Na konferenci za exota aneb Mimo fakultu nebezpečno

Zdálo by se, že pod poměrně neutrálním pojmem „konference“ se nemůže skrývat nic záludného ani růž na tvář přinášejícího. Chyba lávky, přátelé. Záleží na několika faktorech, jež mohou změnit váš celkový dojem a zbavit vás některých léta usazených iluzí.

„Ještě si půjčím jednu knihu a pak rychle na tramvaj.“ Do Černínského paláce dobíhám samozřejmě pozdě. Pravidlo číslo jedna – nevysvětlujte, která věc nacházející se v útrobách bezedného batohu má problém přejít přes rámy do onoho mikrosvěta noblesy. Nikoho nezajímá, že jste si před chvílí koupili nový pásek a půjčili knihu, jež se ještě nestihla adaptovat.

Ač nás na fakultě nesvazují pravidla týkající se oblékání, a meze kreativity tudíž v mnoha případech dosahují závratných výšin, mimo svou almu mater můžeme narazit (čti vyčnívat). Zelené kalhoty a rozcuchané vlasy na „fildě“ těžko někoho zaujmou či překvapí, ale na Ministerstvu zahraničí alespoň mírně udiví. Pravidlo číslo dvě – chcete-li zapadnout v mase, 11 z 10 posluchačů FF, již se čas od času potýkají s realitou, doporučuje černou či šedou barvu. Pokud vás však splynutí s davem upřímně děsí, toto pravidlo ignorujte.

Pravidlo číslo tři – nikdy nepodléhejte pocitu, že vám usazení na prázdnou židli zajistí poklidný zbytek konference (fakt, že vám cestu zkřížila kamera, a ocitli jste se tak na moment v nadživotní velikosti na deseti obrazovkách rozmístěných v sále, považujme za dílčí faux-pas). Zpravidla přichází drobný problém. V okamžiku, kdy začíná další panel, kde prosloví referát dva Češi a dva Poláci, si všichni v auditoriu vezmou sluchátka s překladem. Stále jste v klidu, protože „polština je přece slovanský jazyk – kontext tedy pochopím“. Neuvědomili jste si však patrně, že kvůli akustice sálu a vaší poloze v něm uslyšíte jen tříštivou ozvěnu. Z následujícího panelu si tedy plně vychutnáte jen české referáty a při polských začnete zkoumat své kolegy v auditoriu. Ke svému velkému potěšení zjišťujete, že ne každý je plně zaujat řečníky. Vedle okázalého (šustěním papíru se projevujícího) čtení novin, hovoru, hledání kávy a následného cinkání hrnečků vás bezpochyby zaujme moderátorka panelu, která po úvodních větách polského řečníka vyběhne ze svého místa a nikterak distingovaně gestikuluje směrem ke zvukařům, ukazujíc na svá sluchátka a nechápavě kroutíc hlavou. Ve chvíli, kdy se za ní otočí celý sál, se začínáte potichu smát.

Přes všechna drobná škobrtnutí si ale nepřestávejte konferenci užívat. Pravidlo číslo čtyři – tvařte se, že jste nad věcí. Ať pijete kávu, rvete se o poslední chlebíček (novináři, jichž byla v auditoriu většina, jsou nesmírně hladová skupina lidí), pozorujete zahrady u Hradu i slunce dopadající na Loretu, nechtíc se na balkonu ministerstva vystavujete fotoaparátům turistů či obědváte vedle polského prezidentského poradce, neztrácejte z mysli vědomí jedinečnosti daného okamžiku.

Svět je všem druhům exotů otevřený, ale myslím, že je prozíravé ho (a sebe též) připravovat na ono velké „entrée“ postupně.