Fejeton: O prahu štědrosti pražského chodce čili Charitní koloniály

Při chůzi ulicemi Prahy se denně něčemu vyhýbáme - sroceným davům, nechtěným zásahům fotografických blesků, kamelotům Nového prostoru, kapesním zlodějům a napřaženým pažím žebráků s kelímky, jež přeskakujeme jako překážkovou dráhu… Každý podle své osobní nechuti a nelibosti nastavuje si žebříček pouličních jevů, jež považuje za hodné vyhnutí.

Ale mnohým z nás působí vrásky ještě jedna překážka, a snad i o stupínek větší protivenství nežli všechna výše jmenovaná. Mám na mysli dvojice (ne milenecké!), které se objevují nepravidelně, pouze ve zvláště určené dny, a o to záludněji vás překvapí, když se vyřinou někde z davu a zeptají se ústy omletými týmž stokrát nacvičeným dotazem: „Nechcete přispět na…?“ Tomu postrachu se říká charita a ti, kdo v ulicích Prahy nutí přidat do kroku, jsou její vyslanci – poznáte je leckdy, až když na vás promluví. Na klopě mívají odznak mateřské organizace, v ruce pokladničku, často provizorní, jakoby slepovanou doma na koleni, oslovují vlídně vzhlížející chodce a oslovují je často. Jednou padne prosba i na vás.

Což o to, sami tito obětavci v srsti obrovitého zvířete davu by možná působili roztomile a dojemně jako křesťanská misie uprostřed amazonského pralesa, kdyby vás jen nežádali o peníze… Ne každý nosí v hrudi srdce tak otrlé, že se dokáže charitě postavit čelem mužným a hlasitým odmítnutím. A ne každý jí s upřímnou radostí odevzdává na potkání svůj díl z drobných. Většina se snaží ze střetu s misionáři vyvléknout útěkem. Viz několik metod:

1. Metoda mrtvého brouka – nasadí se kamenná tvář a začne se najednou spěchat.

2. Metoda cizineckého brouka – předstíráte se, že nejste zdejší, něco plácáte anglicky, norsky nebo svahilsky, což charitu brzy odradí.

3. Metoda uhýbavého brouka – spatříte-li včas zář povědomé pokladničky, přecházíte strategicky na druhý chodník.

4. Metoda volavky – zpomalíte, necháte se předejít někým jiným z davu, počkáte, až ho charita odchytne, a potom skupinku obejdete.

5. A na závěr světácká metoda elegantního odmítnutí: Jeden můj kamarád, toho času v diplomatických službách v Polsku, charitu dostával do kolen svým zvučným chraplákem a slovy: „Nezlobte se, děvčata, já si nechci kupovat své svědomí.“

A právě o svědomí se jedná. Charita je jeho pokušitelem – už tím, že vám zastoupí cestu spěchu, staví vás před volbu jen o chloupek lehčí než byla ta Sofiina, protože ať už ji uplatíte nebo ji bez cinknutí dukátku odbudete, máte jistotu, že vám něco vezme. Buď dvě pětky nebo kousek svědomí!!! Běda, tato nevyhnutelnost činí z charity chodící hrůzu, Minotaura v labyrintu starobylého srdce Prahy, který si bere naše svědomí jako rukojmí, a propouští je teprve za výkupné! Jak vyřešit tuto hrůzu a zajistit, aby citlivé duše, u kterých kupní síla nepřekročila práh štědrosti, nehryzaly strachem z nevítaného setkání?

Jedno řešení mě napadlo a už má i jméno - charitní koloniály. Každá charita by si otevřela svůj obchod s vlastní pokladnicí a samozřejmě se stylovými výlohami, na jejichž plochách by vedly mezi sebou konkurenční boj o to, která dokáže víc chytit za srdce, dojmout a přesvědčit, takže by vznikla soutěž charit, ovšem soustředěná do svých hřišť, a nikoli rozbujelá do ulic a přepadající svými nahaněči svědomí.

Obě strany - veřejnost i prosebníci - by si tak vyšly vstříc. Brzy by na milodarech závislé organizace jistě našly stálé zákazníky, ale jen ty, kteří to opravdu myslí s dárcovstvím vážně, aniž by si pod tlakem uličních vyslanců vykupovali klid. A ti ostatní, nezúčastění, by je mohli míjet jako každý jiný obchod, který je nezaujal, a nemuseli by se jim vyhýbat okatými oblouky. Tolik mé, ze snů vyblouzněné řešení, kterým doznávám, že mému svědomí není zrovna jako v bavlnce. Ale třeba jsem za tu cenu klepl na nerv obecnější pravdy.

Aleš Misař, 20. 3. 08