činnost zastřelen), ale i onen první stupeň částečného altruismu.

Palach vzplál nedaleko od své univerzity a zapálil tak ostatní uvnitř. Gándhí obětoval dary a udržel si tak svou tvář, která se stala vzorem pro miliony Indů, čímž přispěl velkou měrou k osvobození Indie od britské koloniální nadvlády. Kdyby Gándhíovy šperky dostala Palachova matka, jistě by nic nenamítal.

Drahá paní Vykydalová, nemůžeme všichni vyjít vstříc pouze rodině. Kdybychom vždy povyšovali zájem rodiny nade všechno ostatní, Ježíš by byl býval ne více než nadprůměrný stolař, Buddha by se byl utápěl v rybníčcích rozkoše se svým harémem, Palach by byl dostudoval s těžkým srdcem a Gándhí by byl nevěděl, co je to odříkání a obětování se pro druhé.

Vojtěch Diatka (FIL)
ilustrace Markéta Vrabcová